ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.3059.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 3059/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně AUTOSKLO K + M spol. s r. o. , se sídlem v Českých Budějovicích, Prostřední 2792/1, identifikační číslo osoby 46683950, zastoupené JUDr. Václavem Kaskou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova tř. 1321/1, proti žalované Auböck s. r. o., se sídlem v Boršově nad Vltavou, Poříčí 247, identifikační číslo osoby 26089785, zastoupené JUDr. Petrem Neubauerem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 4/3, o zaplacení 1.495.390 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1393/2013, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 2. 2017, č. j. 4 Cmo 219/2014-221, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 17.666 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 26. 6. 2014, č. j. 13 Cm 1393/2013-181, odmítl podání žalobkyně ze dne 23. 10. 2013 označené jako žaloba, jímž se žalobkyně na žalované domáhá zaplacení částky 1.495.390 Kč (bod I. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod II. výroku).
K odvolání žalobkyně a žalované Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením v záhlaví uvedeným usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo odmítnuto podání žalobkyně ze dne 23. 10. 2013 označené jako žaloba, ve výroku pod bodem I. potvrdil; ve výroku pod bodem II. jej změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů 105.996 Kč (první výrok). Dále uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady dovolacího řízení (druhý výrok) a rozhodl, že žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud tak rozhodl poté, co bylo jeho předchozí usnesení ze dne 29. 5. 2015, č. j. 4 Cmo 219/2014-199, k dovolání žalované zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2016, č. j. 23 Cdo 4726/2015-217, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že dovolání považuje za nepřípustné a nedůvodné a jako takové by mělo být odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolatelka předně namítá, že prvoinstanční soud realizoval postup dle §43 o. s. ř. vedoucí k odmítnutí žaloby nikoli již v období přípravy jednání, ale až poté, co zahájil vlastní projednání žaloby, a dopustil se tak procesní závady, tedy postupu, který procesní řád nepřipouští. V této souvislosti dovolatelka předkládá k posouzení otázku dle jejího tvrzení dosud dovolacím soudem neřešenou, zda je či není dán systémově prostor pro postup soudu dle §43 o. s. ř. po zahájení jednání poté, co je nevyužil v období jeho přípravy. V této souvislosti ale dovolatelka přehlíží, že Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 32 Odo 1200/2003, shledal nedůvodnou námitku, dle níž se ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř. týká pouze přípravného řízení a nemělo by být po zahájení jednání ve věci samé aplikováno, přičemž vyložil, že postup podle ustanovení §43 o. s. ř. se uplatňuje v průběhu celého řízení. Rovněž ve svém předcházejícím rozhodnutí v této věci ze dne 11. 7. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4726/2015, neshledal Nejvyšší soud pochybení v postupu soudu prvního stupně, jenž dospěl k závěru o neprojednatelnosti žaloby, jejíž nedostatek žalobkyně přes poučení dle §43 odst. 1 o. s. ř. neodstranila. Odvolací soud následně vázán právním názorem dovolacího soudu dovoláním napadeným rozhodnutím rozhodnutí soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby dle §43 odst. 2 o. s. ř. potvrdil. Uvedená námitka tak přípustnost dovolání založit nemůže.
Dovolatelka dále nesouhlasí se závěrem, dle něhož se nedostatky žaloby netýkají skutkových tvrzení, kdy dle přesvědčení dovolatelky v případě požadovaného zpřesnění žalobních tvrzení jde o typická skutková tvrzení, jež je možno doplňovat, resp. i upřesňovat i v průběhu řízení. Dovolacímu soudu přitom předestírá otázku, zda je možno skutkové nejasnosti považovat za nedostatky odstranitelné postupem dle §118 a násl. o. s. ř., či zda jsou takového rázu, že by mohly přivodit neurčitost samotné žaloby ve smyslu §43 o. s. ř.
Na otázku dovolatelky, zda v předmětné věci vytýkané vady žaloby spočívaly v nedostatku skutkových tvrzení, který je možno odstranit v průběhu řízení postupem dle §118 a násl. o. s. ř., nebo zda jsou takového rázu, že by mohly přivodit neurčitost samotné žaloby ve smyslu §43 o. s. ř., Nejvyšší soud již odpověď poskytl, a to v předchozím kasačním rozhodnutí ze dne 11. 7. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4726/2015, v němž dospěl k závěru, že žalobkyně – přes poučení dle §43 odst. 1 o. s. ř. – v žalobě neučinila rozlišení jednotlivých nároků ze smluvních pokut, kterých se domáhá, a nedostatek žaloby (vada podání ve smyslu §43 o. s. ř.) spočívá v žalobním nároku, neboť z podání není zřejmé, co ze skutkově vylíčeného žalobkyně požaduje. V projednávané věci totiž žalobkyně uplatnila nárok na zaplacení částky 1.495.390 Kč jako rozdílu provedeného jednostranného zápočtu z titulu smluvních pokut (v celkové výši 2.624.000 Kč) za nedodržené ujednání o termínech odstranění vad a pohledávek žalované za žalobkyní (ve výši 1.376.014,07 Kč). Nároky ze smluvních pokut dle žalobních tvrzení vznikly ze smlouvy o dílo mezi žalobkyní a žalovanou, dle které pokuta za prodlení zhotovitele s odstraněním vad a nedodělků z přejímacího řízení a odstranění reklamovaných vad proti dohodnutému termínu činí 1.000 Kč za vadu a den. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud vysvětlil, že dle ustálené rozhodovací praxe smluvní pokuta v těchto případech vzniklá za jednotlivé dny není jeden nárok, ale fakticky souhrn dílčí řady nároků za jednotlivé dny (viz blíže rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 29 Odo 847/2001, uveřejněný pod číslem 36/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Souhrn smluvních pokut ve výši 2.624.000 Kč převyšuje částku 1.376.014,07 Kč představující pohledávky žalované, ohledně níž došlo k zápočtu žalobkyní. Pak ovšem je nezbytné, aby bylo jasné, které konkrétní částky nebyly předmětem zápočtu, popřípadě které byly jen z části, a které tudíž v důsledku zápočtu nezanikly a jejich zaplacení se tedy žalobkyně vůči žalované může v daném řízení důvodně domáhat. Nejvyšší soud uzavřel, že žalobkyně nevymezila předmět řízení, ke kterému by se mělo vztahovat soudní rozhodnutí, a aproboval závěr soudu prvního stupně o neprojednatelnosti takové žaloby. Od uvedených závěrů, s nimiž je dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu v souladu, přitom Nejvyšší soud neshledává důvod se odchýlit ani nyní.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. srpna 2017
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu