ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.3007.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 3007/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně H. F. , se sídlem v Kladně – Vrapicích, Na Feruli 136, PSČ 272 03, IČO 12384976, zastoupené Mgr. Štěpánem Jaklem, advokátem, se sídlem v Litoměřicích, Mírové náměstí 157/30, PSČ 412 01, proti žalované UNIQA pojišťovna, a.s., se sídlem v Praze 6, Evropská 136/810, PSČ 160 12, IČO 49240480, zastoupené JUDr. Petrem Kazdou, advokátem, se sídlem v Nymburku, Palackého třída 223/5, PSČ 288 02, o zaplacení částky 4 162 527 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 129/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2016, č. j. 15 Co 348/2016-334, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 30 589 Kč do tří dnů od právní moci tohoto unesení k rukám JUDr. Petra Kazdy, advokáta, se sídlem v Nymburku, Palackého třída 223/5, PSČ 288 02.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 29. ledna 2015, č. j. 27 C 129/2010-273, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 4 162 527 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II a III).
Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 6. prosince 2016, č. j. 15 Co 348/2016-334, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dovolací důvod spatřuje v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka má za to, že se dovolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka touto rozhodovací praxí míní dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), a to jeho rozsudek ze dne 10. března 2015, sp. zn. 32 Cdo 763/2013, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že vznik práva na pojistné plnění z titulu pojištění majetku zákon (§788 a násl. obč. zák. ve znění účinném do 31. prosince 2004) nepodmiňuje splněním předpokladu, že pojištěnému nesvědčí právo na náhradu škody způsobené pojistnou událostí. Odvolací soud se měl podle názoru dovolatelky odchýlit také od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2016, sp. zn. 23 Cdo 4058/2015; v tomto rozhodnutí konstatoval Nejvyšší soud, že vznikla-li pojistiteli povinnost plnit pojištěnému podle smlouvy o pojištění odpovědnosti za škodu, není pro tuto povinnost rozhodné, že třetí osoba pojištěnému uhradila to, co poškozenému z titulu své odpovědnosti za škodu pojištěný zaplatil.
Dovolatelka je přesvědčena, že soudy obou stupňů se odchýlily od obou uvedených rozsudků dovolacího soudu a „nevzaly dostatečně v potaz onu zvláštní povahu práva na výplatu pojistného plnění, které je originálním právem žalobkyně, jak konstatuje Nejvyšší soud výše“.
Při stanovení výše pojistného plnění vycházel soud prvního stupně i odvolací soud, který jeho skutkové závěry přejal, ze znaleckého posudku soudního znalce Jana Truhláře, jehož úkolem bylo stanovit časovou cenu pojištěné nemovitosti zničené požárem – skladu. Ke dni 1. května 2005, kdy došlo ke zničení jedné z pojištěných budov, činila časová cena pojištěné nemovitosti 350 000 Kč, avšak podle názoru dovolatelky měl odvolací soud vycházet z oponentního znaleckého posudky Renaty Kněžkové, který dovolatelka v řízení předložila. Tato soudní znalkyně vycházela i z ocenění samotné pojišťovny (žalované), která po prohlídce nemovitosti tuto ocenila na částku 10 442 764 Kč. Těmito zásadními rozpory se soudy obou stupňů podle výtky dovolatelky nezbývaly, přestože měly být podle jejího názoru vyhodnoceny revizním znaleckým posudkem.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla odmítnutí dovolání jako nepřípustného.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Nejvyšší soud úvodem podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá ve všech jeho výrocích, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; částí výroku o náhradě nákladů řízení se dovolací soud proto nezabýval.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje a v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá.
Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud se měl odchýlit od závěrů přijatých v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2015, sp. zn. 32 Cdo 763/2013, a ze dne 23. srpna 2015, sp. zn. 23 Cdo 4058/2015, v nichž se zabýval podmínkami vzniku práva na pojistné plnění z titulu pojištění majetku a z titulu pojištění odpovědnosti za škodu.
Dovolacímu soudu však nezbývá než konstatovat, že na řešení otázek podmiňujících poskytnutí pojistného plnění, kterými se zabýval dovolací soud v dovolatelkou citovaných rozhodnutích, rozsudek odvolacího soudu nezávisí, neboť odvolací soud v dané věci nárok uplatněný dovolatelkou jako pojistné plnění posuzoval. Otázky vzniku nároku na pojistné plnění tudíž nemohou vyvolat přípustnost dovolání.
Pokud žalobkyně v dovolání poukazovala na rozpor mezi znaleckým posudkem, z něhož vycházel soud prvního stupně i odvolací soud, který jeho skutková zjištění přejal, vypracovaným soudní znalcem Janem Truhlářem, a znaleckým posudkem Renaty Kněžkové, který dovolatelka v řízení předložila, Nejvyšší soud poznamenává, že již ve svém rozhodnutí ze dne 25. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, přijal závěr, podle něhož uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Co se týče námitky dovolatelky směřované proti postupu odvolacího soudu, který odvolání projednal bez nařízení jednání, nedoplňoval a neopakoval dokazování, je nutno připomenout, že dovolací soud je oprávněn zabývat se vadami řízení pouze u přípustného dovolání.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně jako nepřípustné podle §243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 12. července 2017
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu