ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.2886.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 2886/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové, ve věci žalobce M. V. , se sídlem ve Velkém Meziříčí, Bezručova 1552/10, identifikační číslo osoby 64272966, zastoupeného JUDr. Viktorem Bradáčem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 573/12, proti žalovanému M. L. , se sídlem v Praze 12, Jordana Jovkova 3427/20, identifikační číslo osoby 72678895, zastoupenému Mgr. Janem Šafránkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na příkopě 859/22, o zaplacení 780.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 EC 1/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 10. 2016, č. j. 5 Co 126/2015-115, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 7. 2015, č. j. 31 EC 1/2014-78, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 480.000 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku), dále pak zamítl žalobu v rozsahu částky 300.000 Kč (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod III. výroku).
K odvolání žalobce i žalovaného odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným opravil záhlaví rozsudku soudu prvního stupně tak, že doplnil chybějící označení zástupce žalovaného. Dále pak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. potvrdil a ve výrocích pod bodem II. a III. jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně do části, v níž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. potvrdil, podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné, neboť „rozsudek v napadené části závisí na vyřešení otázky materiálního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Ústavního soudu“, konkrétně od nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1264/11. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).
K dovolání žalovaného se žalobce dle obsahu spisu nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolatel výše uvedeným požadavkům na vymezení přípustnosti ve svém dovolání nedostál, neboť dovolacímu soudu nepředesílá žádnou právní otázku, jež by mohla založit přípustnost dovolání.
Tou nemůže být ani tvrzení žalovaného, že „aktivním jednáním obou stran došlo nejen ke změně termínu stanoveného k plnění předmětu smlouvy žalovaným, když došlo k jeho opuštění a pro strany se stalo původní ujednání smlouvy obsolentním, ale došlo i ke změně obsahu smlouvy ohledně jejího předmětu“.
Odvolací soud k námitce žalovaného, že poskytnutím dalšího času k řádnému splnění díla žalobcem a výzvami žalobce žalovanému k dokončení díla došlo konkludentně ke změně obsahu smlouvy, naopak uvedl, že tato situace v projednávané věci nenastala, „manažer zpěvačky, zpěvačka ani žalobce svými výzvami k dokončení díla (po uplynutí sjednané doby plnění) jistě neměli v úmyslu poskytnout změnou smlouvy delší čas žalovanému k plnění, pouze se snažili zachránit vznik alba, a tedy i zabránit vzniku dalších škod. Bylo na žalobci, zda po první výzvě k dokončení od smlouvy odstoupí (což následně i učinil), nebo bude dále vyzývat žalovaného ke splnění závazku. Většina těchto jednání byla navíc realizována manažerem zpěvačky nebo zpěvačkou, tedy osobou odlišnou od žalobce“.
Dovolatel tak výše uvedeným tvrzením vytváří vlastní skutková zjištění o jednání, které má svědčit o změně smlouvy, na nichž pak buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné, právní posouzení. Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uvedl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Na uvedeném nic nemění v dovolání uplatněný odkaz na závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1264/11, či v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4167/2008, neboť tato rozhodnutí na danou věc skutkově nedopadají. V citovaném nálezu Ústavní soud dospěl k závěru, že písemně uzavřenou smlouvu se sjednanou výhradou změn v písemné podobě lze změnit i jinou formou (např. ústně učiněnými právními úkony), není-li včas namítána jejich relativní neplatnost; tento závěr se netýká smluv, u nichž písemnou formu stanoví zákon. Nejvyšší soud pak v namítaném rozhodnutí dovodil, že obsahuje-li písemně uzavřená kupní smlouva [uzavřená v režimu zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“)] ustanovení, že může být měněna nebo zrušena pouze dohodou stran v písemné formě, může být měněna nebo zrušena pouze písemně. Případná konkludentní dohoda by tedy neměla formu sjednanou účastníky. Vzhledem k tomu, že nedostatek písemné formy právního úkonu je důvodem neplatnosti určeným na ochranu všech jeho účastníků, neuplatní se ustanovení §267 obch. zák. vymezující tzv. relativní neplatnost ve sféře obchodně právních vztahů, je-li důvod neplatnosti určen pouze na ochranu některého z nich. Je proto třeba použít obecná pravidla o relativní neplatnosti právních úkonů obsažená v §40a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.
Odvolací soud se od závěrů těchto rozhodnutí nemohl odchýlit, neboť v nyní posuzované věci vyšel ze zjištění, že ke konkludentní změně obsahu smlouvy nedošlo.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, kterým se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. července 2017
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu