ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.2617.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 2617/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně DEVELOPMENT – Pardubice s. r. o., se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Vodičkova 710/31, IČO 27514650, zastoupené Mgr. Pavlem Piňosem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, za účasti společnosti ČEZ Distribuce, a. s. , se sídlem v Děčíně IV – Podmoklech, Teplická 874/8, IČO 24729035, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, o žalobě podle části páté občanského soudního řádu, o zaplacení částky 6 015 832,20 Kč, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 6 C 78/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. června 2015, č. j. 17 Co 269/2014-282, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna nahradit účastnici řízení náklady řízení ve výši 39 397,60 Kč k rukám Mgr. Radka Pokorného, advokáta.
Odůvodnění:
Předmětem sporu byl nárok na úhradu výkupní ceny elektřiny v celkové výši 6 015 832,20 Kč vyrobené ve fotovoltaické elektrárně Sezemice – Veská (dále jen „FVE“) v květnu až červenci 2011. Žalobkyně (výrobkyně elektřiny ve FVE) se domáhala této částky po účastnici řízení (provozovatelce distribuční soustavy), která jí podle jejích tvrzení odepřela nárok na podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů formou povinného výkupu energie podle zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře využívání obnovitelných zdrojů (dále jen „zákon o podpoře“), ve znění jeho novely provedené zákonem č. 330/2010 Sb. Rozhodnutím soudu mělo být nahrazeno rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 11. 1. 2012, č. j. 04376-19/2011-ERÚ a rozhodnutí předsedkyně Energetického regulačního úřadu ze dne 6. 4. 2012, č. j. 04376-27/2011-ERÚ.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. 10. 2013, č. j. 6 C 78/2012-144, žalobu v celém rozsahu zamítl. Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem po částečném zpětvzetí žaloby v rozsahu částky 29 388 Kč rozsudek soudu prvního stupně v této části zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok pod bodem I), ve zbylé části, v níž soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 5 986 444,20 Kč, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem II) a rozhodl o povinnosti žalobkyně nahradit účastnici řízení náklady řízení před soudy obou stupňů (výroky pod body III a IV).
Podstata rozhodnutí soudů obou stupňů spočívala v řešení otázky, zda žalobkyně splnila podmínky stanovené v čl. II zákona č. 330/2010 Sb., jímž byl s účinnosti od 1. 1. 2011 novelizován zákon o podpoře. Oba soudy shodně dospěly k závěru, že tyto podmínky žalobkyně nesplnila a že jí tudíž nevzniklo právo na podporu (formou povinného výkupu elektrické energie účastnicí řízení) podle zákona o podpoře.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že je považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), uplatňujíc nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Účastnice řízení navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout, nebude-li odmítnuto, pak zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a že bylo podáno osobou oprávněnou, zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), se zabýval nejprve přípustností dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), sám dospěje k závěru, že uvedená kritéria skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka odvolacímu soudu předložila otázku výkladu pojmu „uvedení do provozu“ výrobny elektrické energie, která jako zdroj pro výrobu elektřiny využívá sluneční záření, a to ve smyslu věty první čl. II odst. 2 zákona č. 330/2010 Sb. Namítala, že odvolací soud tento pojem vyložil nesprávně. Tutéž otázku předloženou v obdobných souvislostech však Nejvyšší soud vyřešil v rozsudku ze dne 9. března 2017, sp. zn. 32 Cdo 1051/2015, v němž přijal a odůvodnil závěr, že předpokladem vzniku nároku provozovatele výrobny elektrické energie využívající sluneční záření na výkupní ceny elektřiny stanovené pro rok 2010 je skutečnost, že výrobce začal do konce tohoto roku v souladu s pravomocným rozhodnutím o udělení licence a v souladu s uzavřenou smlouvou s provozovatelem distribuční soustavy vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy.
Dovodil-li odvolací soud ve svém rozhodnutí, které dovolatelka napadá, že uvedení do provozu ve smyslu zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (dále jen „energetický zákon“) a zákona o podpoře je „stav, kdy jsou splněny veškeré faktické i právní podmínky pro výrobu a využití vyrobené elektrické energie, které v případě tzv. neostrovního provozu (což je případ žalobkyně) zahrnují též připojení k distribuční soustavě a získání licence na výrobu elektřiny, bez nichž vyrobenou elektřinu využívat (distribuovat) nelze“, pak dovolatelkou předloženou otázku vyřešil zcela v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu shora uvedeným, od jehož závěrů nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v tomto případě.
Dovolatelka se domnívá, že se na ni vztahuje čl. II bod 2 zákona č. 330/2010 Sb., který s pojmem „uvedení do provozu“ pracuje. Vzhledem k právní úpravě podnikání v energetických odvětvích provedené energetickým zákonem je však aplikace čl. II bod 2 zákona č. 330/2010 Sb. na ty výrobny, které jsou budovány za účelem podnikání, vyloučena. Závěr odvolacího soudu (a též soudu prvního stupně), že článek II bod 2 zákona č. 330/2010 Sb. se měl vztahovat jen na tzv. ostrovní systémy, tj. výrobny elektřiny, které před 1. 1. 2011 už byly provozovány, tedy vyráběly elektřinu (především pro vlastní potřebu), ale dosud nebyly připojeny k distribuční síti, je správný. Na ostatní výrobny vyrábějící elektřinu ze sluneční energie pamatoval článek II bod 1 téhož zákona. Žalobkyně by tudíž získala nárok na podporu pouze tehdy, pokud by se (v souladu se zákonnými podmínkami) připojila k distribuční soustavě do 28. 2. 2011, což se podle skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně nestalo.
Dovolání není přípustné ani pro řešení další dovolatelkou předestřené otázky související s výkladem obsahu smlouvy označené jako smlouva o podpoře ze dne 6. 6. 2011, který odvolací soud podle jejího názoru učinil v rozporu s pravidly pro výklad obsahu projevu vůle obsaženými v §266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), tedy i v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (např. s rozhodnutími sp. zn. 33 Cdo 2393/2007, nebo sp. zn. 25 Cdo 1650/98, či sp. zn. 21 Cdo 1288/2003). Podle dovolatelky je totiž smlouva podle svého obsahu platnou smlouvou kupní, resp. platnou smlouvou o dodávce elektřiny podle §50 energetického zákona, strany projevily vůli uzavřít ji i bez určení výše ceny a účastnice řízení by tudíž měla žalobkyni zaplatit cenu obvyklou podle §448 odst. 2 obch. zák.
Odvolací soud se však neodchýlil od žalobkyní zmiňované judikatury, ani od jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu. Výklad projevu vůle je totiž nutný pouze tehdy, vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti (srov. např. dovolatelkou zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2003, č. j. 21 Cdo 1288/2003). Takovou pochybnost však odvolací soud vzhledem ke skutkovým zjištěním, z nichž vycházel, zjevně neměl. Z jeho skutkových zjištění totiž vyplývá, že smlouva o podpoře uzavřená na předtištěném formuláři obsahovala zcela jasná ujednání výslovně hovořící o tom, že žádná z forem podpory podle zákona o podpoře předmětem smlouvy není a obsahovala též ujednání o ceně pro decentrální výrobu ve výši 0,027 Kč/kWh a o ceně za související distribuční služby a za nevyžádanou dodávku a odběr jalové energie.
K domnělým procesním vadám, které dovolatelka odvolacímu soudu též vytýká, dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání (z jiného důvodu) přípustné. Tato podmínka není splněna.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. června 2017
JUDr. Pavel Horák,Ph.D.
předseda senátu