ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.1713.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 1713/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně KONE, a.s., se sídlem v Praze 6, Vokovicích, Evropská 423/178, PSČ 160 00, IČO 00176842, zastoupené JUDr. Petrou Vlachovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, PSČ 110 00, proti žalované MK Reality spol. s r.o., se sídlem v Praze 1, Na Florenci 1270/31, PSČ 110 00, IČO 25107330, zastoupené JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem, se sídlem v Praze 8, Křižíkova 159/56, PSČ 186 00, o zaplacení částky 80 968,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 38 C 2/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. října 2016, č. j. 72 Co 298/2016-91, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 5 614 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petry Vlachové, advokátky, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, PSČ 110 00.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 12. února 2016, č. j. 38 C 2/2015-63, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 80 968,60 Kč se 7,05% úrokem z prodlení z částky 84 542 Kč od 11. ledna 2013 do 13. května 2014, z částky 80 968,60 Kč od 14. května 2014 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. října 2016, č. j. 72 Co 298/2016-91, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud potvrdil správnost skutkových závěrů soudu prvního stupně o tom, že účastníci uzavřeli dne 17. května 2006 servisní smlouvu, v níž se žalobkyně zavázala provádět pro žalovanou podle norem ČSN 274002 a ČSN 274007 odborné prohlídky (revize) výtahu v jejím domě v Praze, a to jednou za tři měsíce a žalovaná se zavázala platit žalobkyni měsíční odměnu. Práce nad rámec takto sjednaného plnění měly být prováděny poté, co pověřený zástupce žalované odsouhlasí předmět, čas a cenu plnění. Vzhledem ke zjištěné závadě výtahu žalobkyně v prosinci 2012 nabídla žalované provedení výměny kabiny a frekvenčního měniče za celkovou cenu 84 541 Kč a tuto nabídku žalovaná přijala. Po provedení sjednaných prací žalobkyně dne 19. prosince 2012 žalované opravený výtah předala. Za toto plnění však žalovaná žalobkyni nezaplatila. V souvislosti s následným ukončením smlouvy na servis výtahu vzniklo žalované právo na vrácení přeplatku ve výši 3 573,40 Kč, kterou žalobkyně na svou pohledávku započetla.
Soudy obou stupňů nepřijaly obranu žalované, že výměna frekvenčního měniče měla být provedena bezplatně, neboť se mělo jednat o záruční opravu předchozí výměny měniče provedené v roce 2010, což odůvodnily tím, že žalovaná k tomuto tvrzení žádné důkazy nenabídla a neprokázala, kdy převzala tuto opravu měniče, ani že by výměnu provedenou v roce 2010 skutečně u žalobkyně reklamovala. Žalovaná předložila k důkazu pouze nabídku žalobkyně na opravu frekvenčního měniče z 12. července 2010.
Odvolací soud, zcela ve shodě se soudem prvního stupně, posoudil servisní smlouvu účastníků jako smlouvu nepojmenovanou ve smyslu §269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) s prvky smlouvy o dílo podle §536 obch. zák., v níž účastníci upravili práva a povinnosti vztahující se k provádění pravidelných servisních prohlídek a také rámcově vymezili vzájemná práva a povinnosti pro případ uzavírání dalších (prováděcích) smluv o dílo dopadajících na opravy, které charakter dohodnutých prohlídek přesahují. K základní sporné otázce o tom, zda výměna frekvenčního měniče, kterou žalobkyně provedla v prosinci 2012, představovala záruční opravu či nikoliv, vyšel odvolací soud z obsahu nabídky žalobkyně na opravu ze dne 12. července 2010. V této nabídce žalobkyně mj. prohlásila, že poskytuje žalované na dodaný materiál a práce záruku v délce 24 měsíců. Toto prohlášení považoval odvolací soud za přednostní před závazkem žalobkyně sjednaným v „rámcové“ servisní smlouvě na záruku v délce šesti měsíců od skončení prací, resp. od data dodávky. Z toho dovodil, že žalobkyně odpovídala za vady frekvenčního měniče vyměněného dne 30. července 2010 do 30. července 2012. Jestliže se vada na měniči vyskytla až dne 12. prosince 2012, pak i za situace, že by žalovaná tuto vadu telefonicky reklamovala tentýž den, učinila by tak opožděně.
Odvolací soud taktéž nepřijal námitku žalované o zneužití dominantního postavení žalobkyně na trhu. Uzavřel, že ani v případě, že by tomu tak skutečně bylo, nebylo by totiž možné z této skutečnosti dovodit prodloužení záruční doby nad sjednaných 6 měsíců, resp. nad jednostranně poskytnutých 24 měsíců. Sankcí pro případ zneužití dominantního postavení na trhu je pro takové soutěžitele postih na poli ochrany hospodářské soutěže, což však není pro tento spor významné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž uvedla, že dovolání podává z důvodu, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a to v otázkách:
1. dominantního postavení dle §10 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, při výhradních dodávkách náhradních dílů a záručních oprav v režimu obchodního zákoníku (rozpor s ustálenou judikaturou),
2. zneužití dominantního postavení dle §11 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb. výhradního dodavatele náhradních součástek zkrácením záruční doby pod zákonnou záruční dobu (u staveb 5 let) k tíži odběratele, který nemá jinou možnost zajištění dodávky (neřešená právní otázka),
3. určitosti záruční lhůty (neřešená právní otázka).
Rozsudek odvolacího soudu spočívá podle dovolatelky na nesprávném právním posouzení věci z důvodu, že v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně během jednání o reklamaci vadného frekvenčního měniče na základě první smlouvy o dílo s předáním díla žalované dne 30. července 2010 zneužila svoje dominantní postavení podle §11 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb. jako dominant dodávek všech součástek výtahů KONE – namísto bezplatného plnění na základě ústní reklamace ze dne 12. prosince 2012 z předchozí dodávky vadného frekvenčního měniče vynucovala přijetí vlastního smluvního návrhu, nové smlouvy o dílo, obsahujícího smluvní podmínky, kterých by jinak, nebýt v dominantním postavení, nemohla dosáhnout. Případné nepřijetí smluvního návrhu žalobkyně stavělo žalovanou do nevýhodné pozice, jíž by v podmínkách nenarušeného soutěžního prostředí nebyla nucena čelit. Není přitom rozhodné, zda k uzavření platné smlouvy o dílo v prosinci 2012 nakonec došlo, či nikoliv. Rozsudek odvolacího soudu v rozporu s ustálenou judikaturou opomíjí skutečnost, zda má žalobkyně jako výhradní dodavatel všech náhradních součástek a záručních oprav dominantní postavení ve smyslu §10 zákona č. 143/2001 Sb., bez čehož je nepřezkoumatelný.
Odvolací soud podle žalované v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu založil své rozhodnutí na nesprávném právním názoru, že právní otázka případného zneužití dominantního postavení žalobkyně je nerozhodná, neboť nemůže prodloužit sjednanou záruční dobu nad 6 měsíců v rámcové smlouvě, potažmo 24 měsíců jednostranně poskytnutou v rámci nové smlouvy o dílo. Odvolací soud totiž uzavřel, že skutkové zjištění o dominantním postavení nemá právní význam pro platnost smlouvy o dílo včetně platnosti kratší délky záruční lhůty v rámcové smlouvě či v rámci smlouvy o dílo než zákonné na stavbu v délce 5 let od předání díla.
Žalovaná dále namítla, že písemné ujednání o smluvní záruce, že „záruční lhůta (záruka) je…“ bez uvedení, že se jedná o záruku za jakost, neurčité a tím i neplatné. Obchodní zákoník totiž výslovně umožňuje jen zkrácení záruční lhůty za vady jakosti zboží, nikoliv generální zkrácení záruční lhůty za „všechno“.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání vyvracela dovolací námitky žalované – popírala své dominantní postavení na trhu ohledně výtahů KONE a uvedla, že žalovaná v tomto směru neunesla své důkazní břemeno. Žalovaná se ztotožnila se závěry odvolacího soudu ohledně počátku a konce dvouleté záruční doby u frekvenčního měniče. Navrhla zamítnutí dovolání.
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241b odst. 3 prvé věty o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. II. ÚS 383/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, příp. usnesení ze dne 29. října 2015, sen. zn. 29 NSCR 104/2015).
Dovolatelka výslovně nevymezila, v čem má spočívat přípustnost dovolání, nicméně z obsahu dovolání se podává, že podle dovolatelky je závěr odvolacího soudu, že případné zneužití dominantního postavení žalobkyně je pro danou věc nerozhodné, neboť nemůže prodloužit sjednanou záruční dobu, v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Podle dovolatelky je rozsudek odvolacího soudu v rozporu s ustálenou judikaturou v tom, že skutkové zjištění o dominantním postavení žalobkyně nemá právní význam pro platnost smlouvy o dílo, včetně platnosti záruční doby sjednané v rámcové servisní smlouvě či v rámci smlouvy o dílo, za situace, že v režimu obchodního zákoníku platí zákonná záruční doba v délce pěti let od předání díla.
Dovolatelka však nevymezuje, a to ani odkazem na spisovou značku, ani obsahově, tuto judikaturu dovolacího soudu.
Nejvyšší soud přitom již v rozhodnutí ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek dovodil, že pokud může být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části), a že pokud má být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.
Navíc tato námitka nemůže přípustnost dovolání založit již z toho důvodu, že dovolatelka vychází z mylného předpokladu, že v daném případě došlo ke zkrácení pětileté zákonné záruční doby. Obchodní zákoník však žádnou zákonnou záruční dobu neupravuje, ustanovení §562 odst. 2 písm. c) obch. zák., na něž dovolatelka odkazuje, upravuje objektivní reklamační lhůty pro uplatnění práva z odpovědnosti za vady, nikoliv „zákonnou záruční dobu“. Ke zkrácení „zákonné záruční doby“ tudíž dojít nemohlo.
Nejvyšší soud v této souvislosti podotýká, že tvrzení dovolatelky, že v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně zneužila svého dominantního postavení, není opodstatněné. Takový závěr neučinil ani soud prvního stupně, ani soud odvolací, který vzhledem ke svému právnímu názoru neposuzoval, zda žalobkyně byla v dominantním postavení a zda tohoto dominantního postavení zneužila. Ani tato námitka tedy přípustnost dovolání založit nemůže.
Dovolatelka dále namítla, že písemné ujednání o smluvní záruce, že „záruční lhůta (záruka) je …“ bez uvedení, že se jedná o záruku za jakost, je neurčité a tím i neplatné. Ohledně této námitky je nutno připomenout, že dovolatel je, jak shora uvedeno, povinen v dovolání vymezit, v čem spatřuje splnění přípustnosti dovolání. Tuto svoji povinnost dovolatelka nesplnila, neboť neuvedla, v čem má spočívat přípustnost dovolání z uvedeného důvodu. Pouhý argument, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Navíc se jedná o novou skutečnost uplatněnou až v dovolacím řízení. Z přezkumné povahy činnosti dovolacího soudu však vyplývá, že skutkový základ věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím, nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován nebo jinak měněn, a že v dovolacím řízení nelze uplatňovat žádné nové skutečnosti. K dovolacímu tvrzení žalované, že písemné ujednání o smluvní záruce je neurčité a neplatné, proto nebyl dovolací soud oprávněn přihlížet. Kromě toho i u této námitky platí shora uvedené závěry o neexistenci zákonné záruční doby v obchodněprávních vztazích.
Za této situace nelze než dovodit, že ze shora uvedených důvodů není dovolání přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se podle §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. dubna 2017
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu