ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.2414.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 2414/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce J. Ch., zastoupeného JUDr. Alešem Staňkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 365/43, proti žalované BusLine a. s. se sídlem v Semilech, Na Rovinkách 211, Podmoklice, IČO 28360010, zastoupené Mgr. Jiřím Hoňkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, o zaplacení částky 1 496 172 Kč s příslušenstvím vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 Cm 538/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. března 2016, č. j. 5 Cmo 402/2015-620, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 17 666 Kč k rukám právního zástupce žalované, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. srpna 2015, č. j. 56 Cm 538/2011-541, uložil žalované zaplatit žalobci částku 800 000 Kč s příslušenstvím, ohledně zbývající částky 696 172 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Jednalo se o v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně v této věci, neboť jeho první rozsudek ze dne 3. července 2013, č. j. 56 Cm 538/2011-258, zrušil Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. června 2014, č. j. 5 Cmo 400/2013-327.
K odvolání žalobce i žalované Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. března 2016, č. j. 5 Cmo 402/2015-620, změnil část výroku III rozsudku soudu prvního stupně tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost dovozoval z §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí dle dovolatelova názoru spočívalo na vyřešení několika (čtyř) právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání není dle jejího názoru přípustné a ani důvodné a podrobně reagovala na všechny námitky, které dovolatel vznesl v dovolání.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť dovolatel u třech právních otázek předestřených v dovolání nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., zčásti pak dovolání (co se týče poslední čtvrté otázky vztahující se k náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně) není přípustné z toho důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Jak již bylo uvedeno výše, dovolatel namítal, že odvolací soud se v napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ovšem u prvních třech formulovaných právních otázek dovolatel neuvedl, od jakých rozhodnutí Nejvyššího soudu se měl dle jeho názoru odvolací soud odchýlit. Na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu dovolatel odkazoval pouze ve své argumentaci u druhé právní otázky (část B dovolání), z argumentace dovolatele ovšem není zřejmé, zda a jakým způsobem se od těchto rozhodnutí měl podle jeho názoru odvolací soud odchýlit.
Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013.
Z výše uvedeného vyplývá, že první tři dovolatelem právní otázky nemohly založit přípustnost dovolání, neboť dovolatel sice formuloval konkrétní právní otázky, při jejichž řešení se odvolací soud podle jeho mínění odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, avšak již neuvedl, od jaké rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se odvolací soud měl dle jeho názoru odchýlit, a to ani citací konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu ani uvedením judikovaných právních závěrů bez citace konkrétních rozhodnutí (i takové vymezení přípustnosti dovolání by obstálo ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 18. prosince 2014, sp. zn. IV.ÚS 1256/14).
Co se týče čtvrté dovolatelem předestřené právní otázky, která se týkala určování náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně v případě vícero proběhnuvších řízení z důvodu zrušení a vrácení věci odvolacím soudem, dovolatel tvrdil, že se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2015, sp. zn. 33 Cdo 498/2014. Dovolateli v jeho námitce ovšem nelze přisvědčit. Rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení je v souladu s citovaným usnesením Nejvyššího soudu, neboť odvolací soud o nákladech řízení správně rozhodoval podle míry úspěchu účastníků v řízení před soudem prvního stupně, a to dle konečného rozhodnutí ve věci, tj. dle poměru úspěchu účastníků v pořadí druhém rozhodnutí soudu prvního stupně. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je úspěch účastníka dán tím, v jaké části předmětu řízení tento účastník uspěl v konečném důsledku. Pokud tedy soud meritorními výroky rozhodl o předmětu řízení v určité výši, nemůže se výrok o nákladech řízení odvíjet od předchozího řízení ve stejné věci (viz již výše zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2015, sp. zn. 33 Cdo 498/2014).
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolatel u čtvrté otázky předestřené v dovolání sice uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu, od něhož se odvolací soud dle jeho názoru odchýlil, avšak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu v souladu.
Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, zčásti pro vady, pro které v dovolacím řízení nelze pokračovat a které nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny, a zčásti z toho důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se podle §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. srpna 2017
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu