ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.2792.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 2792/2017-380
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Byty Koterovská s.r.o., se sídlem v Plzni, Severní Předměstí, Plánská 478/10, PSČ 301 00, IČO 29071381, zastoupené Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem, se sídlem v Plzni, Malá 43/6, PSČ 301 00, proti žalované Zlatý dům, s.r.o., se sídlem v Plzni, Východní Předměstí, Koterovská 514/70, PSČ 326 00, IČO 64832163, zastoupené JUDr. Evou Kubikovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, Havlíčkova 1100/20, PSČ 301 00, o zaplacení částky 883 780 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 28 C 219/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. ledna 2017, č. j. 12 Co 450/2016-354, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 14 714 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Evy Kubikové, advokátky, se sídlem v Plzni, Havlíčkova 1100/20, PSČ 301 00.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň – město rozsudkem ze dne 20. července 2016, č. j. 28 C 219/2014-324, zamítl žalobu na zaplacení částky 883 780 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 6. března 2014 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Žalobkyně se v řízení domáhala vydání bezdůvodného obohacení, které měla žalovaná nabýt tím, že žalobkyně bez právního důvodu zbudovala na vlastní náklad na pozemku žalované v katastrálním území P. parkovací stání.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že k bezdůvodnému obohacení na straně žalované dojít nemohlo vzhledem k tomu, že strany dne 10. března 2011 uzavřely platnou smlouvu o dílo, v níž se žalobkyně zavázala zhotovit pro žalovanou dílo spočívající ve vybudování zpevněné dlážděné plochy ze zámkové dlažby pro parkování automobilů na pozemku v katastrálním území P. za cenu díla ve výši 60 000 Kč, přičemž podpisem této smlouvy strany současně stvrdily, že k uhrazení celé ceny díla došlo před podpisem smlouvy. V řízení byla předložena žalovanou kopie smlouvy o dílo, která byla přílohou 2 smlouvy o smlouvě budoucí směnné a o zřízení věcného břemene uzavřené účastníky jako její nedílná součást (jednatel žalované podepsal tuto smlouvu 6. března 2011 a jednatel žalobkyně dne 10. března 2011). Soud prvního stupně tak nepřijal tvrzení žalobkyně, že smlouvu o dílo neuzavřela, neboť smlouva obsahuje podpisy oprávněných jednatelů – za žalobkyni J. G. a za žalovanou W. M. Nepřijal námitku žalobkyně, že nebyl předložen originál smlouvy o dílo, neboť občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) v žádném ustanovení neukládá soudu povinnost provádět důkaz listinou pouze v jejím originále, takže soud hodnotí důkaz fotokopií listiny jako každý jiný důkaz podle zásad upravených v §132 o. s. ř. Podle soudu prvního stupně navíc nebylo možno přehlédnout, že žalobkyně se chovala podle uzavřené smlouvy o dílo, nechala dílo provést „firmou“ Němeček a stvrdila v předávacím protokolu ze dne 21. dubna 2011, že převzala od „firmy“ Němeček dílo bez závad provedené. Soud prvního stupně nepovažoval za nezbytné zprošťovat mlčenlivosti V. L., když z výpovědi jednatele žalované jednoznačně vyplynulo, že zmocnil pouze D. P. k vypracování smluv a plná moc pro L. založená ve svazku smluv jej opravňovala pouze k převzetí výzvy k uzavření budoucí smlouvy podle jejího článku 3 odst. 1, nikoliv k zastupování v dalších záležitostech.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18. ledna 2017, č. j. 12 Co 450/2016-354, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Neměl pochybnosti o tom, že smlouva o dílo uzavřena byla. Svědčí o tom mj. i výpověď svědkyně P., která se na uzavření smluv podílela, stejně tak jako stav svazku smluv předložený žalobkyní, který vykazoval známky toho, že byl rozpojen, což svědčí o možnosti, že smlouva o dílo byla z tohoto svazku vyňata. Poukázal také na to, že ve smlouvě o dílo bylo ujednáno, že dílo bude provedeno na té části pozemku, která je podle geometrického plánu, který je nedílnou součástí smlouvy, složena z budoucích 17 pozemků očíslovaných, a který byl ke smlouvě přiložen. Logice věci odpovídá i skutečnost, že smlouva směnná a o zřízení věcného břemene byla posléze účastníky uzavřena a byl podle ní proveden vklad do příslušného katastru nemovitostí s právními účinky vkladu ke dni 11. dubna 2011. Z této smlouvy vyplývá i to, že žalobce směnil pozemek o výměře 24 m² za 14 pozemků žalované o celkové výměře 319 m², a že žalovaná za to nepožadovala finanční dorovnání. Odvolací soud nepřijal ani námitku žalobkyně směřované k neplatnosti smlouvy o dílo z důvodu jejího podpisu pouze jedním z oprávněných jednatelů, když za žalobkyni byl oprávněn jednat každý ze dvou jednatelů samostatně a smlouvu podepsal jeden z jednatelů – J. G.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při kterých se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované pěti rozhodnutími Nejvyššího soudu, které citovala, a dále odkázala na nález Ústavního soudu. Navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila žalovaná v tom smyslu, že dovolání nepovažuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť dovolatelkou citované judikáty se vztahují k jiné situaci, než k té, o niž jde v dané věci, a námitky se týkají především skutkových zjištění. Navrhla odmítnutí, eventuálně zamítnutí dovolání.
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. ledna 2017, č. j. 12 Co 450/2016-35, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně vyřešil otázku procesního práva, a to otázku provedení důkazu kopií listiny – kopií smlouvy o dílo a tak se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2006, sp. zn. 33 Odo 562/2006. V tomto rozhodnutí však dovolací soud deklaroval zásadu vyplývající z ustanovení §132 o. s. ř., a sice že občanský soudní řád v žádném ustanovení neukládá soudu povinnost provádět důkaz listinami pouze jejich originály, a proto soud hodnotí důkaz provedený fotokopií listiny jako každý jiný důkaz. V nyní posuzované věci soud prvního stupně uvedenou zásadu plně respektoval při hodnocení důkazů a odvolací soud jeho závěry potvrdil jako správné. Odvolací soud se při řešení této otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud nesprávně vyřešil další otázku procesního práva, a to otázku věrohodnosti svědecké výpovědi P. s tím, že se v tomto směru odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2008, sp. zn. 21 Cdo 3341/2006, je třeba konstatovat, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, založeného na zpochybňování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem, a na kritice hodnocení důkazů (v této souvislosti srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Navíc rozsudek dovolacího soudu ze dne 18. března 2008, sp. zn. 21 Cdo 3341/2006, na který dovolatelka v této souvislosti odkazuje, se týká jiného vztahu účastníka a jeho právního zástupce, kdy vypovídal jako svědek advokát, který účastníka ve stejném řízení současně zastupoval. V nyní posuzovaném případě D. P. žalovanou v žádné fázi tohoto řízení nezastupovala. Tvrdí-li v této souvislosti dovolatelka, že v řízení měl být vyslechnut V. L., poté co by byl zbaven povinnosti mlčenlivosti advokáta, pak je nutno opět konstatovat, že tato námitka opět podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž vycházely nalézací soudy při svém rozhodování. Tyto námitky tedy přípustnost dovolání založit nemohou.
Totéž se týká námitky, že nebyl vypracován znalecký posudek ke zjištění možné manipulace s originálem listiny – smlouvy o uzavření budoucí smlouvy směnné. Navíc soud prvního stupně, jehož skutkové závěry převzal i odvolací soud, své skutkové zjištění opřel o jiné důkazy, než o skutečnost, že svazek smluv předložený žalobkyní vykazuje známky, že byl rozpojen, což svědčí o možnosti, že smlouva o dílo byla z tohoto svazku vyňata. Toto doplnění skutkové argumentace učinil až soud odvolací. Nejde tedy o důkaz, na němž by byl založen skutkový závěr, z něhož nalézací soudy vyšly. Za této situace nemůže absence tohoto znaleckého posudku založit přípustnost dovolání, jak tvrdí žalobkyně s odvoláním na nález Ústavního soudu ze dne 2. listopadu 2010, sp. zn. I. ÚS 212/07.
Žalobkyně spatřuje přípustnost dovolání dále v tom, že odvolací soud nesprávně vyřešil otázku důkazního břemene a jeho neunesení ze strany žalované k prokázání existence smlouvy o dílo s tím, že se v řešení této otázky odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2004, sp. zn. 25 Cdo 4/2004. Tato námitka však rovněž nemůže založit přípustnost dovolání. V tomto rozhodnutí šlo o neunesení důkazního břemene žalobkyní domáhající se náhrady škody, která jí vznikla na zdraví, přičemž neunesla důkazní břemeno ohledně existence odpovědnosti žalovaných za škodu, především porušení jejich povinnosti. Šlo tedy o jinou problematiku než řešenou v daném řízení. Odvolací soud se tedy od tohoto rozhodnutí odchýlit nemohl. Odvolací soud navíc otázku důkazního břemene neřešil, neboť vyšel ze skutkového zjištění, že smlouva o dílo mezi účastníky uzavřena byla. Žalobkyně tedy ve skutečnosti opět zpochybňuje skutkové zjištění soudu prvního stupně, resp. soudu odvolacího. Ze shora uvedených důvodů tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže.
Rovněž dovolatelkou namítaná nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu není způsobilá založit přípustnost dovolání a dovolací soud se jí nemohl zabývat, neboť jde o vadu řízení, k níž by dovolací soud mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Samotná vada řízení však přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř., a proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. září 2017
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu