ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.2150.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 2150/2017-287
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně LIMAPRO, SE , se sídlem v Praze 4, Mezi vodami 1560/33, identifikační číslo osoby 24171611, zastoupené Mgr. Pavlem Hubálkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na příkopě 1047/17, proti žalovanému M. A. , se sídlem v Praze, zastoupenému Mgr. Michalem Vaňhou, advokátem se sídlem v Praze 10, V olšinách 2300/75, o zaplacení 34.268 Kč s příslušenstvím a vzájemném návrhu na zaplacení 563.686 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 70 C 459/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2016, č. j. 18 Co 369/2016-247, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.164,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 2. 6. 2016, č. j. 70 C 459/2014-177, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 12.849 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku), žalobu co do nároku na zaplacení částky 21.419 Kč s příslušenstvím zamítl (bod II. výroku) a rovněž zamítl vzájemný návrh žalovaného na zaplacení částky 563.686 Kč (bod III. výroku). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (bod IV., V. a VI. výroku).
K odvolání žalobkyně a žalovaného odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. a III. potvrdil, ve výroku pod bodem II. jej změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 21.419 Kč s příslušenstvím blíže specifikovaným (první výrok). Rozsudek soudu prvního stupně dále změnil ve výrocích o nákladech státu pod body V. a VI. (druhý výrok) a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 191.641,80 Kč (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v rozsahu, v jakém odvolací soud potvrdil výrok pod bodem III. rozsudku soudu prvního stupně, podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalovaného se žalobkyně vyjádřila tak, že je považuje za zcela nedůvodné a navrhuje, aby bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Dovolatel předně namítá, že odvolací soud se při řešení otázky způsobu vylíčení rozhodujících skutečností odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006, uveřejněným pod číslem 38/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 23 Cdo 879/2013, či usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2128/2014. V této souvislosti považuje dovolatel za zásadní řešení otázky, zda odkazem na připojené důkazní listiny dostatečně vylíčil rozhodující skutečnosti, resp. mohl unést břemeno tvrzení, kdy dle dovolatele je předložený stavební deník listinou, která popisuje nárok po skutkové stránce.
Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, na niž ve svém dovolání žalovaný poukazuje, plyne, že závěr, že vylíčení rozhodujících skutečností může mít zprostředkovaně původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže, je výjimkou ze zásady, že vylíčení rozhodujících skutečností má obsahovat samotná žaloba (§79 odst. 1 o. s. ř.) a jako výjimka by měl být aplikován restriktivně (srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006, uveřejněný pod číslem 38/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2128/2014). V rozhodnutí ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2128/2014, pak Nejvyšší soud dále vyložil, že „soud nemusí akceptovat vylíčení rozhodných skutečností (doložení výše pohledávky) pomocí listin přiložených k žalobě vždy, ale zkoumá ad hoc, zda jsou tyto listiny způsobilé nahradit skutková tvrzení žalobce“. Na tuto rozhodovací praxi odkázal v nyní projednávané věci i odvolací soud, přičemž dospěl k závěru, že žalovaný netvrdil dostatečně určitě, jaký rozsah prací byl mezi ním a žalobkyní sjednán, když žalovaný pomíjí skutečnost, že ani konkrétním odkazem na stavební deník svá skutková tvrzení o předmětu smlouvy (jejím rozsahu) do koncentrace řízení nevymezil, stavební deník soudu předkládal pouze k prokázání svých tvrzení o provedených pracích. Přesný předmět smlouvy nebyl konečně žalovaným vymezen ani odkazem na faktury a smlouvy jiných subjektů. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně správně dovodil, že žalovaný neunesl své břemeno tvrzení (k vymezení předmětu – rozsahu prací – smlouvy) a vzájemný návrh žalovaného zamítl. Jestliže se tedy odvolací soud zabýval tím, zda vylíčení rozhodujících skutečností mohlo mít zprostředkovaně původ i v odkazu na listinu, a pokud dospěl k závěru, že ani konkrétním odkazem na stavební deník žalovaný svá skutková tvrzení o předmětu smlouvy (jejím rozsahu) do koncentrace řízení nevymezil, není jeho rozhodnutí s uvedenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu v rozporu.
Dovolatel dále v souvislosti s posouzením jím uplatněného nároku podle zásad o bezdůvodném obohacení předkládá jako dle jeho názoru v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou otázku, kdo se na čí úkor v jím blíže popsané situaci bezdůvodně obohatí, a kdo je tedy v takové situaci pasivně legitimován. Dovolatel nicméně při formulaci své otázky přehlíží, že na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Dovolatel pomíjí, že podle dikce ustanovení §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující. Odvolací soud v této souvislosti odkázal na dle jeho názoru správný závěr soudu prvního stupně, že nárok nelze posoudit ani jako nárok z bezdůvodného obohacení. Soud prvního stupně přitom dovodil, že zkoumání bezdůvodného obohacení v tomto konkrétním případě by již stejně vůbec nemělo žádný smysl, neboť pokud by měl soud zkoumat případnou výši bezdůvodného obohacení, pak by musely být splněny i dvě základní podmínky, čemuž tak v tomto konkrétním případě nebylo, a to 1) vymezení konkrétních prací, resp. výsledků těchto prací, a 2) prokázání, ve prospěch koho a v jakém konkrétním rozsahu byly tyto práce provedeny, a to i když nedošlo k prokázání onoho aktu spočívajícího v uzavření konkrétní písemné smlouvy; žalovaný ničím neprokázal, že by vůbec nějaké práce pro žalobkyni provedl a navíc nebyl ani schopen dotvrdit, natož pak doložit jejich konkrétní obsah. Za této situace přípustnost dovolání nemohou založit námitky dovolatele směřující do otázky, na čí straně k bezdůvodnému obohacení mohlo dojít. Tyto námitky nemohou nic změnit na důvodech, pro které byl vzájemný návrh dovolatele soudem prvního stupně, jehož rozhodnutí odvolací soud v tomto směru potvrdil, zamítnut.
Konečně ani námitka dovolatele, že se odvolací soud při řešení otázky posouzení uplatněného nároku jako nároku z případného bezdůvodného obohacení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe vyjádřené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněném pod číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z něhož dle dovolatele vyplývá, že je-li žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění ze smlouvy a soud dospěje k závěru o neexistenci platné smlouvy, není změna žaloby nezbytným předpokladem k tomu, aby soud věc posoudil podle ustanovení o bezdůvodném obohacení, dovolání přípustným nečiní. Byť se odvolací soud možností posouzení věci dle ustanovení o bezdůvodném obohacení zabýval, přičemž dovodil, že není možné nárok žalovaného posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení, Nejvyšší soud konstatoval již výše, že otázka případného posouzení uplatněného nároku jako nároku z bezdůvodného obohacení nebyla pro rozhodnutí soudů určující.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. září 2017
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu