ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.1799.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 1799/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové, ve věci žalobkyně
KD Beta, a. s. , se sídlem v Praze 4 - Michle, Hanusova 935/31, identifikační číslo osoby 25676792, zastoupené Mgr. Davidem Kroftou, advokátem se sídlem v Praze 1 – Malá Strana, Újezd 450/40, proti žalované Česká republika – Kancelář Senátu , se sídlem v Praze 1, Valdštejnské náměstí 17, identifikační číslo osoby 63839407, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 7.052.292,60 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 163/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2016, č. j. 20 Co 166/2016-404, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 41.914,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 11. 2015,
č. j. 22 C 163/2002-360, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 7.052.292,60 Kč (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
9. 6. 2016, č. j. 20 Co 166/2016-404, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé ohledně částky 6.503.267,60 Kč potvrdil (první výrok), ohledně částky 549.025 jej změnil tak, že se žaloba zamítá (druhý výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že podle jejího názoru otázky řešené odvolacím soudem „by měly být posouzeny jinak, když současně s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 6. 2011, sp. zn. 23 Cdo 830/2010, pokud již byly řešeny, byly řešeny rozdílně od řešení přijatého Městským soudem v Praze, případně vůbec“.
K dovolání žalované se žalobkyně vyjádřila tak, že navrhla, aby Nejvyšší soud ČR dovolání žalované jako vadné a nepřípustné odmítl, případně v celém rozsahu zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, za kterou jedná osoba s právnickým vzděláním dle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Z obsahu dovolání lze dovodit, že žalovaná namítá nesprávné právní posouzení v otázce „nedostatku součinnosti“ žalobkyně ve smyslu ustanovení §§365 a 370 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“). V této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2011, sp. zn. 23 Cdo 830/2010, od jehož závěrů se měl odvolací soud odchýlit. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud dospěl k závěru, že má-li mít nedostatek spolupůsobení věřitele za následek, že dlužník není v prodlení se splněním svého závazku, musí jít o spolupůsobení, jež je pro splnění tohoto závazku nutné (nezbytné), takže jeho nedostatek je překážkou, která dlužníkovi v plnění jeho závazku brání. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že žalované v jejím plnění zásadně nic nebránilo, přičemž námitku žalované, že ta nemohla plnit pro nedostatek součinnosti žalobkyně, odmítl, neodchýlil se tak od výše citovaného rozhodnutí.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani tvrzení dovolatelky, že „žalovaná učinila předmětné kroky v tísni“. Dovolatelka nesouhlas s právním posouzením zakládá na vlastním skutkovém zjištění o tom, že faktury žalobkyně za provedené plnění uhradila v tísni, přičemž však odvolací soud neměl tuto tíseň za prokázanou. Podle §241a odst. 1 o. s. ř. je jediným způsobilým dovolacím důvodem nesprávné právní (nikoli skutkové) posouzení věci. Způsobilým dovolacím důvodem není ani zpochybnění právního hodnocení věci odvolacím soudem, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z něhož vyšel odvolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přípustnost dovolání nezakládá ani tvrzení dovolatelky, že „pokud odvolací soud faktury posoudil jako „vyúčtování“ již provedených prací nikoli jako zálohové, bylo povinností žalobkyně, která k ceně účtovala DPH, postupovat dle zák. č. 588/1992 Sb., který ve svém ust. §12 odst. 1 stanoví povinnost vystavit běžný daňový doklad a v §12 odst. 2 uvedený zákon stanoví, jaké náležitosti musí obsahovat daňový doklad, a to je krom jiného rozsah a předmět zdanitelného plnění, tedy jinak řečeno popis věcného plnění“. Dovolatelka přehlíží, že na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Podle §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí).
Namítá-li dovolatelka, že „odvolací soud opomenul nález Nejvyššího kontrolního úřadu č. 96/43 z kontroly „Finanční prostředky užité v souvislosti s přípravou činnosti Senátu Parlamentu České republiky“ ze dne 7. 7. 1997“, uplatňuje námitku, která není způsobilá vyvolat přípustnost dovolání a dovolací soud se jí nemohl zabývat, neboť jde o namítanou vadu řízení, k níž by dovolací soud mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Samotná vada řízení však přípustnost dovolání dle ustanovení §237 o. s. ř. vyvolat nemůže.
Dovolání konečně přípustným nečiní ani další námitky žalované, kterými oponuje tomu, že „požadavek na doplnění fakturace nemá oporu v právních předpisech, že byly faktury odsouhlaseny přímo statutárním zástupcem žalované a že prohlášení statutárního zástupce nelze vykládat jako jednoznačné odsouhlasení“. Výhrady dovolatelky vůči závěrům odvolacího soudu jsou pouze polemikou s jeho skutkovými a právními závěry. Žádnou konkrétní právní otázku však neformuluje.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. května 2017
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu