ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.2648.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 2648/2017-509
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně A. K. , zastoupené JUDr. Martinem Tocikem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 1461/66, proti žalovaným 1) Stáj ENORM o.s. se sídlem v Měšicích, Zámecká 250/11, IČO 26550822, 2) ENORM Consulting a.s. se sídlem v Praze 9, Beranových 696, IČO 28164971, o vydání věci, eventuálně zaplacení 13 000 EUR a 20 000 EUR, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 3 C 135/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2016, č. j. 23 Co 134/2014-473, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 6. srpna 2013, č. j. 3 C 135/2009-316, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalovaných domáhala, aby žalované 1) a 2) společně a nerozdílně vydaly belgického teplokrevníka jménem Bocelli van Paemel, belgického teplokrevníka jménem Beldarlo van t`Zuid-Pajottenland, a pro případ, že by žalované 1) a 2) nemohly žalobkyni koně Bocelliho van Paemel vydat, aby žalobkyni zaplatily společně a nerozdílně 13 000 EUR, a pro případ, že by žalobkyni nemohly vydat koně Beldarlo van t`Zuid-Pajottenland, aby žalobkyni zaplatily společně a nerozdílně 20 000 EUR, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel z následujícího skutkového stavu.
Soud prvního stupně zjistil z kopie kupní smlouvy ze dne 1. září 2008, že žalobkyně prodala uvedeného koně Bocelliho V. T. za 38 000 EUR. Ze znaleckého posudku z oboru písmoznalectví bylo zjištěno, že nelze rozhodnout, zda se v případě podpisu žalobkyně na této smlouvě se jedná o kopii padělku beze snahy o nápodobu nebo o kopii pravého spontánního podpisu žalobkyně a nelze prokázat, že by se jednalo o kopii jejího úmyslně komoleného podpisu. Znalec tedy nebyl schopen potvrdit ani vyvrátit, že by šlo ohledně podpisu žalobkyně o padělek.
Z kupní smlouvy mezi prodávajícím V. T. a kupující ENORM Consulting a. s. ze dne 2. září 2008 bylo zjištěno, že prodávající prodal kupující koně Bocelliho za 38 000 EUR a že úhrada kupní ceny bude provedena zápočtem na závazek prodávajícího vůči kupující ze smlouvy o prodeji podniku.
Z kupní smlouvy ze dne 3. listopadu 2008 mezi prodávajícím V. T. a kupující ENORM Consulting, a. s., bylo zjištěno, že prodávající prodal kupující koně Beldarla za 981 000 Kč a že úhrada kupní ceny bude provedena zápočtem na závazek prodávajícího vůči kupujícímu ze smlouvy o prodeji podniku.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že předložené smlouvy mezi prodávajícím V. T. a kupující, žalovanou 2), jsou smlouvami uzavřenými mezi podnikateli při podnikatelské činnosti, proto se řídí zákonem č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníkem. Pro případ nabytí od nevlastníka se použije ustanovení §446 obch. zák., podle kterého kupující nabývá vlastnické právo i v případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl nebo vědět měl a mohl, že prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn zbožím nakládat za účelem jeho prodeje.
Soud prvního stupně se zabýval otázkou dobré víry kupující – žalované 2). Vycházel především z výpovědi svědkyně K. K., která jednoznačně potvrdila, že poté, co jí byl oznámen prodej koní ve prospěch žalované 2), tak žalobkyně se následně obecně poptávala, jak se koním daří. Tedy bylo zřejmé, že nevystupovala jako vlastník koní. Tomu odpovídá i výpověď svědků M. B., J. J. a M. S., že se žalobkyně účastnila předvádění koní a kontraktačních jednání mezi V. T. a žalovanou 2) a že jí tedy tyto skutečnosti musely být známy a že proti tomu nic nenamítala. Totéž vyplývá i z potvrzení a výpovědi svědka Z. K., kdy vyšetření koní bylo prováděno na žádost žalované 2) a žalobkyně tedy neměla jiný reálný důvod pro tolerování takového postupu, než že věděla o prodeji koní žalovanému. Zároveň žalobkyně nenechala koně zapsat do národní evidence, což dle soudu prvního stupně implikuje závěr, že koně byli určeni k dalšímu prodeji.
Na základě výše uvedeného dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaná 2) při koupi koní ničeho nezanedbala, neboť neměla možnost se domnívat (na základě národní evidence koní, provedených kontraktačních jednání a vyšetření koní), že by V. T. nebyl vlastníkem předmětných koní. Soud prvního stupně tedy dospěl k závěru, že žalovaná 2) je vlastníkem předmětných koní, a to na základě kupních smluv uzavřených s V. T. v režimu obchodního zákoníku podle §443 a §446 obch. zák.
Soud prvního stupně proto žalobu vůči žalované 2) zamítl jako nedůvodnou. Stejně tak zamítl žalobu vůči žalované 1), jelikož pokud bylo zjištěno vlastnictví žalované 2), není žalovaná 1) ve věci pasivně legitimována.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. července 2014, č. j. 23 Co 134/2014-383, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na nákladech řízení částku 256 160 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a ve výrocích I a III rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K dovolání žalobkyně byl tento rozsudek odvolacího soudu zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2016, sp. zn. 23 Cdo 3089/2015. Odvolací soud tedy o věci podruhé rozhodl rozsudkem ze dne 29. listopadu 2016, č. j. 23 Co 134/2014-473, tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení ve výši 254 400 Kč, ve výrocích I a III rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud doplnil dokazování o výslech svědků L. J., P. G. a M. S. Svědci ve svých výpovědích uvedli, že jim bylo známo, že předmětné koně V. T. přivezl pro M. S. – jednatele žalované 2); L. J. byla přítomna okamžiku, kdy byli koni do areálu přivezení. Odvolací soud se opět zabýval tím, zda byla žalovaná 2) jakožto kupující v dobré víře ohledně toho, že byl V. T. oprávněn převést vlastnické právo k předmětným koním. Odvolací soud při posuzování dobré víry žalované 2) vycházel ze specifik prostředí prodeje a chovu koní, v němž jsou obchodní vztahy neformální, založené na kontaktech a doporučeních a důležitou roli hraje osoba prodejce. Odvolací soud poukázal na to, že v daném případě jednatel žalované 2) sám požádal V. T. o dovoz koně, vycházel z obecně známé pověsti V. T. jako odborníka v této oblasti, a mohl tedy důvodně předpokládat, že V. T. vůči němu bude vystupovat jako vlastník koní i zprostředkovatel prodeje. Odvolací soud dále vycházel z toho, že žalobkyně se nechovala jako vlastník předmětných koní (ať už se jednalo o vyšetření koní, registraci koní, účast na závodech s uvedením žalované 2) jako vlastníka koní apod.) a žalovaná 2) tak neměla žádný důvod k vynaložení snahy k tomu, aby se dále přesvědčovala o oprávnění V. T. k prodeji předmětných koní.
Odvolací soud proto uzavřel, že za daných okolností žalovaná 2) využila veškeré dostupné prostředky, aby se přesvědčila o oprávnění V. T. k převodu vlastnictví k předmětným koňům, a na žalovanou 2) tak dopadá ochrana zakotvená v ustanovení §446 obch. zák.
Žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost dovozovala z §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí dle jejího názoru závisí na řešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího.
Dovolatelka předně namítala, že řízení před soudy prvního a druhého stupně je postiženo procesními vadami, jež mají za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný. Dovolatelka dále namítala, že odvolací soud se v otázce interpretace a aplikace §446 obch. zák. odchýlil nejen od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na jejíž konkrétní rozhodnutí dovolatelka poukázala, ale také se neřídil závazným právním názorem Nejvyššího soudu uvedeným ve zrušovacím rozsudku ze dne 1. června 2016, sp. zn. 23 Cdo 3089/2015. Podle názoru dovolatelky z doplněného dokazování nevyplývá, že by žalovaná 2) vynaložila v rozhodné době potřebný stupeň opatrnosti při koupi koní a odvolací soud se spokojil s tím, že M. S. jakožto statutární orgán žalované 2) spoléhal na pověst V. T. jako odborníka na dovoz závodních koní. Dovolatelka následně zevrubně polemizovala nejen s právním posouzením věci odvolacím soudem, ale také se skutkovými závěry soudů obou stupňů.
Dovolatelka rovněž namítala, že závěr soudů obou stupňů o tom, že žalovaná 1) není pasivně legitimována, není správný, neboť po dobu řízení jsou koně ustájeny u žalované 1) a je tak na místě, aby vydávací povinnost byla uložena společně a nerozdílně oběma žalovaným subjektům. Podle názoru dovolatelky se odvolací soud vůbec nevypořádal s její argumentací k této otázce.
Podle mínění dovolatelky se odvolací soud nikterak nevypořádal ani s její závěrečnou argumentací uplatněnou v odvolacím řízení podáním ze dne 8. listopadu 2016 a dovolatelka celou tuto svoji argumentaci týkající se hodnocení provedených důkazů zopakovala i v dovolání.
Dovolatelka závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalované se k podanému dovolání nevyjádřily.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a osobou oprávněnou zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Jestliže dovolatelka namítala, že odvolací soud pochybil při interpretaci a aplikaci §446 obch. zák. a v otázce posuzování dobré víry žalované 2) se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nelze jí v tomto přisvědčit.
Ustanovení §446 obch. zák. upřednostňuje dobrou víru kupujícího před ochranou vlastnického práva původního vlastníka, proto také toto ustanovení klade na kupujícího přísné nároky v tom ohledu, že musí prokázat, že využil všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že prodávající je skutečně oprávněn převést vlastnictví k předmětné věci, a že tedy byl při uzavírání kupní smlouvy skutečně v dobré víře. Tento závěr vyplývá jak z judikatury Nejvyššího soudu, tak i z judikatury Ústavního soudu (viz například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. srpna 2001, sp. zn. IV. ÚS 112/01 ; dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2007, sp. zn. 32 Cdo 44/2007 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2008, sp. zn. 32 Cdo 2343/2008 a další).
Stejně tak dovolací soud uvedl ve svém předchozím zrušovacím rozsudku v řešené věci (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2016, sp. zn. 23 Cdo 3089/2015), že v situacích, kdy existují o dobré víře kupujícího pochybnosti, je nutné, aby kupující prokázal, že využil všechny dostupné prostředky k tomu, aby přesvědčil, že prodávající je skutečně oprávněn převést vlastnické právo k předmětné věci. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů po doplnění dokazování vyplývá, že kupující se podařilo v řízení prokázat, že využila všech dostupných prostředků k tomu, aby se přesvědčila, že prodávající V. T. je oprávněn převést vlastnické právo k předmětným koním.
Odvolací soud totiž ve svém druhém rozsudku po předchozím zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu doplnil dokazování a uzavřel, že za daných okolností žalovaná 2) jakožto kupující využila všechny dostupné prostředky, k tomu, aby se přesvědčila o oprávnění V. T. k převodu vlastnictví k předmětným koním a dopadá na ni tak ochrana zakotvená ustanovením §446 obch. zák. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů nevyplývají zásadní pochybnosti o tom, že žalovaná 2) byla při koupi předmětných koní v dobré víře, že V. T. je k jejich prodeji oprávněn (žalobkyně se dle skutkových zjištění soudu účastnila kontraktačních jednáních, při nichž V. T. vystupoval jako vlastník předmětných koní, žalobkyně při nich jako vlastník koní nevystupovala, nenechala koně zapsat do národní evidence a další – viz výše). Odvolací soud tedy neměl důvod neaplikovat §446 obch. zák. na řešený případ, neboť podmínky pro použití tohoto ustanovení vyplývající jak ze zákona tak i z judikatury, byly v daném případě naplněny. Z výše citovaných závěrů rozhodovací praxe Nejvyššího soudu tedy vyplývá, že závěr odvolacího soudu o aplikaci §446 obch. zák. je správný a odvolací soud se tak neodchýlil se od citované judikatury.
K dovolatelčiným námitkám ohledně skutkových závěrů soudů obou stupňů je třeba uvést, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem tak, jak jej zjistily soudy obou stupňů, což vyplývá jednak z povahy dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku, tak i z ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., podle kterého je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Ani námitky dovolatelky směřující proti skutkovým závěrům tedy nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání.
Jestliže dovolatelka namítala, že se odvolací soud nevypořádal s její argumentací uvedenou v odvolání, jedná se o námitku vady řízení, která není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlíží dovolací soud k vadám řízení pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné, neboť odvolací soud se při interpretaci a aplikaci §446 obch. zák. neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a ani další námitky dovolatelky nebyly způsobilé založit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se podle §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. října 2017
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu