ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.1892.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 1892/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Labská investiční, a.s., v likvidaci, se sídlem v Ústí nad Labem, Revoluční 1930/86, IČO 27178323, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti žalované Krajská zdravotní, a.s., se sídlem v Ústí nad Labem, Sociální péče 3316/12a, IČO 25488627, zastoupené JUDr. Danielem Volákem, advokátem se sídlem v Litvínově, Jiráskova 413, o zaplacení částky 6 497 400 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 33 Cm 228/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. září 2016, č. j. 1 Cmo 30/2016-238, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. září 2016, č. j. 1 Cmo 30/2016-238, se ve výroku II, kterým bylo rozhodnuto o tom, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované k rukám jejího zástupce náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 124 560 Kč, ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Ve zbývající části se dovolání žalobkyně odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. května 2015, č. j. 33 Cm 228/2014-197, zamítl žalobu na zaplacení v záhlaví uvedené částky a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně se domáhala zaplacení uvedené částky z titulu ceny za provedené dílo (poradenské služby) a v žalobě uvedla, že tuto pohledávku sice postoupila na společnost SOFO Group a. s., ovšem smlouvy o postoupení jsou neplatné. Žalovaná na svoji obranu tvrdila, že žalobkyně pohledávky postoupila na společnost SOFO Group a. s. a vzhledem k tomu, že žalovaná byla vedlejším účastníkem smlouvy o postoupení pohledávek, bylo jí tímto také postoupení oznámeno, a žalovaná tak předmětnou částku uhradila společnosti SOFO Group a.s. jakožto postupníkovi.
Soud prvního stupně vzal po provedeném dokazování za prokázané, že žalobkyně uzavřela se společností SOFO Group a.s. dne 30. října 2008 smlouvu o postoupení pohledávky v částce 2 700 000 Kč, resp. 2 760 000 Kč, jejímž vedlejším účastníkem byla žalovaná. Soud prvního stupně se nezabýval otázkou platnosti smlouvy o postoupení pohledávky, neboť tato otázka nebyla v této věci rozhodná. Podstatnou skutečností podle soudu prvního stupně totiž bylo to, že žalované bylo mimo vší pochyby známo, že žalobkyně úkon postoupení pohledávky učinila, neboť žalovaná byla přímo účastníkem tohoto úkonu. V takovém případě pak žalovaná byla povinna podle §526 obč. zák. plnit postupníkovi, aniž by byla oprávněna zkoumat, zda smlouva o postoupení pohledávky byla uzavřena platně či nikoli. Žalovaná proto podle závěru soudu prvního stupně řádně pohledávku uhradila postupníkovi, což mezi účastníky ani nebylo sporné, a její povinnost splnit pohledávku tímto zanikla. Soud prvního stupně odkázal také na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2003, sp. zn. 32 Odo 293/2002, podle kterého oznámil-li postupitel dlužníkovi postoupení pohledávky a dlužník na základě toho plnil postupníkovi, došlo ke splnění dluhu, i když smlouva o postoupení pohledávky byla neplatná. Soud prvního stupně uzavřel, že nemá důvod se od závěrů Nejvyššího soudu odchýlit a žalobu proto zamítl.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. září 2016, č. j. 1 Cmo 30/2016-238, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. Nadto odvolací soud v odůvodnění rozsudku zohlednil závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2016, sp. zn. 23 Cdo 2364/2015, v němž Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání v řízení mezi žalobkyní a společností SOFO Group a. s. (postupníkem). Nejvyšší soud v citovaném rozsudku dospěl k závěru, že ze skutkových zjištění vyplývá, že žalovaná tzv. přistoupila ke smlouvám o postoupení pohledávek a postoupení jí tak bylo oznámeno. Plnila-li tedy žalovaná svůj dluh postupníkovi, pak plnila v souladu se zákonem tomu, kdo byl oprávněn plnění přijmout. Odvolací soud tedy uzavřel, že zaplacením pohledávky společnosti SOFO Group a.s. splnila žalovaná řádně svůj závazek a žalobě namířené proti ní tak nemůže být vyhověno.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí dle jejího názoru spočívá na řešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a dále na dvou otázkách procesního práva, přičemž při řešení jedné z nich se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe a druhá nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena.
Otázkou hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodování Nejvyššího soudu řešena, je podle dovolatelky to, zda vedlejší účastenství dlužníka ve smlouvě o postoupení pohledávky může nahradit jednostranné právní jednání věřitele, kterým podle §526 odst. 1 obč. zák. oznamuje dlužníkovi postoupení pohledávky a zda se tedy dlužník zprostí svého dluhu splněním postupníkovi, jestliže se dozví o existenci smlouvy o postoupení pohledávky, aniž by mu věřitel postoupení pohledávky oznámil. Podle dovolatelky odvolací soud tuto posoudil tuto otázku nesprávně, neboť odvolací soud nerespektoval, že zákon výslovně v §526 odst. 1 obč. zák. požaduje, aby postupitel oznámil dlužníkovi postoupení pohledávky, a to jednostranným právním jednáním. Podle dovolatelky tak zákon předpokládá, že postoupení pohledávky probíhá ve dvou oddělených krocích – nejprve dojde ke vzniku závazkového právního vztahu mezi postupitelem a postupníkem a poté dojde k jednostrannému právnímu jednání postupitele, kterým je dlužníkovi oficiálně oznámeno, že má plnit postupníkovi. Odvolací soud tyto dva kroky spojuje do jednoho a pracuje s tím, že postačí, aby se dlužník jakýmkoliv způsobem dozvěděl o existenci smlouvy o postoupení pohledávky. Podle dovolatelky nelze §526 odst. 1 obč. zák. vyložit tak, že je nerozhodné, jakým způsobem se dlužník o postoupení pohledávky dozvěděl, nýbrž ze zákona přímo vyplývá, že postupitel je povinen oznámit dlužníkovi postoupení pohledávky. Vedlejší účastenství dlužníka ve smlouvě o postoupení pohledávky pak dle dovolatelky nemůže nahradit jednostranný projev vůle postupitele podle §526 odst. 1 obč. zák.
Podle dovolatelky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když při rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení neaplikoval moderační právo podle §150 o. s. ř., neboť skutkové okolnosti případu dle dovolatelky ukazovaly na existenci důvodů zvláštního zřetele hodných pro nepřiznání náhrady žalované. Podle dovolatelky je tak rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2014, sp. zn. 23 Cdo 2389/2013.
Poslední otázkou, která dle dovolatelky nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena, je to, zda lze přiznat náhradu nákladů řízení za právní úkon „převzetí a příprava právního zastoupení“ dvakrát za řízení. Odvolací soud totiž žalované přiznal nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení a mezi úkony zahrnul i převzetí a přípravu zastoupení, ačkoliv tento úkon byl zahrnut již do náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně. Podle názoru dovolatelky není problémem žalobkyně, že žalovaná v průběhu řízení změnila právního zástupce, a postupem odvolacího soudu tak došlo k nepřípustnému navyšování částky odpovídající náhradě nákladů řízení.
Na základě výše uvedeného dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že soudy obou stupňů rozhodly správně a ztotožnila se s argumentací odvolacího soudu. Žalovaná dále uvedla, že oznámení postupitele, kdo je novým věřitelem a komu má žalovaná dluh plnit, je v předmětných smlouvách o postoupení pohledávky obsaženo velmi podrobně. Žalovaná rovněž odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu (v řízení vedeném mezi žalobkyní a společností SOFO Group a.s.) ze dne 23. srpna 2016, sp. zn. 23 Cdo 2364/2015, z jehož závěrů odvolací soud vycházel při posouzení, zda bylo žalované oznámeno postoupení pohledávky v souladu se zákonem. Co se týče nákladů řízení, je dle žalované odkaz dovolatelky na aplikaci §150 o. s. ř. nepřiléhavý, neboť žalobkyně netvrdila, že by zde byl nějaký důvod zvláštního zřetele hodný, a žádný takový důvod ani nevyšel v řízení najevo. Nadto žalovaná podotkla, že institut nepřiznání náhrady nákladů řízení podle §150 o. s. ř. je institutem mimořádným, k jehož použití by nemělo docházet automaticky. Žalovaná proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně zamítl a přiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a osobou oprávněnou zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §526 odst. 1 obč. zák. je postupitel povinen postoupení pohledávky bez zbytečného odkladu oznámit dlužníkovi. Dokud postoupení pohledávky není oznámeno dlužníkovi nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi neprokáže, zprostí se dlužník závazku plněním postupiteli.
Podle §142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je zčásti přípustné a důvodné, neboť odvolací soud se při posuzování otázky náhrady účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Co se týče zbylých otázek, které dovolatelka formulovala, není dovolání přípustné, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Ohledně první otázky hmotného práva týkající se toho, zda k oznámení o postoupení pohledávky podle §526 odst. 1 obč. zák. není třeba jednostranné právní jednání postupitele, kterým oznámí dlužníkovi postoupení pohledávky, nýbrž postačuje, že dlužník jakožto vedlejší účastník smlouvy o postoupení pohledávky je o tomto postoupení informován, nelze dovolatelce přisvědčit v jejím názoru, že se jedná o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou. Nejvyšší soud se touto otázkou zabýval již v dovolacím řízení ve sporu mezi žalobkyní a společností SOFO Group a. s. (postupníkem) a v rozsudku ze dne 23. srpna 2016, sp. zn. 23 Cdo 2364/2015, dospěl k závěru, že ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že Krajská zdravotní a. s. tzv. přistoupila ke smlouvám o postoupení pohledávek a postoupení jí tak bylo oznámeno. Plnila-li proto Krajská zdravotní a. s. jako dlužník svůj dluh novému věřiteli (postupníkovi) dle předložených smluv o postoupení pohledávky, pak plnila v souladu se zákonem tomu, kdo jí byl jako nový věřitel oznámen, resp. prokázán smlouvou, tedy tomu, kdo byl oprávněn plnění přijmout.
Nejvyšší soud nemá důvod se v řešené věci odchýlit od svého výše citovaného závěru, podle kterého žalované bylo postoupení pohledávky oznámeno (resp. prokázáno smlouvou) tím, že sama ke smlouvě o postoupení pohledávky přistoupila, a jestliže plnila postupníkovi, plnila v souladu se zákonem osobě, které svůj dluh splnit měla.
Lze uzavřít, že odvolací soud při řešení této otázky nepochybil a neodchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Ohledně otázky procesního práva vztahující se k tomu, že odvolací soud měl podle názoru dovolatelky přistoupit k aplikaci §150 o. s. ř., neboť byly dány důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení žalované, dovolatelka neuvedla, v čem podle jejího názoru spočívaly tyto důvody zvláštního zřetele hodné a v čem je tedy právní posouzení odvolacího soudu nesprávné. Žalobkyně nadto ani v rámci odvolacího řízení netvrdila, že měl odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení aplikovat §150 o. s. ř., a námitku, že odvolací soud nepostupoval podle §150 o. s. ř. vznesla až v dovolání. Vzhledem k této skutečnosti odvolací soud aplikaci §150 o. s. ř. ani nezvažoval, neboť žádný z účastníků v odvolacím řízení netvrdil, že jsou zde dány důvody pro aplikaci tohoto ustanovení, což znamená, že na řešení této dovolatelkou předestřené otázky napadené rozhodnutí nespočívá. Dovolatelka je povinna uvést v dovolání právní otázku, na které napadené rozhodnutí spočívá a která je tedy pro danou věc relevantní. K nutnosti vymezení relevantní právní otázky v dovolání se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyjádřil již několikrát, např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, podle jehož závěru neuvede-li dovolatel v dovolání otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné. Ani druhá dovolatelkou formulovaná otázka tedy není způsobilá založit přípustnost dovolání.
Poslední otázka dovolatelky směřovala k náhradě účelně vynaložených nákladů, konkrétně k tomu, zda je možné, aby soudy přiznaly v jednom řízení vícekrát náhradu nákladů řízení za úkon právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení v případě, kdy účastník řízení, jemuž má být náhrada nákladů přiznána, změní v průběhu řízení svého zástupce. Nejvyšší soud se v minulosti k otázce účelnosti (a od ní se odvíjející náhrady) takto vynaložených nákladů vyjádřil. Například v usnesení ze dne 26. září 2016, sp. zn. 28 Cdo 1509/2015, dospěl k závěru, že odměnu za úkon právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení lze považovat za účelně vynaložený náklad toliko při faktickém provedení tohoto úkonu. Zvolí-li si účastník v řízení zástupcem jiného advokáta za předpokladu, že změna v osobě zástupce je vynucena objektivními důvody, může soud za tento úkon právní služby přiznat účastníků odměnu, v opačném případě není odměna za tento úkon právní služby účelně vynaloženým nákladem, jenž by měl jít k tíži druhého účastníka řízení.
Z výše uvedeného vyplývá, že odměna za úkon právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení je účelně vynaloženým nákladem v případě změny zástupce během řízení pouze tehdy, byla-li tato změna vynucena objektivními důvody. Dovolatelce lze tedy přisvědčit v tom, že odvolací soud pochybil, jestliže žalované přiznal náhradu nákladů i za úkon právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení v odvolacím řízení, aniž by zkoumal, zda odměna za tento úkon byla účelně vynaloženým nákladem, konkrétně tedy zda žalovaná změnila svého zástupce z objektivních důvodů či nikoli.
Odvolací soud se tímto postupem odchýlil od výše citované rozhodovací praxe dovolacího soudu, proto dovolacímu soudu nezbylo, než výrok odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení podle §243e odst. 1 o. s. ř.
Ve zbývající části Nejvyšší soud dovolání odmítl v souladu s §243c odst. 1 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu k dovolání žalované zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, o nákladech řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude podle §243g odst. 1 věta druhá o. s. ř. rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je v souladu s §243g odst. 1 o. s. ř. závazný.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. srpna 2017
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu