ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.213.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 213/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce I. Š. , zastoupeného Mgr. Václavem Kotkem, advokátem se sídlem Brno, třída Kpt. Jaroše 1929/10, proti žalované Macron Servis s.r.o. , se sídlem v Praze 6, Bělohorská 45, PSČ 169 00, IČO 26716267, zastoupené Mgr. Ing. Kateřinou Melichovou, advokátkou, se sídlem v Praze 10, Nad Primaskou 138/8, PSČ 100 00, ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Cm 138/2007, o zaplacení částky 201 356 Kč s příslušenstvím, oproti vrácení tiskárny, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. srpna 2016, č. j. 2 Cmo 329/2014-309, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. března 2014, č. j. 5 Cm 138/2007-243, zamítl žalobu, kterou by bylo žalované uloženo zaplatit částku 196 120 Kč příslušenstvím (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II a III).
V řízení bylo zjištěno, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že v roce 2003 uzavřeli kupní smlouvu, jejímž předmětem byl prodej laserové tiskárny, že žalovaná zboží žalobci dodala a žalobce za něj řádně zaplatil. Dále nebylo sporu o tom, že žalovaná pro vady, které žalobce u žalované uplatnil, v témže roce vyměnil dodané zboží za novou tiskárnu stejného typu a že v rámci smluvního vztahu nebyla sjednána záruka. Žalobce v řízení tvrdil, že dne 14. března 2007 odstoupil od kupní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovanou ze zákonných důvodů, a to pro vadné plnění žalované.
Znaleckými posudky, které byly průběhu řízení provedeny, se žalobci nepodařilo prokázat, že tiskárna vadu (špinění čistého papíru) vykazovala v roce 2007, kdy došlo k odstoupení od smlouvy pro tuto vadu uplatněnou u žalované již v roce 2003.
V řízení provedenými důkazy směřujícími k uplatnění práva z odpovědnosti za vady bylo prokázáno, že žalobce po oznámení vady vyměněné tiskárny požadoval opravu tiskárny a že tiskárna byla k opravě přijata. Dále bylo prokázáno, že žalobce požadoval opravu tiskárny opakovaně a že žalovaná opakovaně tvrdila, že tiskárna vady nevykazuje. Pokud žalobce za této situace od smlouvy neodstoupil a rozhodl se tiskárnu nadále užívat ke zkušebnímu tisku a dokonce ji pronajal ke komerčnímu využití společnosti Sansho, lze dovodit, že tiskárna splňovala účel, ke kterému se tento druh zboží zpravidla užívá. Z toho pohledu nelze tiskárnu považovat za zboží vadné.
Žalobce dále tvrdil, že od smlouvy odstoupil dne 14. 3. 2007 pro opakující se vady zakoupené tiskárny. Předpokladem účinného odstoupení od smlouvy je vrácení zboží ve stavu, v jakém je kupující obdržel. V řízení bylo prokázáno, že žalobce používal tiskárnu po dobu čtyř let. Taková tiskárna nemůže mít stejné parametry jako tiskárna nově zakoupena, a to bez ohledu na počet vytištěných tisků.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. srpna 2016, č. j. 2 Cmo 329/2014-309, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I a III tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 185 103,40 Kč s příslušenstvím, oproti povinnosti žalobce vydat žalované tam specifikovanou tiskárnu a žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení svědečné a znalečné (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud při přezkoumání napadeného rozsudku vycházel z provedeného dokazování soudem prvního stupně. Dokazování neopakoval ani nedoplňoval.
V řízení bylo zjištěno, že v průběhu dalších dvou měsíců po výměně tiskárny se „šedý tisk“ u náhradního zboží znovu, což vyplývá z e-mailové komunikace ze dne 5. 11. 2003 a 14. 11. 2003. Vzhledem k tomu, že bylo zjištěno, že se „šedý tisk“ projevil i na dodaném náhradním zboží, učinil odvolací soud závěr, že k uspokojení práv z odpovědnosti za vady žalobce dodáním náhradního dílu nedošlo, protože vada odstraněna nebyla.
Žalobce dopisem ze dne 10. ledna 2007 stanovil žalované dodatečnou lhůtu k odstranění vady „šedého tisku“, a to do 31. 1. 2007 opravou nebo výměnou s tím, že pokud k odstranění vady nedojde, od kupní smlouvy odstoupí. Další dodatečnou lhůtu do 10. 3. 2007 k odstranění vady stanovil žalobce dopisem ze dne 12. 2. 2007 a opětovně žalovanou upozornil, že nebude-li vada odstraněna, od kupní smlouvy odstoupí. To učinil dopisem ze dne 14. 3. 2007.
Odvolací soud dovodil, že žalobcem uplatňovaná vada projevující se jako „šedý tisk“ je vadou podle ustanovení §420 a §422 obch. zák. Dovodil, že pouze skutečnost, že žalobce měl tiskárnu k dispozici od roku 2003 do 2007, kdy od smlouvy odstoupil, nemá zásadní vliv na danou věc. Dále vyhodnotil, že nebyly naplněny podmínky zakotvené v ustanovení §441 odst. 2 obch. zák. Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně změnil.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Dle právního názoru dovolatelky závisí napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného práva, jelikož rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s právním řádem České republiky, a proto by měla být tato otázka hmotného práva dovolacím soudem posouzena a vyřešena jinak. Dále byla dle názoru dovolatelky tato otázka soudy vyhodnocena v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
Dovolatelka napadá závěr odvolacího soudu, že žalobce odstoupil od smlouvy platně v roce 2007, když odstoupil údajně pro vady, které zboží mělo vykazovat v roce 2003, což se před soudem prvního stupně neprokázalo, když dle ustanovení §428 odst. 1 písm. c) obch. zák. vady mohly být zjištěny později při vynaložení odborné péče, nejpozději však do dvou let od doby dodání zboží, popřípadě od dojití zboží do místa určení stanoveného ve smlouvě.
Dle názoru dovolatelky žalobce nepodal prodávajícímu zprávu o vadách zboží bez zbytečného odkladu poté, kdy kupující vady zjistil. Taková lhůta se nemůže počítat na měsíce či na roky. Od 14. 11. 2003 do 16. 2. 2006 neproběhla mezi žalobcem a žalovanou žádná komunikace. Dovolatelka namítá nesprávný výklad pojmu „bez zbytečného odkladu“, a to s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (především rozhodnutí Nevyššího soudu pod sp. zn. 32 Cdo 2484/2012).
Jediný, kdo byl v daném případě nečinný, byl právě žalobce. Žalovaná činila úkony směřující k vyřešení situace tím, že vyměnila tiskárnu za novou. Povinností žalobce bylo o údajné vadě tiskárny informovat žalovanou bez zbytečného odkladu, a ne jí ještě několik let používat a pak si rozmyslet, že vlastně má tiskárna nějakou vadu, která dřív po dobu více jak dva roky v užívání věci nebránila. Z toho důvodu nemohlo být v posuzované věci odstoupeno od smlouvy v souladu se zákonem.
Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem (účastníkem řízení), který je řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), posuzoval přípustnost podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s citovanou judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu.
Námitky dovolatelky směřují k judikatuře týkající se výkladu lhůty „bez zbytečného odkladu“, zejména ustanovení §345 odst. 3 obch. zák., který upravuje obecnou úpravu odstoupení z důvodu prodlení (rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 32 Cdo 2484/2012). Odstoupení z důvodu odpovědnosti za vady má však speciální právní úpravu, která v dané souvislosti z lhůty bez zbytečného odkladu při odstoupení nevychází (§436 a 437 odst. 3 obch. zák.). Proto tuto judikaturu nelze na daný případ použít.
Rovněž další námitky směřují na judikaturu, která nelze na případ odstoupení z důvodu neodstranění vad aplikovat. Dovolatelka odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1503/2006, které se týká skryté vady a rozdílu mezi lhůtou pro uplatnění vady a lhůtou pro uplatnění práva z odpovědnosti za vady u soudu. Z tohoto důvodu nemůže být rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s dovolatelkou citovanými judikáty.
Odvolací soud při svém rozhodování vycházel ze skutečnosti, že vady, které žalobce uplatnil včas v roce 2003, nebyly žalovanou do roku 2007 odstraněny, kdy žalobce opětovně požadoval odstranění výše uvedené vady uplatněné již v roce 2002. V řízení bylo prokázáno, že žalobce poskytl žalované přiměřenou lhůtu k odstranění vady a upozornil na možnost odstoupení, které poté využil.
Rozsudek odvolacího soudu proto v daném případě není v rozporu s citovanou judikaturou, neboť odvolací soud správně aplikoval ustanovení §436 a 437 obch. zák.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání není přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s citovanou judikaturou.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje.
V Brně dne 6. dubna 2017
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu