ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.1907.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 1907/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Nemocnice Nové Město na Moravě, příspěvkové organizace, se sídlem v Novém Městě na Moravě, Žďárská 610, PSČ 592 31, IČO 00842001, zastoupené Mgr. Pavlem Dvořákem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Pařížská 1076/7, PSČ 110 00, proti žalovanému Ing. F. B., se sídlem v Novém Městě na Moravě, Palackého náměstí 33, PSČ 592 31, IČO 41589319, zastoupenému JUDr. Igorem Osvaldem, advokátem, se sídlem v Brně, Veveří 100/31, PSČ 602 00, o zaplacení částky 219 027 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 36/13/16 Cm 112/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. srpna 2016, č. j. 7 Cmo 29/2016-279, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. září 2015, č. j. 36/13/16 Cm 112/2007-236, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni částku 117 106 Kč s úrokem z prodlení ve výši vymezené ve výroku pod bodem I (výrok pod bodem I), žalobu co do částky 101 921 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 21. března 2007 do zaplacení a v části, tvořené zákonným úrokem z prodlení z částky 219 027 Kč od 21. února 2007 do 20. března 2007, zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body III, IV a V).
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. srpna 2016, č. j. 7 Cmo 29/2016-279, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I, III, IV a V potvrdil (výrok pod bodem I), odvolací řízení o odvolání žalobkyně proti výroku pod bodem II zastavil (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), přičemž namítl, že odvolací soud nesprávně aplikoval režim ustanovení §551 a 561 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí.
Žalovaný v dovolání uvedl, že rozsudek odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, z obsahu dovolání se však podává, že ho napadá pouze ve výrocích pod body I a III.
Rozsudek odvolacího soudu spočívá podle názoru dovolatele na nesprávném právním posouzení věci spočívající v posouzení „přípisu zhotovitele zaslaného objednateli šest a půl roku po předání díla a více jak rok po reklamaci vad, tj. přípisu, který hovoří pouze o tom, že objednatel může dílo udržovat způsobem dle vlastního uvážení (t j. obvyklým) za 'upozornění na nevhodný pokyn' zhotovitele vůči objednateli při provádění díla (tj. pokyn, který by měl zapříčinit vznik vad)“, čímž došlo k aplikaci ustanovení §551 a 561 obch. zák. v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241b odst. 3 prvé věty o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem odvolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje citace textu tohoto ustanovení (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, jež bylo publikováno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z dovolání se podává, že žalovaný má za to, že dovolání má být přípustné proto, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu při aplikaci §551 a 561 obch. zák.
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této právní otázky odchyluje.
Těmto požadavkům však dovolatel nevyhověl, neboť neoznačil žádné rozhodnutí dovolacího soudu, od kterého by se měl odvolací soud odchýlit, a to ani odkazem na spisovou značku, ani obsahově, ani z dovolání není zřejmé, na řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva má napadené rozhodnutí záviset. To, že má dovolatel jiný názor na právní závěry odvolacího soudu, event. nesouhlasí s jeho procesními postupy, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ani režimu §238a o. s. ř. (o žádné z tam označených rozhodnutí ostatně ve věci ani nejde), ani v režimu §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť v dovolacím řízení nelze pro uvedenou vadu pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. května 2017
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu