ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.2500.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 2500/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně OR-NEXT spol. s r.o. , se sídlem v Brně - Pisárkách, Hlinky 40/102, PSČ 603 00, IČO 26284146, zastoupené JUDr. Rudolfem Skoupým, advokátem, se sídlem ve Svitavách, náměstí Míru 142/88, PSČ 568 02, proti žalované LOANA ROŽNOV a.s. , se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Bezručova 2901, PSČ 756 61, IČO 27157229, zastoupené JUDr. Janem Dobrovolným, advokátem, se sídlem ve Valašském Meziříčí, Náměstí 75/15, PSČ 1757 01, o zaplacení částky 1 001 830 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 Cm 90/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. ledna 2017, č. j. 7 Cmo 251/2016–293, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“)
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. července 2016, č. j. 11 Cm 90/2012–239, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 1 001 830 Kč se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,01 % denně z této částky od 11. října 2011 do zaplacení a nahradit jí náklady řízení a zamítl žalobu ve vztahu ke smluvnímu úroku z prodlení ve výši 0,01 % z částky 15 540 Kč od 31. prosince 2010 do 10. října 2011, z částky 345 540 Kč od 31. ledna 2011 do 10. října 2011, z částky 43 391 Kč od 3. února 2011 do 10. října 2011, z částky 390 000 Kč od 3. března 2011 do 10. října 2011 a z částky 207 359 Kč od 23. července 2011 do 10. října 2011 (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II a III).
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 31. ledna 2017, č. j. 7 Cmo 251/2016-293, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I odstavci prvním v části, v níž byla žalovaná zavázána k povinnosti zaplatit žalobkyni částku 1 001 830 Kč se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,01 % denně z této částky od 11. října 2010 do zaplacení, a ve výrocích pod body II a III a zrušil jej ve výroku pod bodem I odstavci prvním v části, v níž byla žalovaná zavázána k povinnosti nahradit žalobkyni náklady řízení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje dle §237 o. s. ř. „v nesprávném právním posouzení věci s tím, že dovolací soud by měl na základě tohoto dovolání dospět k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným nebo procesním právem“. Dovolatelka namítala, že žalovaná podepsala „Uznání závazku a dohody o splátkách“, protože neměla na výběr, pokud by jej nepodepsala, žalobkyně by nebyla ochotna dokončit dílo; k úplnému předání díla tak došlo až po podepsání předmětného Uznání závazku a dohody o splátkách. Dle dovolatelky nebyla žalobkyně oprávněna vystavit faktury, které vystavila a k nimž se vázala předmětná dohoda o uznání závazku, došlo tak k uznání nedluhu žalované vůči žalobkyni. Dovolatelka dále nesouhlasila se závěry soudů, když měla za to, že z obsahu znaleckého posudku vyplynuly jiné závěry, než které soudy učinily, přičemž měla za to, že znalecký posudek zcela jasně prokazuje její tvrzení o tom, že vůči žalobkyni uznala nedluh a to v plné výši s tím, že tak učinila pod zřejmým nátlakem ze strany žalobkyně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnou pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241b odst. 3 věty prvé o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jak v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Tomuto požadavku dovolatelka v dovolání nedostála. Dovolatelka pouze předestírala svou verzi skutkového stavu, vyjadřovala se k provedeným důkazům a vymezovala se vůči tvrzením a dílčím závěrům nalézacích soudů. Z dovolání však nebylo zřejmé, jakou otázku by měl Nejvyšší soud v dovolacím řízení řešit. To, že má dovolatelka jiný názor na skutkové a právní závěry odvolacího soudu, event. nesouhlasí s jeho procesními postupy, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ani v režimu §238a o. s. ř., ani v režimu §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť v dovolacím řízení nelze pro uvedenou vadu pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. června 2017
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu