ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.2559.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 2559/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Mart s.r.o., se sídlem v Hodoníně, třída Bří Čapků 2857/4, PSČ 695 01, IČO 25510584, zastoupené Mgr. Jaroslavem Tajbrem, advokátem, se sídlem v Praze, U Nikolajky 833/5, PSČ 150 00, proti žalované MORYS s.r.o., se sídlem v Ostravě – Přívoze, Korejská 894/9, PSČ 702 00, IČO 42864771, zastoupené JUDr. Oldřichem Benešem, advokátem, se sídlem v Ostravě – Mariánských Horách, Mojmírovců 805/41, PSČ 709 00, o zaplacení částky 5 285 823 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 131 C 56/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. ledna 2017, č. j. 8 Co 607/2016-160, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 35 768 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Oldřicha Beneše, advokáta, se sídlem v Ostravě - Mariánských Horách, Mojmírovců 805/41, PSČ 709 00.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. září 2016, č. j. 131 C 56/2015–136, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vůči žalované zaplacení částky 5 234 872 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. ledna 2017, č. j. 8 Co 607/2016-160, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 5 234 872 Kč. Předmětná částka představovala součet slev, které v rámci obchodní spolupráce poskytla žalobkyně žalované. Ta však dle žalobkyně nedostála podmínkám (včasnost úhrady faktur), při jejichž splnění měla žalovaná na poskytnutí slevy nárok a žalobkyně se tak s odkazem na smluvní ujednání dovolávala jejich vrácení, resp. zaplacení částky odpovídající poskytnuté slevě. Žalovaná požadovanou částku žalobkyni neuhradila.
Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně o tom, že mezi účastníky byla uzavřena rámcová kupní smlouva, jejímž předmětem byla úprava závazných podmínek včetně podmínek dodacích a platebních, které měly strany respektovat při realizaci dílčích dodávek zboží, uzavírání dílčích kupních smluv spadajících do výrobního a dodavatelského programu prodávajícího (dále jen „rámcová smlouva“). Podle bodu 4.3 předmětné rámcové smlouvy měl prodávající poskytnout kupujícímu slevu z dohodnuté kupní ceny, a to za předpokladu řádného plnění povinností ze strany kupujícího, kterými smluvní strany rozumí zejména řádné a včasné placení kupní ceny v dohodnutých termínech splatnosti. Podle bodu 4.4 rámcové smlouvy měl prodávající kupujícímu po dobu platnosti smlouvy poskytovat rabaty dle rabatového listu, který tvoří přílohu č. 1 rámcové smlouvy. V bodě 4.11 smlouvy je uvedeno, že prodávající poskytne kupujícímu slevu z ceny (rabat) podle celkové hodnoty zakázky a podle hodnoty nákupu kupujícího, když výše rabatu i jeho uplatnění jsou stanoveny zvláštní dohodou mezi prodávajícím a kupujícím. Kupujícímu pak zanikne nárok na smluvený rabat v případě, že neuhradí prodávajícímu kupní cenu ve lhůtě splatnosti stanovené na faktuře a v takovém případě vznikne prodávajícímu právo na doúčtování a zaplacení částky odpovídající poskytnuté slevě. Dle odvolacího soudu tedy z bodu 4.11 rámcové smlouvy vyplývá, že strany měly uzavřít zvláštní dohodu o slevě, avšak žalobkyně připustila, že žádná taková dohoda mezi účastníky uzavřena nebyla. Nebyla-li sjednána zvláštní dohoda o smluvním rabatu, pak žalobkyně nemůže zpětně žalované doúčtovávat slevu (rabat). Pokud žalobkyně tvrdila, že sleva byla poskytována podle rabatového listu dle přílohy č. 1 rámcové smlouvy, pak ve vztahu k této slevě ujednání o možnosti zpětně doúčtovat žalované chybí, a navíc platnost rabatového listu byla do 30. června 2010, přičemž v daném případě se jedná o obchody uzavřené od roku 2011 do roku 2014. Podle rámcové smlouvy tedy neexistuje právo žalobkyně domáhat se po žalované doúčtování slevy.
Dle odvolacího soudu je bod 4.11 rámcové smlouvy ujednáním o smluvní pokutě podle ustanovení §544 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), přičemž toto ujednání považuje na rozdíl od soudu prvního stupně za ujednání určité (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 31 Cdo 2674/2014). Odvolací soud nemohl přehlédnout, že další smluvní pokuta byla sjednána v odstavci 6, bod 6.1 rámcové smlouvy pro případ prodlení peněžitých závazků ze smlouvy, přičemž dospěl k závěru, že pokud je porušení téže povinnosti žalované zajišťováno dvěma smluvními pokutami, je nutné považovat tato ujednání za neplatná pro rozpor s dobrými mravy (§3 občanského zákoníku). Tvrzení žalobkyně o tom, že ve všech obchodních případech byla uzavřena individuální dohoda o slevě, označil odvolací soud za nepřípustné nové tvrzení ve smyslu §205a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když žalobkyně od počátku tvrdila, že vrácení rabatu opírá o rámcovou smlouvu.
Navíc dle odvolacího soudu v jednotlivých realizačních smlouvách nebyla smluvní pokuta sjednána písemně podle §544 odst. 2 občanského zákoníku, což způsobuje neplatnost ujednání podle §40 občanského zákoníku.
I kdyby dospěl soud k závěru, že žalobkyni právo na vrácení slevy náleží, jednalo by se o výkon práva ze strany žalobkyně, který je v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku, kterému nelze přiznat právní ochranu ve smyslu §265 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obchodní zákoník“). Dle odvolacího soudu nelze přehlédnout skutečnost, že účastníci spolu obchodovali cca 4 roky, kdy žalobkyně dobrovolně poskytovala žalované slevu z jednotlivých dílčích kupních smluv, a fakticky žalovanou utvrzovala v tom, že způsob úhrady je v pořádku včetně práva na zachování slevy. I kdyby žalobkyně prokázala, že platila žalovaná kupní cenu žalobkyni opožděně, nikdy jí nevytkla, neupozornila ji, že porušuje smlouvu; žalobkyně mohla předejít sporu také tím, že by přestala poskytovat žalované slevu, případně by jí přestala dodávat zboží nebo by mohla smlouvu vypovědět tak, jak bylo ujednáno v rámcové smlouvě, což neučinila.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) vyřešena a současně je jiná, odvolacím soudem posuzovaná, otázka dovolacím soudem rozhodována jinak, případně je třeba, aby ji Nejvyšší soud jinak posoudil.
Dovolatelka vytkla odvolacímu soudu, že zcela rezignoval na jakýkoliv gramatický a systematický výklad rámcové smlouvy, když naprosto formalisticky posoudil příslušné ustanovení rámcové smlouvy tak, jako by snad měla smlouva připouštět poskytování různých slev a jako by se příslušná ustanovení čl. 4.3, 4.4 a 4.11 nevztahovala k témuž. Žalobkyně následně předestřela svůj výklad předmětných ustanovení rámcové smlouvy, přičemž zdůraznila, že rámcová smlouva obsahuje ujednání, z něhož vyplývá právo žalované na slevu dle rabatového listu s tím, že pokud nebude dodržen sjednaný termín splatnosti, nárok na tuto slevu zaniká. Dovolatelka podotkla, že rabatový list byl podepsán oběma stranami a jedná se tak o zvláštní dohodu o výši a položkovém určení slevy obsažené v rabatovém listě. V souvislosti s výše uvedeným (především pak v souvislosti s tím, že ustanovení smlouvy obsažená v čl. 4.3, 4.4 a 4.11 rámcové smlouvy se vztahují k témuž, tedy ke slevě, ať již je označena sleva nebo rabat) citovala dovolatelka rozhodnutí Ústavního soudu České republiky, sp. zn. II ÚS 2095/14, když jako možný důvod jiného právního posouzení sporné otázky odvolacím soudem vidí přílišně formalistický postup odvolacího soudu při výkladu smluvních ujednání a právního posouzení soudem zjištěných skutečností.
Dovolatelka vyjádřila souhlas s odvolacím soudem, že platnost rabatového listu byla vymezena do 30. června 2010, již však nesouhlasí se závěrem, že po tomto datu nemohla být žalované poskytována sleva podřaditelná pod ustanovení rámcové smlouvy. Dle dovolatelky smluvní strany konkludentně prodloužily platnost rabatového listu, když i po původním datu platnosti nadále postupovaly dle rabatového listu a ani jedna z nich nevyžadovala písemné potvrzení prodloužení platnosti rabatového listu.
Dovolatelka se rovněž vymezila proti závěru odvolacího soudu o tom, že ujednání obsažené v čl. 4.11 rámcové smlouvy představuje ujednání o smluvní pokutě, když má za to, že se jedná o motivační cenové ujednání, nikoli o sankci zajišťující splnění povinnosti a současně kompenzaci nesplnění této povinnosti. Dovolatelka vyjádřila pochybnosti nad tím, zda odvolacím soudem citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2674/2014 je přiléhavé na skutkové okolnosti zde posuzovaného případu, když je přesvědčena o tom, že při správném (dovolatelkou nabízeném) výkladu předmětného rozhodnutí nemůže být předmětné ujednání posouzeno jako smluvní pokuta, nýbrž jako rozvazovací podmínka a nárok žalobkyně na vrácení poskytnuté slevy jako nárok z bezdůvodného obohacení.
Žalobkyně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o tom, že tvrzení o uzavření individuální dohody o slevě v každém individuálním případě představuje nové tvrzení v odvolacím řízení, pro jehož uplatnění nejsou dle §205a o. s. ř. splněny podmínky. Naopak má za to, že šlo o otázku právního posouzení dané skutkové situace tak, jak byla nastíněna již soudu prvního stupně a jak vyplývalo z již založených důkazů.
Žalobkyně se neztotožňuje s právním hodnocením ujednání o doúčtování poskytnuté ceny jakožto ujednání o smluvní pokutě, které učinil odvolací soud. Pokud by se však o smluvní pokutu jednalo, nesouhlasí dovolatelka se závěrem odvolacího soudu o tom, že je-li porušení téže povinnosti žalované zajištěno dvěma smluvními pokutami, je nutné považovat tato ujednání za neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Žalobkyně je přesvědčena, že i kdyby bylo předmětné ustanovení rámcové smlouvy posouzeno jako smluvní pokuta, nelze než uzavřít, že nemůže být neplatná pouze na základě jejího souběhu s jinou smluvní pokutou zdánlivě postihující tutéž situaci. Dle žalobkyně je vyjádřený závěr odvolacího soudu nesprávný a navíc neodůvodněný. Žalobkyně má za to, že otázka neplatnosti sjednání více smluvních pokut za porušení téže smluvní povinnosti nebyla v dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena; dovolatelka v této souvislosti citovala některá rozhodnutí Nejvyššího soudu, dle kterých je nezávadný souběh smluvní pokuty sjednané pro případ prodlení s úhradou peněžitého závazku a smluvního úroku z prodlení (sp. zn. 29 Cdo 969/99, 23 Cdo 1599/2010 či 33 Odo 47/2002) a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2707/2007, dle kterého lze ujednání o smluvní pokutě v obchodněprávních vztazích posuzovat jako neplatný právní úkon pro rozpor s dobrými mravy pouze v případě, že by se dobrým mravům příčily okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána.
Dovolatelka dále vytkla odvolacím soudu použití nepřiměřeně rozšiřujícího výkladu, který konstatoval nad rámec smluvního ujednání stran nebo kogentního zákonného ustanovení, že dohoda o výši poskytnuté slevy musela být písemná.
Dovolatelka rovněž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o tom, že nárok žalobkyně na doúčtování slevy není po právu, neboť je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Dovolatelka namítla, že měla ze zákona právo uplatnit nárok z obchodních závazkových vztahů ve lhůtě 4 let a soud svým výkladem do tohoto práva žalobkyně nepřiměřeně flagrantně zasáhl. Žalobkyně neshledává nic nespravedlivého nebo nepoctivého na tom, že v případě, kdy žalovaná nedodržela podmínky pro poskytnutí slevy, na ní požaduje, aby v konečném důsledku alespoň u části realizovaných obchodů uhradila plnou (ceníkovou) kupní cenu jako ostatní zákazníci a uhradila sankce za prodlení, které se v rámci obchodních vztahů nijak nevymykají z rámce obvyklosti. Dovolatelka dále odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 359/2007, dle kterého má být korektiv zásadami poctivého obchodního styku poslední možností (ultima ratio), jak – ve výjimečných případech – zmírnit či odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, ve které by se přiznání uplatněného nároku jevilo krajně nespravedlivým.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud změnil napadený rozsudek tak, že bude žalované uloženo zaplatit žalobkyni žalovanou částku spolu se zákonným úrokem z prodlení.
K dovolání žalobkyně se vyjádřila žalovaná, která považuje dovolání žalobkyně za nepřípustné. Dle žalované žalobkyně pokládá řadu skutkových otázek, které zpochybňují faktické posouzení věci, nikoli však právní posouzení věci. Pokud dovolatelka nějaké právní otázky předestřela, byly tyto Nejvyšším soudem v jeho rozhodovací praxi opakovaně řešeny. Žalovaná se ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Dle odst. 3 se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Podle první věty §241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání.
Podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Dovolatelka v dovolání uvedla, že spatřuje přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a současně je jiná odvolacím soudem posuzovaná otázka dovolacím soudem rozhodována jinak, případně je třeba, aby ji Nejvyšší soud jinak posoudil.
Již např. v usnesení ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2014, Nejvyšší soud vyložil, že „může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013). Argument, podle kterého napadené rozhodnutí řeší právní otázku, „při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu“, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Žádost dovolatele, podle níž „vyřešení otázky hmotného práva má být Nejvyšším soudem posouzeno jinak“, významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. opět usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, jež bylo publikováno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. shodně opět usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013 a ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Takový údaj se z dovolání nepodává. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky „která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla dosud vyřešena“, musí být z dovolání patrno, kterou otázku má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. opět usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).“
Výše uvedeným požadavkům dovolatelka nedostála. Žalobkyně v dovolání důsledně nevymezila, které z jí nastolených právních otázek mají založit přípustnost dovolání proto, že v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyly řešeny, ani ve kterých otázkách se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Ve smyslu výše citované rozhodovací praxe Nejvyššího soudu není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání dovolatelkou uvedený důvod, že „je třeba, aby ji (jinou odvolacím soudem posuzovanou otázku) Nejvyšší soud posoudil jinak“, nadto dovolatelka rovněž neuvedla, o jakou konkrétní právní otázku se mělo jednat.
Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dále vyplývá, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tomuto požadavku dovolatelka nedostála. Odvolací soud založil své rozhodnutí mimo jiné na tom, že dle rámcové smlouvy (čl. 4.11) měli účastníci uzavřít zvláštní dohodu o slevě, což neučinili (to dle odvolacího soudu potvrdila též žalobkyně). Pokud tedy taková dohoda nebyla uzavřena, nemůže žalobkyně zpětně doúčtovat slevu/rabat. Dále odvolací soud doplnil, že pokud žalobkyně tvrdila, že sleva byla poskytována dle rabatového listu, pak dle odvolacího soudu ve vztahu k této slevě ujednání o možnosti zpětně doúčtovat slevu chybí a navíc platnost rabatového listu byla do 30. června 2010, přičemž v daném případě se jedná o obchody uzavřené v období od roku 2011 do roku 2014.
Dovolatelka výše uvedené právní posouzení odvolacího soudu řádně nenapadla. Dovolatelka předmětné závěry podrobila kritice, avšak ta spočívala v pouhé polemice se závěry odvolacího soudu, navíc tyto závěry nesprávně interpretovala, když v dovolání vycházela z toho, že odvolací soud citovaná ujednání rámcové smlouvy posuzoval izolovaně a formalisticky rozlišoval mezi pojmy „sleva“ a „rabat“ a právě vůči takovému výkladu se rozsáhle vymezovala. Tvrzení dovolatelky, že smluvní strany konkludentně prodloužily platnost rabatového listu, z čehož dovozuje vázanost smluvních stran tímto dokumentem, nenachází odraz ve skutkových zjištěních nalézacích soudů. To, že má dovolatelka jiný názor na skutkové a právní závěry odvolacího soudu, případně nesouhlasí s jeho procesními postupy, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání. Žalobkyně v souvislosti se závěrem odvolacího soudu o tom, že účastníci neuzavřeli zvláštní dohodu o slevě tak, jak předpokládala rámcová smlouva, a tudíž žalobkyně není oprávněna zpětně doúčtovat žalované slevu či rabat, neformulovala žádnou právní otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, či která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla dosud řešena a ani která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, než jak byla doposud dovolacím soudem posuzována.
Přitom obdobný závěr, že dovolatelka nevymezila právní otázku, která by měla založit přípustnost dovolání, platí i ohledně námitky, že tvrzení žalobkyně učiněné v odvolacím řízení, že v každém jednotlivém případě byla s žalovanou uzavřena individuální dohoda o slevě, nepředstavuje nové tvrzení ve smyslu §205a o. s. ř.
S ohledem na výše uvedené, tj. vzhledem k tomu, že otázku, která sama o sobě vedla k zamítnutí návrhu žalobkyně, dovolatelka nezpochybnila tak, jak předpokládá §237 o. s. ř., nelze předmětné dovolání považovat za přípustné, a to ani v případě, kdy by žalobkyně způsobile zpochybnila další právní otázky, jež vedly odvolací soud k přijetí uvedeného závěru. Nemůže-li být dovolání z uvedeného důvodu v souladu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu přípustné, není z hlediska zásady hospodárnosti účelné zabývat se dalšími námitkami dovolatelky, když ty již na uvedeném závěru nemohou nic změnit.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně částečně jako nepřípustné a částečně jako vadné podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. června 2017
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu