ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.3044.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 3044/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce M. T., se sídlem v Libčicích nad Vltavou, Zahradní 258, PSČ 252 66, IČO 70713383, zastoupeného JUDr. Jiřím Obršlíkem, advokátem, se sídlem v Berouně, Havlíčkova 1735, PSČ 266 01, proti žalované AB Facility a.s., se sídlem v Praze 5, Jinonicích, U Trezorky 921/2, PSČ 158 00, IČO 24172413, zastoupené Mgr. Pavlem Voskou, advokátem, se sídlem v Praze 4, Psárská 1347/1, PSČ 141 00, o zaplacení částky 282 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. 9 C 209/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2016, č. j. 15 Co 148/2016-172, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11 810 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Obršlíka, advokáta, se sídlem v Berouně, Havlíčkova 1735, PSČ 266 01.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 24. září 2015, č. j. 9 C 209/2014-136, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 23. listopadu 2015, č. j. 9 C 209/2014-149, uložil žalované zaplatit žalobci částku 282 000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení z částky 242 000 Kč od 27. září 2013 do zaplacení a s 8,05% úrokem z prodlení z částky 40 000 Kč od 25. prosince 2013 do zaplacení (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II a III).
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. září 2016, č. j. 15 Co 148/2016-172, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil jen v části přiznaného příslušenství tak, že žaloba co do 8,05% úroku z prodlení z částky 242 000 Kč od 27. září 2013 do 1. října 2013 a 8,05% úroku z prodlení z částky 40 000 Kč od 25. prosince 2013 do 7. dubna 2017 se zamítá, co do povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 282 000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení z částky 242 000 Kč od 2. října 2013 do zaplacení a 8,05% úrokem z prodlení z částky 40 000 Kč od 8. dubna 2014 do zaplacení a ve výroku o nákladech státu (výrok pod bodem III), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem II).
Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že účastníci uzavřeli podle §536 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) smlouvy o dílo spočívající ve zhotovení závlahového systému pro truhlíky se zelení na balkonech nejprve pro objekt C. za cenu 1 573 000 Kč a dále pro administrativní budovu P. za cenu 157 300 Kč. Žalobce u prvého objektu sjednané dílo provedl, žalovaná k předanému dílu nevznesla žádné výhrady a uhradila čtyři zálohové faktury v celkové výši 1 331 000 Kč; zbývající částku 242 000 Kč, která je předmětem tohoto řízení, však odmítla zaplatit. U závlahového systému na budově P. žalobce předal dílo žalované dne 13. prosince 2013 a vyúčtoval jí sjednanou cenu díla ve výši 157 300 Kč. Žalovaná z této částky uhradila pouze 117 300 Kč s tím, že proti zbylé části fakturované ceny díla započetla dopisem ze dne 14. dubna 2014 svůj nárok na náhradu škody ve výši 40 000 Kč představující náklady, které byla nucena zaplatit za opravu střechy Československé obchodní banky v ulici R., provedenou společností Skanska.
Odvolací soud neshledal důvodnou obranu žalované, že došlo k dohodě o snížení ceny díla (zhotovení závlahového systému pro truhlíky se zelení pro C.). Ujištění žalobce, že se bude snažit prvé dílo zhotovit za nižší cenu, nelze posoudit tak, že jí byla žalobcem poskytnuta sleva z konečné ceny, neboť tato cena byla stanovena jako cena pevná po předchozím jednání účastníků, když žalovaná ve své objednávce akceptovala cenovou nabídku žalobce. Taktéž sjednané a v obchodním styku obvyklé hrazení ceny díla ve formě záloh neznamená, že si účastníci upravili konečnou cenu.
Nárok na náhradu nákladů, které žalovaná vynaložila na odstranění vad díla – závlahového systému na budově ČSOB v R. – třetí osobou (společností Skanska) ve výši 40 000 Kč, který žalovaná uplatnila k zápočtu vůči ceně díla na akci P., nemá podle závěru odvolacího soudu oporu v zákoně a přichází v úvahu jen tehdy, sjednají-li si zhotovitel s objednatelem takovou možnost smluvně. Za situace, kdy taková dohoda nebyla žalovanou ani tvrzena, nejedná se o kompenzibilní nárok. Podle závěru odvolacího soudu by mohla žalovaná ve smyslu §436 odst. 4 a §440 odst. 1 obch. zák. a podle judikatury dovolacího soudu uplatňovat náklady účelně a předvídatelně vynaložené na odstranění vady díla cestou náhrady škody pouze tehdy, pokud by žalobce nevyhověl důvodně uplatněnému požadavku na bezplatné odstranění vady díla. O takový případ v dané věci nešlo.
Odvolací soud tak potvrdil správnost závěru soudu prvního stupně o nároku žalobce na zaplacení požadované ceny díla.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jeho potvrzujícímu výroku pod bodem I a proti výroku pod bodem II, podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že se v něm jedná o otázky, které odvolací soud řešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Namítla, že v řízení došlo k porušení zásady dvojinstančnosti řízení, a to tím, že odvolací soud pominul odvolací důvody žalované směřující do vad řízení a dále tím, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z jiného důvodu, než byl důvod zamítnutí obrany žalované před soudem prvního stupně, aniž by s tímto odlišným právním názorem seznámil účastníky v odvolacím řízení.
Z hlediska hmotněprávního vytkla dovolatelka odvolacímu soudu, že rozhodl v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2009, sp. zn. 23 Cdo 2247/2007, a ze dne 30. března 2011, sp. zn. 23 Cdo 4379/2008, v části rozhodnutí týkající se jejího nároku na náhradu škody. Jednalo se o poškození hydroizolace střechy na budově zákazníka žalované a náklady na opravu hydroizolace musela žalovaná svému zákazníkovi uhradit. Nároky z vad plnění, jak nesprávně posoudil odvolací soud, tedy v takovém případě nepřicházely v úvahu a dovolatelka má nárok má náhradu škody.
Jestliže soud prvního stupně neuvedl, jak hodnotil přílohu objednávky, výpověď znalce, rozpory ve výpovědích žalobce, výsledky jednání mezi žalobcem a panem B., vyjádření žalobce, že o jednání o snížení ceny se strany sice dohodly, nicméně přesto nepovažoval za nutné před podáním žaloby jednání podstoupit, bylo jeho rozhodnutí podle dovolatelky nepřezkoumatelné, neboť soud neuvedl, na základě kterých konkrétních důkazů a z jakých důvodů přijal své závěry, a nevysvětlil případné rozpory mezi nimi.
Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu v napadeném rozsahu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry rozsudku odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
V dané věci žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jíž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 282 000 Kč s příslušenstvím. Tato částka se sestává ze dvou samostatných nároků vyplývajících ze dvou smluv o dílo, z nichž každá smlouva má svůj samostatný skutkový základ. První smlouva se týkala zhotovení závlahového systému pro objekt C., cena díla činila 1 573 000 Kč (předmětem řízení je nedoplatek ve výši 242 000 Kč) a druhá smlouva o dílo se týkala zhotovení závlahového systému pro administrativní budovu P., kde cena díla činila 157 300 Kč (předmětem řízení je nedoplatek ve výši 40 000 Kč).
Podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Již v usnesení ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněném pod č. 9/2000 časopisu Soudní judikatura, zaujal Nejvyšší soud názor, že přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu [po novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 404/2012 Sb. podle ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.] proti rozhodnutí odvolacího soudu o více samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. např. i pozdější usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2016, sp. zn. 26 Cdo 193/2016, aj.).
V nyní posuzované věci sice prvý nárok přesahuje uvedenou hranici 50 000 Kč, nicméně dovolatelka k tomuto nároku ve svém dovolání v části označené IV nevymezila žádnou právní otázku, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od své dosavadní praxe. Vytkla soudu prvního stupně, že ve svém rozsudku nezhodnotil provedené důkazy, z nich podle názoru dovolatelky vyplývalo, že se účastníci dohodli na ceně díla na částku 1 100 000 Kč bez DPH. Nutno konstatovat, že se jedná o pouhé tvrzení dovolatelky, jemuž neodpovídají skutková zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i odvolací soud; takové skutkové zjištění nalézací soudy neučinily. Dovolatelka si tak vytváří vlastní skutkový stav – tím však nemohou být zpochybněny právní závěry odvolacího soudu. Nejvyšší soud k tomu poznamenává, že již ve svém rozhodnutí ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, přijal závěr, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnou žádným dovolacím důvodem (obdobně např. v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2013, sp. zn. 28 Cdo 3285/2013, ze dne 23. ledna 2014, sp. zn. 23 Cdo 3206/2013, ze dne 29. dubna 2014, sp. zn. 23 Cdo 3301/2013). Pokud dovolatelka označuje v této části nároku rozhodnutí soudu prvního stupně za nepřezkoumatelné z důvodu absence vyhodnocení provedení důkazů, vytýká odvolacímu soudu, že nezjednal nápravu, pak ani tyto námitky dovolatelky ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu a k nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, jimiž namítá vady řízení, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemohou.
Co se týče druhé části nároku uplatněného v tomto řízení – úhrady nedoplatku ceny díla na akci P. ve výši 40 000 Kč, dovolatelka v části dovolání označené III vymezila právní otázku, kterou odvolací soud u této části řešil v rozporu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu, a uvedla, o která rozhodnutí Nejvyššího soudu se jedná. Nejvyšší soud se však její argumentací nebyl oprávněn zabývat, neboť předmětná částka nedosahuje hranice peněžitého plnění ve výši 50 000 Kč a dovolání žalované proto není ani v této části podle shora citovaného ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné.
V části II dovolání žalovaná vytkla odvolacímu soudu, že se nevypořádal s vadami řízení v podobě nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně, nezabýval se odvolacími důvody žalované a že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z jiného důvodu, než byl důvod zamítnutí obrany žalovaného soudem prvního stupně, čímž byla porušena zásada dvojinstančnosti řízení a právo žalované na spravedlivý proces. Případné vady řízení však nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., jak shora uvedeno.
Dovolatelka podala dovolání výslovně i proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu, tedy i proti jeho rozhodnutí o nákladech řízení. Dovolání však v této části trpí vadou, neboť dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. Dovolání v této části postrádá jakoukoliv argumentaci, natož pak vymezení příslušné právní otázky řešené odvolacím soudem a označení rozhodnutí, v nichž by byla tato otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně. Přípustností dovolání se tak v jeho zbývající části nelze vůbec zabývat. Vytýkaný nedostatek dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání v této jeho části.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné, a proto je Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.)
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. srpna 2017
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu