ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.2538.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 2538/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce JUDr. D. J. , zastoupeného JUDr. Zdeňkem Rudoleckým, advokátem se sídlem Hradec Králové, Tylovo nábřeží 367/10, proti žalované Komerční pojišťovně, a.s. , se sídlem Praha 8, Karolinská 1, čp. 650, PSČ 18600, identifikační číslo osoby 63998017, zastoupené JUDr. Zdeňkem Veselým, advokátem se sídlem Praha 1, Panská 6, o zaplacení 900 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 193/2013, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2016, č. j. 21 Co 368/2016-149, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací, dospěl k závěru, že dovolání žalované není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť dovolatelka v dovolání uvedla pouze důvod dovolání, který spatřuje v nesprávném právním posouzení otázky nároku na pojistné plnění, avšak nevymezila, v čem spatřuje přípustnost dovolání. Nejvyšší soud přitom již v rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 4/2014, judikoval, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
V daném případě by dovolání mohlo být přípustné podle §237 o. s. ř. za předpokladu, že by žalovaná uvedla, od jaké ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud při řešení právní otázky, na níž odvolací soud své rozhodnutí založil, odchýlil, nebo by označila právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně, případně by měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatelka však žádnou z uvedených přípustností dovolání nevymezila, pouze rekapituluje skutkové okolnosti řešené věci, polemizuje se skutkovými závěry soudu, kritice podrobuje hodnocení skutkových zjištění oběma soudy a nesouhlasí s právním posouzením věci. Skutečnost, že dovolatelka má jiný názor na právní závěr odvolacího soudu, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., stejně jako námitky spojené s kritikou hodnocení důkazů učiněné odvolacím soudem.
Ještě pro úplnost Nejvyšší soud podotýká (jako již uvedl ve svých předešlých rozhodnutích – srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014), že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, založeného na zpochybňování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem, a kritice hodnocení důkazů. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání žalované jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
O nákladech řízení nebylo rozhodováno, neboť ve smyslu §151 odst. 1 o. s. ř. nebylo přezkoumáváno konečné rozhodnutí ve věci samé.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. srpna 2017
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu