ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.2650.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 2650/2017-122
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobce K. G. , zastoupeného JUDr. Janou Hanulákovou, DiS., advokátkou se sídlem v Rakové, Raková 702, Slovenská republika, proti žalované T & T stavební s. r. o. , se sídlem v Kravařích - Kouty, Hlučínská 49/154, identifikační číslo osoby 27837131, zastoupené Mgr. ICLic. Štěpánem Šťastníkem, advokátem se sídlem v Opavě, Olomoucká 153/25, o zaplacení částky 1.188.567,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 116 EVC 1/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 1. 2017, č. j. 15 Co 469/2016-89, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 5. 10. 2016, č. j. 116 EVC 1/2016-60, zamítl žalobu o zaplacení částky 1.188.567,30 Kč (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod II. výroku).
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným zastavil řízení o návrhu žalobce na určení neúčinnosti doručení předvolání k jednání na den 5. 10. 2016 (první výrok), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).
K dovolání žalobce se žalovaná vyjádřila tak, že navrhuje, aby je dovolací soud odmítl pro nepřípustnost.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 383/14, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, příp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2015, sen. zn. 29 NSCR 104/2015).
Žalobce však v dovolání nespecifikuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tj. který z předpokladů taxativně vypočtených v ustanovení §237 o. s. ř. považuje za splněný.
Dovolatel v dovolání nevymezil žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, a ani dostatečně nevylíčil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jak požaduje ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. Jeho dovolání je proto vadným podáním, jehož vady mohl dle ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř. odstranit do uplynutí dovolací lhůty. Takto však dovolatel neučinil a pro tento nedostatek nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Dovolací soud proto dovolání žalobce s odkazem na ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Nejvyšší soud podotýká, že s účinností od 1. 1. 2013 nejsou způsobilým dovolacím důvodem vady řízení (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). K vadám řízení obecně dovolací soud přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.); procesní vady samotné však přípustnost dovolání mohou založit toliko v případě, jde-li v nich o řešení otázky procesního práva naplňující jeden z předpokladů předvídaných ustanovením §237 o. s. ř. O takový případ se v předmětné věci nejedná, jelikož dovolatel žádnou zřetelně formulovanou otázku aplikace procesního práva nevymezuje, nýbrž pouze namítá „nesprávný procesní postup odvolacího soudu“.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. listopadu 2017
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu