ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.2271.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 2271/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce MUDr. J. L. , podnikatele se sídlem Praha – Smíchov, Xaveriova 1601/90, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 67414184, zastoupeného Mgr. Petrem Macákem, advokátem se sídlem Praha 3 – Vinohrady, Kolínská 1686/13, proti žalované ESSOX s.r.o. , se sídlem České Budějovice, Senovážné nám. 231/7, PSČ 37021, identifikační číslo osoby 26764652, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1266/2007, o zaplacení 112 000 Kč s příslušenstvím, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2016, č. j. 2 Cmo 146/2013 - 357, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen o. s. ř.):
Vrchní soud v Praze (dále jen odvolací soud), poté, co jeho rozsudek ze dne 6. 3. 2014, č. j. 2 Cmo 146/2013-305, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), rozhodl rozsudkem ze dne 31. 10. 2016, č. j. 2 Cmo 146/2013 – 357, tak, že výrokem I. potvrdil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen soud prvního stupně) ze dne 15. 11. 2012, č. j. 13 Cm 1266/2007-269, jímž byla zamítnuta žalobu na zaplacení 112 000 Kč s příslušenstvím; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a před soudem dovolacím.
Odvolací soud posuzoval věc v intencích závěrů Nejvyššího soudu, jako soudu dovolacího (§10a o. s. ř.), a na základě doplněného dokazování dospěl závěru, že žalovaná bez zbytečného odkladu poté, co zjistila, že plná moc byla jednáním jejího zmocněnce (mandatáře) překročena, jednání zmocněnce neschválila, a proto se žalovaná na úkor žalobce bezdůvodně neobohatila a ani neodpovídá žalobci za škodu ve výši 112 000 Kč, která mu měla být způsobena podle jeho tvrzení tím, že mu nebyla vrácena záloha ve výši 112 000 Kč na úhradu kupní ceny za vozidlo, které bylo odcizeno.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť se domnívá, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Má za to, že odvolací soud se při řešení věci dopustil nesprávného právního posouzení. Dovolatel rekapituluje skutková zjištění a z nich dovozuje vlastní závěr, že z provedených důkazů, zejména přípisu žalované ze dne 8. 9. 2006 adresovanému žalobci, nelze dovodit, že by žalovaná projevila kvalifikovaný nesouhlas s jednáním zmocněnce, které by mohlo být označeno jako překročení plné moci. Je přesvědčen, že žalovaná překročení schválila, právní úkony učiněné zmocněncem ji zavazují a odpovídá žalobci za škodu. Dovolatel má rovněž za to, že dovolací soud by měl v dané souvislosti sporu přihlédnout i k tomu, zda jednání žalované bylo poctivé a zda z její strany nedošlo ke zjevnému zneužití práva. Odvolacímu soudu pak vytýká, že se s žádnou z těchto otázek nezabýval, což přispělo k nesprávnému právnímu závěru. Navrhl proto, aby napadený rozsudek a i rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení soudu prvního stupně, nebo aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a rozhodl v souladu s žalobním petitem.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání žalobce bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem (účastníkem řízení), který je řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), posuzoval přípustnost podaného dovolání.
Dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2016, č. j. 2 Cmo 146/2013 - 357, není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť žalobce v dovolání nevymezil přípustnost dovolání v souladu s požadavky ustanovení §237 o. s. ř., v němž jsou zakotveny předpoklady přípustnosti dovolání, když pouze uvedl, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a namítá nesprávné právní posouzení věci. V daném případě by dovolání podané proto, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, mohlo být přípustné podle §237 o. s. ř. za předpokladu, že by žalobce v dovolání označil konkrétně specifikovanou otázku hmotného práva, na níž odvolací soud své rozhodnutí založil a která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena. Dovolatel však žádnou takovou otázku k řešené otázce překročení plné moci mandatářem a otázce dodatečného schválení právních úkonů mandatáře mandantkou (žalovanou) neoznačil. Uvádí-li žalobce v dovolání, že odvolací soud měl přihlédnout k tomu, zda jednání žalované bylo poctivé a zda z její strany nedošlo ke zjevnému zneužití práva, nutno konstatovat, že na řešení této otázky není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Nesouhlasí-li dovolatel pouze s právním posouzením věci odvolacím soudem, je namístě připomenout, že pouhý argument, že odvolací soud věc nesprávně posoudil, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, stejně jako dovolatelem uváděné námitky spojené s kritikou hodnocení důkazů učiněného odvolacím soudem. Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 4/2014, judikoval, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Zároveň v uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud může být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části) – shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 29 NSCR 114/2013, či usnesení ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 29 NSCR 104/2015.
Ještě pro úplnost Nejvyšší soud podotýká (jako již uvedl ve svých předešlých rozhodnutích – srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014), že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, založeného na zpochybňování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání žalobce jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. července 2017
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu