ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.2691.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 2691/2017-106
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně “Hrazdan-Cement” Closed Joint Stock Company (CJSC) , se sídlem Gortsaranainneri 1, Hrazdan, okr. Kotayk, Arménská republika, zastoupené JUDr. Janem Šafrou, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1082/8, proti žalované PPF banka a. s. , se sídlem v Praze 6, Evropská 2690/17, identifikační číslo osoby 47116129, zastoupené Mgr. Robertem Pavlů, advokátem se sídlem v Praze 1, V celnici 1031/4, o určení neplatnosti ručitelského prohlášení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 28 C 280/2015, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2017, č. j. 12 Co 16/2017-76, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalované.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 9. 11. 2016, č. j. 28 C 280/2015-58, rozhodl tak, že řízení se zastavuje (bod I. výroku), žalobkyni se vrací zaplacený soudní poplatek ve výši 2.000 Kč (bod II. výroku) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod III. výroku).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením v záhlaví uvedeným usnesení soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi účastníky (druhý výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť „napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázek hmotného a rovněž procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud jednak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, avšak zároveň měly ve věci místo skutečnosti, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny“. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že navrhuje, aby je dovolací soud odmítl, a pokud by pro odmítnutí neshledal důvody, aby dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka předně odvolacímu soudu vytýká, že ve věci nebylo nařízeno jednání, a že za situace, kdy se soud prvního stupně důkazy předloženými žalobkyní ani nezabýval, měl odvolací soud tuto vadu v rámci odvolacího řízení napravit nařízením jednání. Na podporu svých tvrzení žalobkyně odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 1996, sp. zn. 2 Odon 24/96, a ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 1881/2011, od kterých se měl odvolací soud odchýlit.
V rozhodnutí ze dne 21. 3. 1996, sp. zn. 2 Odon 24/96, Nejvyšší soud uvedl, že ustanovení §214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. umožňuje, jestliže odvolání směřuje proti usnesení, aby odvolací soud rozhodl o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně bez nařízení jednání. Pokud je však nutné provést dokazování, nemůže tím být účastník vyloučen z realizace svých procesních práv, která mu občanský soudní řád pro tento případ dává.
V usnesení ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 1881/2011, pak Nejvyšší soud vycházel z toho, že §115 odst. 1 o. s. ř. ukládá soudu nařídit jednání k projednání věci samé, a uvedl, že rozhodnutí o zastavení řízení z důvodu nedostatku podmínky řízení spočívající v tom, že není dána pravomoc soudu podle §106 odst. 1 o. s. ř., je rozhodnutím toliko procesním. Obecně lze procesní rozhodnutí o zastavení řízení z důvodu, že je zde nedostatek podmínky řízení spočívající v uzavřené rozhodčí doložce, vydat bez nařízení jednání. V konkrétním případě, který Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí řešil, ovšem bylo k závěru o existenci rozhodčí doložky nutné učinit skutková zjištění, která soudy obou stupňů učinily z listin, aniž by provedly dokazování, které se provádí podle §122 odst. 1 o. s. ř. při jednání. Soudy nejprve musely učinit skutková zjištění o tom, zda vůbec smlouva, jejíž součástí byla rozhodčí doložka, byla uzavřena, neboť rozhodčí doložka byla uvedena v nabídce (objednávce přepravy) učiněné jednou ze stran. Závěr o tom, že postup stran vedl k uzavření smlouvy o přepravě, jejíž součástí byla rozhodčí doložka, pak soudy dovodily z objednávek přepravy a z nákladních listů k nim vyhotovených. Soudy obou stupňů v onom případě učinily skutková zjištění vedoucí k závěru o existenci rozhodčí doložky, aniž by nařídily jednání a provedly na něm dokazování.
V rozhodnutí ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 23 Cdo 838/2017, pak Nejvyšší soud dovodil, že závěr, že k posouzení, zda zde není nedostatek podmínky řízení podle §106 odst. 1 o. s. ř., je nezbytné nařídit jednání, nelze zobecnit a bez dalšího aplikovat ve všech případech. Je třeba vždy přihlížet ke konkrétním okolnostem řešené věci, zejména k tomu, zda pro rozhodnutí o zastavení řízení bylo nutné učinit skutková zjištění pomocí dokazování (např. je-li sporná samotná existence rozhodčí doložky), či zda bylo potřebné pouze právní posouzení námitky jedné ze stran učiněné podle §106 odst. 1 o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že v řešené věci žalobkyně existenci rozhodčí doložky ve smlouvě o ručení nepopírá, nepopírá rovněž, že tento dokument byl podepsán tehdejším statutárním zástupcem žalobkyně, N. M., že smlouvu o ručení podepsal také T. M., který tak učinil jménem žalobkyně jako její právní zástupce, a že smlouva o ručení byla také dne 6. 8. 2011 schválena Valnou hromadou žalobkyně a generální ředitelce N. M. bylo uloženo smlouvu o ručení podepsat, nebylo nezbytné provádět dokazování za účelem skutkových zjištění a za tím účelem nařizovat jednání.
Odvolací soud tedy nepochybil, jestliže se ztotožnil se závěry rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo řízení zastaveno, aniž by soud nařídil jednání. Námitka dovolatelky, že mělo být ve věci nařízeno jednání, proto není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se svým postupem neodchýlil od výše uvedené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Přípustným dovolání nečiní ani námitka žalobkyně, že odvolací soud pochybil při výkladu a aplikaci ustanovení §267 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), a odchýlil se tak od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalobkyně přitom sama uvádí, že si je vědoma toho, že podle §267 odst. 3 obch. zák. „neplatnost hlavní smlouvy nemusí nutně znamenat neplatnost rozhodčí doložky, pokud se důvod neplatnosti nevztahuje rovněž na rozhodčí doložku“, přičemž odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 29 Odo 1222/2005.
Dle citovaného rozhodnutí platí, že „nevztahuje-li se důvod neplatnosti smlouvy na rozhodčí doložku týkající se sporů z této smlouvy, nemá neplatnost smlouvy vliv na platnost rozhodčí doložky“.
Nejvyšší soud neshledal pochybení odvolacího soudu, který se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně o tom, že rozhodčí doložka byla ujednána platně bez ohledu na platnost smlouvy o ručení. Takový závěr odvolacího soudu je zcela v souladu s výše uvedeným rozhodnutím dovolacího soudu.
Na výše uvedených závěrech nemůžou ničeho změnit ani námitky žalobkyně, že odvolací soud neposoudil neplatnost uzavření rozhodčí doložky pro neexistenci vůle na straně žalobkyně, které s ohledem na neznalost anglického jazyka nebyl skutečný obsah ručitelského prohlášení tlumočen, a tedy že smlouva o ručení byla podepsána v omylu, neboť touto námitkou nevymezuje žádnou právní otázku, na které by spočívalo rozhodnutí odvolacího soudu, a proto by mohla zakládat přípustnost dovolání. Dovolatelka přehlíží, že určující pro závěr odvolacího soudu o nezpochybnění platnosti rozhodčí doložky bylo to, že případná neznalost anglického jazyka na straně statutárního orgánu žalobkyně nemůže jít k tíži žalované, zejména za situace, kdy je žalobkyně obchodní společností zabývající se mezinárodním obchodem a kdy žalovaná obsah smlouvy statutárnímu orgánu žalobkyně netlumočila. Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013).
Obdobně, otevírá-li dále dovolatelka otázku rozporu „smlouvy o ručení a úkonů, které jí předcházely“, s nutně použitelnými normami arménského práva, která dle jejího názoru nebyla před dovolacím soudem dosud řešena, nevymezuje tím žádnou právní otázku, na které spočívá rozhodnutí odvolacího soudu, a proto by mohla zakládat přípustnost dovolání. Navíc odvolací soud výslovně uvedl, že neplatnost pro rozpor s arménským právem namítala žalobkyně pouze ve vztahu ke smlouvě o ručení, nikoliv ohledně rozhodčí doložky.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. listopadu 2017
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu