ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.2649.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 2649/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Geus okna a.s. , se sídlem v Praze 4 - Modřanech, Modřanská 409/68, PSČ 143 00, IČO 46356835, zastoupené JUDr. Jiřím Stránským, advokátem, se sídlem v Kralupech nad Vltavou, Riegrova 172/3, PSČ 278 01, proti žalované Zahradní centrum DDD s.r.o. , se sídlem v Praze 2 - Vinohradech, Slavíkova 1568/23, PSČ 120 00, IČO 24839299, o zaplacení částky 701 896 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 268/2016, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. února 2017, č. j. 54 Co 53/2017-88, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. února 2017, č. j. 54 Co 53/2017-88, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. ledna 2017, č. j. 26 C 268/2016-81, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 10. ledna 2017, č. j. 26 C 268/2016-81, zastavil řízení pro nezaplacení soudního poplatku (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. února 2017, č. j. 54 Co 53/2017-88, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Žalobkyně požadovala po žalované zaplacení částky 701 896 Kč s příslušenstvím, resp. částky 333 056 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 368 840 Kč. Žalobkyně nezaplatila soudní poplatek, soud prvního stupně ji proto usnesením ze dne 16. listopadu 2016 uložil zaplatit soudní poplatek ve výši 35 095 Kč do tří dnů od doručení usnesení. Usnesení bylo doručeno dne 22. listopadu 2016. Soudní poplatek nebyl zaplacen ani do 10. ledna 2017, soud prvního stupně proto řízení zastavil v souladu s §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“).
Dle odvolacího soudu podala žalobkyně včasné odvolání a uvedla, že se rozhodla vymáhat pouze jistinu se zákonným úrokem z prodlení, proto soudní poplatek činí 16 653 Kč a tuto částku poukázala soudu. Zároveň vzala žalobkyně částečně zpět žalobu do částky 368 840 Kč za smluvní pokutu a navrhla v tomto rozsahu řízení zastavit; dále navrhla, aby soud usnesení zrušil a o zbývající části nároku jednal.
Dle odvolacího soudu soud prvního stupně postupoval zcela správně a ani částečné zpětvzetí žaloby v průběhu odvolacího řízení nemůže správnost rozhodnutí ovlivnit, přičemž odkázal na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. ledna 2000, sp. zn. 9 Cmo 368/99, podle kterého účastník občanského soudního řízení je povinen zaplatit soudní poplatek ve výši a ve lhůtě stanovené ve výzvě k zaplacení vydané soudem. Výše poplatku se nemění tím, že žaloba o peněžité plnění byla vzata zčásti zpět. Povinnost k zaplacení poplatku je totiž bezpodmínečná, poplatníkem je navrhovatel poplatného úkonu a sazby poplatků jsou pevně stanoveny. Dle odvolacího soudu se žalobkyně mýlí, pokud se domnívá, že po částečném zpětvzetí žaloby by měla být znovu vyzvána k zaplacení nižšího soudního poplatku; zákon pro podobné případy neobsahuje žádnou zvláštní úpravu.
Podle §10 odst. 2 zákona o soudních poplatcích by po splnění v něm uvedených podmínek vznikl žalobkyni poté, kdy by soud zastavil zčásti řízení, nárok na vrácení poloviny té části zaplacení soudního poplatku, která by byla odvozena z částky, o kterou žalobkyně omezila svůj návrh na zahájení řízení. Povinnost žalobkyně zaplatit celý soudní poplatek počítaný z částky uplatněné v žalobě však nebyla jeho dalšími procesními úkony dotčena.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), když napadá rozhodnutí, kterým se končí odvolací řízení a které závisí na vyřešení otázky procesního práva v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešené.
Dovolatelka spatřovala přípustnost dovolání ve vyřešení dvou otázek, které dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyly řešeny, a sice:
1) Zda lze v odvolacím řízení rozhodovat o potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku za situace, kdy žalobkyně v odvolací lhůtě proti takovému prvostupňovému rozhodnutí doručí soudu částečné zpětvzetí žaloby, souběžně uhradí soudní poplatek ze samostatné části žalobního nároku zpětvzetím žaloby nedotčené a upozorní soud na tuto skutečnost a navrhne zrušení rozhodnutí o zastavení řízení a pokračování v řízení?
2) Zda lze pravomocně zcela zastavit řízení pro nezaplacení soudního poplatku za situace, kdy byl soudní poplatek zaplacen ve lhůtě uvedené v §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích pouze částečně v rozsahu částečným zpětvzetím žaloby nedotčené samostatné části žalobního nároku?
Dovolatelka v první řadě namítala, že podání adresované soudu prvního stupně nebylo odvoláním. Žalobkyně nenapadla rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení odvoláním, neboť jej nepovažovala za vadné, žalobkyně ve snaze pokračovat v řízení zaplatila soudní poplatek ve lhůtě pro podání odvolání a předpokládala postup dle §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích. Dle dovolatelky měl soud prvního stupně sám posoudit, zda je dán důvod pro postup dle ustanovení §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích a buď měl své rozhodnutí o zastavení řízení zrušit, rozhodnout o částečném zastavení řízení a ve zbývající části předmět řízení projednat nebo měl alespoň neformálně žalobkyni vyrozumět o svém jiném právním názoru. Postup i rozhodnutí odvolacího soudu považuje dovolatelka za chybné, když odvolací soud nemohl předmětné rozhodnutí vydat, jelikož neměl o čem rozhodovat, když žalobkyně žádné odvolání nepodala. Dle dovolatelky navíc citované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze nedopadá na posuzovanou věc.
Dovolatelka považuje výklad odvolacího soudu za příliš formální a dle jejího názoru odvolací soud svým postupem porušil právo žalobkyně na projednání věci před soudem a na spravedlivý proces. Žalobkyně připouští, že mohla (a snad i měla) uhradit celý soudní poplatek v odvolací lhůtě a vyčkat na jeho částečné vrácení po částečném zastavení řízení, jí zvolený postup však nepovažuje za vyloučený, když ve svém důsledku naplňuje sledovaný cíl a konečnou poplatkovou povinnost nijak nekrátí.
Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu, resp. soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě osobou oprávněnou zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatelka domáhá.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné pro rozpor napadeného rozhodnutí s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. července 1996, Cpjn 68/95 a Opjn 1/95, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. února 2017, sp. zn. 23 Cdo 1426/2016) při řešení otázky zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku v části předmětu řízení, ve které vzal účastník svou žalobu zpět ve lhůtě dle §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích. Dovolání je rovněž důvodné, jelikož odvolací soud vymezenou právní otázku nesprávně právně posoudil.
Podle §6a odst. 3 třetí věty zákona o soudních poplatcích bylo-li zčásti zastaveno řízení před prvním jednáním, sníží současně soud poplatek o odpovídající část.
Podle §9 odst. 7 první věty zákona o soudních poplatcích usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku zruší soud, který usnesení vydal, je-li poplatek zaplacen ve věcech správního soudnictví dříve, než usnesení nabylo právní moci, a v ostatních věcech nejpozději do konce lhůty k odvolání proti tomuto usnesení.
Podle §96 o. s. ř. žalobce může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela (odst. 1). Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví.
Nejvyšší soud pod písmenem h) stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 4. července 1996, sp. zn. Cpjn 68/95 a Opjn 1/95, k některým otázkám výkladu ustanovení zákona č. 549/1991 Sb. (ve znění se změnami a doplňky vyhlášeném pod č. 78/1995 Sb. a ve znění zákonů č. 118/1995 Sb. a č. 160/1995 Sb.) o soudních poplatcích, jež bylo publikováno pod č. 49/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovodil, že pokud navrhovatel omezí předmět poplatného úkonu (procesním úkonem částečného zpětvzetí návrhu na zahájení řízení) předtím, než soud začal jednat ve věci samé (§6a odst. 3 zákona o soudních poplatcích), sníží soud poplatek o odpovídající část. Při vrácení přeplatku postupuje soud podle ustanovení §10 odst. 2 zákona.
V usnesení ze dne 2. února 2017, sp. zn. 23 Cdo 1426/2016, pak Nejvyšší soud při řešení skutkově mírně odlišné věci dospěl k závěru, že „dospěl-li odvolací soud k závěru, že na poplatkové povinnosti žalobkyně nemohlo nic změnit částečné zpětvzetí žaloby podáním žalobkyně ze dne 22. července 2015 co do částky 507 819,60 Kč, a potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení odvolacího řízení v celém rozsahu proto, že žalobkyně ve stanovené lhůtě nezaplatila doplatek soudního poplatku ve výši 25 391 Kč vyměřený v celkové výši 40 391 Kč za řízení v rozsahu 807 819,60 Kč, aniž by bylo přihlédnuto ke zpětvzetí žaloby v průběhu odvolacího řízení co do částky 507 819,60 Kč, omezení žaloby na požadavek zaplacení 300 000 Kč a zaplacení soudního poplatku ve výši 15 000 Kč, dopustil se odvolací soud nesprávného právního posouzení a dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl tedy dovolatelkou uplatněn důvodně“. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí dále odkázal na ustanovení §6a odst. 3 zákona o soudních poplatcích vyplývá, že „soud v odpovídajícím rozsahu sníží soudní poplatek, bylo-li řízení zčásti zastaveno. Odvolací řízení tak nelze zastavit pro nezaplacení soudního poplatku za odvolání, v části předmětu řízení, ve které vzal odvolatel své odvolání zpět před prvním jednáním odvolacího řízení.“
Nejvyšší soud nemá na shora uvedených závěrech důvod nic měnit.
Jestliže tedy žalobkyně ve lhůtě dle §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích vzala zpět žalobu v souvislosti s dříve uplatněným nárokem ze smluvní pokuty ve výši 368 840 Kč a současně uhradila soudní poplatek ve výši 16 653 Kč odpovídající žalobou vymáhanému právu na zaplacení částky 333 056 Kč s příslušenstvím, není závěr odvolacího soudu o tom, že povinnost žalobkyně zaplatit celý soudní poplatek počítaný z částky uplatněné v žalobě nebyla jejími dalšími procesními úkony dotčena, správný, neboť nelze zastavit řízení pro nezaplacení soudního poplatku v části, ve které vzala žalobkyně žalobu zpět před prvním jednáním ve věci samé.
Jelikož dovolání žalobkyně bylo shledáno přípustným, zabýval se Nejvyšší soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. také vadami řízení. S odkazem na to je třeba odvolacímu soudu vytknout, že s podáním, které nebylo odvoláním, nakládal jako s odvoláním a jako takové jej projednal. Tímto svým postupem zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Odvolací soud v domnění, že žalobkyně podala odvolání, rozhodoval o podání, o němž měl rozhodovat soud prvního stupně, když žalobkyně v tomto podání v souladu s ustanovením §9 odst. 7 a §6a odst. 3 o. s. ř. navrhovala, aby soud zrušil usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, zastavil řízení v části, ve které žalobkyně vzala žalobu zpět, a ve zbývajícím rozsahu pokračoval v řízení.
V posuzované věci se měl se zpětvzetím žaloby v rozsahu 368 840 Kč vypořádat již soud prvního stupně a následně se zabývat posouzením, zda žalobkyní zaplacený soudní poplatek ve výši 16 653 Kč byl s ohledem na omezený předmět řízení na 333 056 Kč s příslušenstvím zaplacen řádně.
Potvrdil- li tedy odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení z výše uvedených důvodů, rozhodl nesprávně a dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl tedy dovolatelkou uplatněn důvodně.
Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud též toto rozhodnutí a vrátil věc k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243e odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. června 2017
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu