ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.3014.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 3014/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně ATOMSTROJEXPORT CZ a. s. se sídlem v Pečkách, Třída 5. května 166, IČO 25991825, zastoupené JUDr. Marinou Machytkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, proti žalovanému Ing. Pavlu Formánkovi, se sídlem v Pardubicích, Divišova 234, IČO 45977755, insolvenčnímu správci TRANZA STROJÍRNY a. s., se sídlem v Chrudimi, Průmyslová 42, IČO 28267141, zastoupenému JUDr. Jiřím Kolaříkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Škroupova 561, o zaplacení částky 3 542 256,84 Kč a 145 259,83 EUR s příslušenstvím a o vzájemném návrhu o zaplacení 575 479 Kč a 23 076 EUR, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 6 C 136/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 8. února 2017, č. j. 18 Co 463/2016-352, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému částku 46 028 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení, k rukám právního zástupce žalovaného JUDr. Jiřího Kolaříka, advokáta se sídlem v Pardubicích, Škroupova 561, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chrudimi jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. května 2016, č. j. 6 C 136/2014-286, zamítl žalobu o zaplacení v záhlaví uvedené částky a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel z následujícího skutkového stavu.
Dne 27. července 2011 se konala veřejná dražba, při které žalobkyně vydražila majetek původně náležející do majetkové podstaty dlužníka TRANZA Strojírny a. s. Dražebník v dražební vyhlášce ze dne 22. června 2011 označil jako předmět dražby také poskytnuté zálohy na DHM, pohledávky a krátkodobý finanční majetek, tyto položky zároveň ale uvedl jako hodnoty, které nejsou předmětem dražby. Tuto chybu dražebník odstranil dne 26. července 2011 vydáním dodatku č. 1 k dražební vyhlášce, v němž výslovně uvedl, že v dražební vyhlášce došlo k písařské chybě a řádně označil skutečný předmět dražby. Rozsah předmětu dražby je patrný také ze znaleckého ocenění předmětu dražby. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že ze skutkových zjištění plyne, že se neprodával podnik jako celek. Soud prvního stupně neuvěřil tvrzením žalobkyně, že měla za to, že draží celý podnik, neboť by jinak musel odhlédnout od faktického obsahu dražební vyhlášky, znaleckého posudku k ocenění předmětu dražby, videozáznamu dražby a dalších listin.
Soud prvního stupně dále uvedl, že judikatura, na kterou žalobkyně odkazovala, je použitelná na případ, kdy by byl dražen podnik bez dalšího a posléze by vznikl spor, zda určitá věc byla součástí podniku k vydražení. O takový případ však v řešené věci nešlo. Soud prvního stupně zjištěný skutkový stav právně posoudil a uzavřel, že žalobkyně neprokázala svá tvrzení, že jí náleží finanční prostředky v částce, kterou požadovala v žalobě, na základě nabytí vlastnictví k nim udělením příklepu v dražbě. Nebylo totiž prokázáno, že by předmětem dražby byly i peněžní prostředky TRANZA Strojírny a. s. a její hotovost v pokladně. Soud prvního stupně proto žalobu zamítl v celém rozsahu.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. února 2017, č. j. 18 Co 463/2016-352, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. Odvolací soud uzavřel, že nelze souhlasit s názorem žalobkyně, že předmětem dražby byl celý podnik, když od počátku dražby bylo účastníkům dražby zjevné, co je předmětem dražby a naopak co předmětem dražby není. Podle odvolacího soudu ustanovení §291 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, ve znění pozdějších předpisů, nevylučuje možnost vynětí některých složek podniku, které se tak nestanou předmětem dražby, neboť samotné ustanovení uvádí, že zpeněžením dlužníkova podniku jedinou smlouvou přecházejí na nabyvatele všechna práva a závazky, na které se prodej vztahuje. Z citovaného ustanovení podle odvolacího sudu tedy plyne, že nepřecházejí ta práva a závazky, na která se prodej nevztahuje. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost dovozovala z §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí dle jejího názoru závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelka nejprve namítala rozpor mezi skutkovými zjištěními odvolacího soudu a v řízení provedenými důkazy, přičemž tyto své námitky označila jako první právní otázku. Ve své argumentaci dovolatelka odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k tomu, co lze považovat za skutková zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování. Citovala rovněž také judikatorní závěry ohledně nabytí vlastnictví k předmětu dražby při rozporu mezi označením předmětu dražby v dražební vyhlášce a popisu předmětu dražby, který byl obsahem vyvolání při zahájení dražby.
Dovolatelka dále, pod bodem „právní otázka 2“, polemizovala s právním posouzením odvolacího soudu ohledně toho, zda lze podnik dražit bez některých jeho majetkových součástí. Dovolatelka v této části dovolání vyložila, proč považuje právní posouzení věci odvolacím soudem za nesprávné, ovšem na rozhodnutí dovolacího soudu, od nichž se měl odvolací soud odchýlit, dovolatelka v této argumentaci nepoukázala.
Jako třetí právní otázku dovolatelka předestřela to, zda byl podnik v řešeném případě dražen jako celek či zda byla dražena pouze jeho část, příp. zda takovou část podniku bylo možné vůbec dražit. Dovolatelka v tomto směru odkázala jednak na judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k rozsahu práv a povinností převáděných v rámci prodeje podniku, jednak na judikaturu vztahující se k náležitostem smlouvy o prodeji části podniku. Podle dovolatelky se v řešené věci nemohlo jednat o dražbu části podniku, protože dražba takto nebyla nazvána a nebyly splněny ani podmínky pro prodej části podniku, neboť předmětem dražby nebyla samostatná organizační složka se samostatným účetnictvím odděleným od účetnictví podniku jako celku. Podle názoru dovolatelky tedy nelze rozsah předmětu dražby podniku omezit jinak než zákonem.
Poslední námitka, kterou dovolatelka označila jako čtvrtou právní otázku, se týkala tvrzené nepoctivosti jednání žalovaného. Podle názoru dovolatelky žalovaný jednal v rozporu s dobrými mravy a měl prospěch ze své nepoctivosti, resp. ze svého vlastního pochybení, neboť v dražební vyhlášce mylně uvedl rozporná ustanovení o předmětu dražby. Dovolatelka odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 22. února 1995, sp. zn. II. ÚS 42/94, v němž Ústavní soud aplikoval zásadu „nemo turpitudinem suam allegare potest“, podle které nikdo nemůže mít prospěch ze své vlastní nepoctivosti a která by dle názoru měla být aplikována i v řešeném případě na jednání žalovaného.
Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolatelka v dovolání nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Žalovaný dále polemizoval s argumentací dovolatelky, že jeho jednání bylo v rozporu s dobrými mravy, a ve zbytku odkázal na svá stanoviska, která předložil již v předchozím řízení před soudy obou stupňů. Žalovaný závěrem navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné či aby jej v celém rozsahu zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a osobou oprávněnou zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jestliže dovolatelka v dovolání namítala rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a provedeným dokazování, nelze jí přisvědčit v tom, že by tato námitka byla způsobilá založit přípustnost dovolání. Dovolatelka touto námitkou napadá v podstatě hodnocení důkazů soudem prvního stupně, tedy činnost vedoucí ke zjištění skutkového stavu věci. Dovolací soud je však skutkovým stavem tak, jak jej zjistily soudy obou stupňů vázán, a přísluší mu tak přezkum napadeného rozhodnutí pouze po stránce právní, nikoli skutkové. Tento závěr vyplývá jak ze samotné povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku, tak i ze samotného ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., podle kterého je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Podle právní úpravy dovolání účinné od 1. ledna 2013 (na rozdíl od předchozích právních úprav dovolání účinných v minulosti) tak není námitka toho, že skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování, způsobilým dovolacím důvodem. K tomu například viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2014, sp. zn. 23 Cdo 3579/2013.
Ani druhá námitka vznesená dovolatelkou, kterou formulovala jako právní otázku týkající se možnosti omezení rozsahu předmětu převodu podniku, nezaloží přípustnost dovolání, neboť u této otázky dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatelka na začátku v dovolání tvrdila, že dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí spočívá na řešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Jestliže dovolatelka takto dovozovala přípustnost, bylo na místě, aby u každé z formulovaných právních otázek uvedla, od jaké rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud dle jejího názoru odchýlil. Viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013. Dovolatelkou formulovaná právní otázka týkající se omezení rozsahu předmětu převodu podniku tak nemohla založit přípustnost dovolání, neboť dovolatelka sice formulovala konkrétní právní otázku, při jejímž řešení se odvolací soud podle jejího mínění odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, avšak již neuvedla, od jaké rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se odvolací soud měl odchýlit, a to ani citací konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu ani uvedením judikovaných právních závěrů bez citace konkrétních rozhodnutí (i takové vymezení přípustnosti dovolání by obstálo ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 18. prosince 2014, sp. zn. IV.ÚS 1256/14).
Třetí právní otázka vznesená v dovolání v sobě zahrnovala dvě různé otázky. Nejprve dovolatelka namítala, že podnik byl dražen jako celek, nikoli jako část podniku, přičemž ke druhé možnosti (závěru o tom, že byla dražena pouze část podniku) dospěly soudy obou stupňů. Dovolatelka v tomto směru odkázala na rozhodnutí dovolacího soudu, v nichž bylo řešeno, jaká práva a povinnosti se převádí v rámci převodu podniku (například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 23 Cdo 3019/2009). Jestliže pak dovolatelka tvrdila odklon odvolacího soudu od citované judikatury Nejvyššího soudu, nelze jí přisvědčit, neboť dovolatelkou citovaná rozhodnutí dopadají na skutkově i právně odlišné případy převodu podniku a následně vyskytnuvších se nejasností ohledně toho, která práva a povinnosti byla převedena v rámci takového převodu. V řešeném případě však soudy obou stupňů dospěly ke skutkovému závěru, že byla jednoznačně převáděna (dražena) taková část podniku, jakou žalovaný specifikoval dne 26. července 2011 v dodatku č. 1 k dražební vyhlášce a jaká pak byla uvedena ve všech dalších listinách souvisejících s dražbou (znalecké ocenění předmětu dražby a další důkazy provedené soudem prvního stupně). Odvolací soud se proto nemohl od dovolatelkou citované judikatury Nejvyššího soudu odchýlit, neboť tato judikatura na řešenou věc nedopadá.
Druhá právní otázka, která z dovolatelčiny argumentace ve třetí části dovolání plyne, se vztahuje k tomu, zda se v řešené věci mohlo vůbec jednat o dražbu části podniku, přičemž dovolatelka namítala, že nikoli, neboť dražba nebyla označena jako dražba části podniku a předmětem dražby nebyla samostatná organizační složka se samostatným účetnictvím odděleným od účetnictví podniku jako celku. Ani tato otázka není způsobilá založit přípustnost dovolání (nesplňuje kritéria uvedená v §237 o. s. ř.), neboť napadené rozhodnutí na řešení této otázky nezávisí. Dovolatelkou předestřená právní otázka o tom, zda převod určitého jmění představuje převod části podniku, je podstatná pro posouzení, zda se s určitým právním úkonem pojí právní následky spojené s převodem podniku či jeho části. Taková otázka však v řešeném případě není relevantní, neboť soudy obou stupňů neřešily otázku právních následků spojených s převodem podniku, nýbrž řešily, v jakém rozsahu byl podnik dražen a jakou část podniku tedy žalobkyně vydražila. Dovolatelka nadto tuto právní otázku vznesla až v dovolání a nenamítala ji v předchozím řízení před soudy obou stupňů. Vzhledem k tomu, že dovolatelka formulovala otázku, která není pro napadené rozhodnutí relevantní, nemohla ani tato otázka založit přípustnost dovolání. K nutnosti vymezení relevantní právní otázky v dovolání viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013.
Poslední námitka dovolatelky směřovala k tomu, že žalovaný jednal v rozporu s dobrými mravy a těžil tak ze svého nepoctivého jednání, resp. ze svého vlastního pochybení. Dovolatelka sice ve své argumentaci poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 22. února 1995, sp. zn. II. ÚS 42/94, v němž Ústavní soud aplikoval zásadu, podle které nikdo nemůže mít prospěch ze své vlastní nepoctivosti, avšak citovaný nález Ústavního soudu řešil skutkově i právně zcela odlišný případ a nelze jej proto vztáhnout na řešenou věc. Podle judikatury Ústavního soudu tedy může přípustnost dovolání založit i tvrzený odklon od judikatury nejen Nejvyššího soudu, ale také Ústavního soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16), avšak v řešeném případě se odvolací soud nemohl od dovolatelkou citovaného nálezu Ústavního soudu odchýlit, neboť Ústavní soud v citovaném nálezu řešil skutkově i právně odlišný případ. Odkaz dovolatelky na výše uvedený nález Ústavního soudu navíc nekoresponduje s její argumentací, neboť dovolatelka rozšiřuje použití zásady nemo turpitudinem i na pochybení jednajícího, nikoli pouze na jeho nepoctivost, přičemž taková argumentace nemá v citované judikatuře Ústavního soudu žádnou oporu.
Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se podle §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. září 2017
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu