ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.3086.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 3086/2017-884
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce J. K., se sídlem v Milovicích, zastoupeného Mgr. Alenou Kinclovou, advokátkou se sídlem v Lysé nad Labem, Sadová 1808, proti žalovanému B. I., se sídlem v Milovicích - Mladá, zastoupenému Mgr. Zbyňkem Kašpárkem, advokátem se sídlem v Praze 10, Pod Štěpem 707/5, o zaplacení částky 258 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 12 C 70/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2016, č. j. 21 Co 391/2016-830, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. dubna 2016, č. j. 12 C 70/2012-780, ve znění usnesení ze dne 16. května 2016, č. j. 12 C 70/2012-791, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal v záhlaví uvedené částky a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vycházel z následujícího skutkového stavu.
Žalobce a žalovaný dne 1. srpna 2000 uzavřeli smlouvu o poskytování účetních služeb, na základě které vedl žalovaný účetnictví pro žalobce. Dne 2. prosince 2009 správce daně provedl u žalobce kontrolu daně z příjmů fyzických osob, silniční daně, DPH a daně ze závislé činnosti za 2006 a 2007. Na základě výsledků finanční kontroly (zjištění porušení zákona u daně z příjmů fyzických osob a u DPH) doměřil správce daně žalobci daň z příjmu fyzických osob za rok 2006 ve výši 5 112 Kč, daň z příjmu fyzických osob za rok 2007 ve výši 116 240 Kč, DPH za rok 2006 ve výši 102 033 Kč a za rok 2007 ve výši 727 275 Kč. Správce daně dále žalobci vyměřil úrok z prodlení ve výši 741 913 Kč za prodlení s úhradou daně z příjmu fyzických osob za rok 2006, dále úrok z prodlení ve výši 2 155 986 Kč za prodlení s úhradou téže daně za rok 2007. Žalobce plnil správci daně 8 000 Kč měsíčně a dle sdělení správce daně ke dni 1. února 2016 uhradil žalobce na doměřené dani z příjmů fyzických osob za rok 2006 a 2007 částku 657 805 Kč, na doměřené dani z přidané hodnoty za rok 2006 a 2007 částku 930 170 Kč, přičemž na penále a úrocích z prodlení neuhradil žalobce k uvedenému dni ničeho.
Soud prvního stupně zjištěný skutkový stav právně posoudil podle právních předpisů účinných přede dnem 1. ledna 2014, vzhledem k podnikatelskému statusu obou účastníků předmětné smlouvy podle obchodního zákoníku, neboť se jednalo o nárok z porušení smlouvy uzavřené před 1. lednem 2014. Soud prvního stupně postupoval podle §373 a násl. obch. zák., neboť žalobce se domáhal nároku z titulu náhrady škody. Soud prvního stupně vycházel z toho, že předpokladem pro vznik odpovědnosti za škodu je porušení právní povinnosti, vznik škody a příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vzniklou škodou. V posuzované věci soud prvního stupně dospěl k závěru, že škoda (dosud) nevznikla, neboť k tomu, aby došlo ke vzniku škody, by muselo dojít ve sféře žalobce ke snížení jeho majetku nebo ke ztrátě očekávaného výnosu. Škodu v řešené věci pak mohly představovat pouze penále a úroky z prodlení, neboť byly vyměřeny správcem daně v souvislosti s porušením povinnosti při vedení účetnictví. V řízení však bylo prokázáno, že žalobce dosud splácí pouze na doměřenou daň, nikoli na penále a úroky z prodlení. Škoda v podobě placení penále a úroků z prodlení dosud nevznikla. Soud prvního stupně rovněž uzavřel, že splácení doměřených daní nelze považovat za škodu, neboť povinnost platit daň žalobci vzniká ze zákona ve stanovené výši a daně stanovené v konkrétních částkách by žalobce správci daně musel platit tak či tak – bez ohledu na to, zda jeho účetnictví bylo vedeno správně či nikoli. Nelze tedy hovořit o škodě ve vztahu ke splácení doměřené daně. Soud prvního stupně uzavřel, že za situace, kdy nevznikla škoda, se nezabýval případným porušením povinnosti žalovaným ani příčinnou souvislostí, neboť třetí předpoklad vzniku odpovědnosti za škodu (vznik škody) nebyl v řešené věci naplněn.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. listopadu 2016, č. j. 21 Co 391/2016-830, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a pro stručnost na něj odkázal. Co se týče právního posouzení, odvolací soud taktéž zkoumal naplnění předpokladů pro vznik odpovědnosti za škodu a uzavřel, že soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že pro to, aby bylo žalobě vyhověno, chybí základní předpoklad odpovědnosti za škodu – samotný vznik škody.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že ke škodě na straně žalobce by došlo až v okamžiku, kdy by hradil penále či úroky z prodlení. K úhradě těchto položek však dosud nedošlo, jak vyplývá ze skutkových zjištění. Odvolací soud se vypořádal rovněž s námitkami žalobce, že správce daně měl jeho platby započítávat částečně i na úhradu penále a úroků z prodlení. Podle odvolacího soudu by žalobce měl tyto námitky směřovat ke správci daně, pokud nesouhlasí s tím, jak se jeho platby započítávají na dlužné položky. Odvolací soud dále poukázal na to, že ustanovení §152 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, výslovně upravuje pořadí, v jakém se úhrada daně na osobním daňovém účtu použije na úhradu jednotlivých daňových pohledávek. Pro rozhodnutí soudu je ovšem podstatná informace správce daně, že na penále a úrok z prodlení nebylo žalobcem zaplaceno dosud (ke dni vyjádření správce daně – viz zjištěný skutkový stav) ničeho.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí dle jeho názoru závisí na řešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Podle názoru dovolatele se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování otázky škody vzniklé poškozenému nezákonným plněním odborníka a dovolatel v tomto směru odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2012, sp. zn. 28 Cdo 3804/2011.
Dovolatel dále namítal, že se odvolací soud neměl řídit sdělením správce daní při zjišťování, zda žalobci škoda vznikla, tedy zda zaplatil penále a úroky z prodlení, neboť podle dovolatele není rozhodné vyjádření jiných osob (správce daní) při posuzování otázky vzniku škody. Dovolatel poukázal rovněž na judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu týkající se požadavku adekvátní příčinné souvislosti mezi zaviněným protiprávním jednáním a vzniklou škodou a uvedl, že pro zjištění odpovědnosti odborníka za škodu je zcela dostačující závěr o vysoké pravděpodobnosti vzniku určité škody. Podle názoru dovolatele pak odvolací soud tato kritéria vzniku odpovědnosti škůdce – odborníka ve svém rozsudku ignoroval. Dovolatel také namítal, že odvolací soud nesprávně vyvodil neexistenci škody žalobce z ustanovení §152 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, přestože je toto ustanovení bezvýznamné pro posouzení otázky vzniku a rozsahu škody žalobce, protože pořadí splatnosti daňových závazků žalobce a sankčního penále není odvislé od doby splácení těchto daňových nedoplatků. Vznik a rozsah škody podle dovolatele dokládají dodatečné daňové výměry, přičemž dodatečně doměřené daně a sankční penále jsou splatné v totožném termínu, tedy 30 dní ode dne doručení dodatečného platebního výměru, proto závěr odvolacího soudu o neexistenci škody a předčasnosti žaloby dle dovolatele nemůže obstát.
Zbývající část dovolání tvořila tvrzení dovolatele ohledně toho, jaká pochybení žalovaného při vedení účetnictví v letech 2006 a 2007 byla zjištěna, a odkazy na konkrétní důkazy provedené soudem prvního stupně.
Na základě výše uvedeného dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání stručně uvedl, že dovolání žalobce není důvodné, že soud prvního stupně dostatečně odůvodnil své skutkové i právní závěry, dále že byl skutkový stav zjištěn soudem prvního stupně dostatečným způsobem. K samotné argumentaci dovolatele žalovaný pouze uvedl, že dovolatel neuvedl, jakým konkrétním jednáním měl žalovaný porušit své povinnosti, dále že odpovědnost za škodu stojí zásadně na objektivní odpovědnosti, tudíž nezáleží na zavinění škůdce, a vzhledem k tomu, že nedošlo ke vzniku škody, nelze přiznat žalobci právo na její náhradu. Žalovaný závěrem navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl a přiznal žalovanému náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. 0II a zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť první dvě otázky, které dovolatel formuloval v dovolání, nejsou způsobilé založit jeho přípustnost z toho důvodu, že na nich napadené rozhodnutí nespočívá, a u otázky týkající se posuzování vzniku škody v řešeném případě dovolatel neuvedl, v čem spatřuje předpoklady přípustnosti dovolání.
První otázka dovolatele se týkala posouzení škody vzniklé nezákonným plněním odborníka, u níž dovolatel tvrdil odklon od judikatury dovolacího soudu a odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2012, sp. zn. 28 Cdo 3804/2012, v němž Nejvyšší soud vyložil dosavadní judikatorní závěry ohledně toho, co lze považovat za škodu, a zabýval se otázkou vzniku škody při zajištění prostředků na devizovém účtu. Dovolatelem předestřená právní otázka není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť odvolací soud i soud prvního stupně postavily své právní závěry již na tom, že škoda žalobci dosud nevznikla, a nezabývaly se proto dalšími předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu. Odvolací soud se nadto nemohl odchýlit od citovaného usnesení Nejvyššího soudu, neboť v souladu (nejen) s tímto usnesením vycházel z pojetí škody v judikatuře Nejvyššího soudu.
Stejně tak přípustnost dovolání nezaloží ani druhá dovolatelem formulovaná právní otázka týkající se adekvátní příčinné souvislosti mezi zaviněným protiprávním jednáním škůdce a vzniklou škodou. Vzhledem k tomu, že soudy obou stupňů shledaly nárok žalobce nedůvodným již proto, že mu tvrzená škoda dosud nevznikla, nezabývaly se posuzováním dalších předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu, tedy tvrzeným protiprávním jednáním žalovaného ani příčinnou souvislostí mezi takovým jednáním a případnou škodou. Vzhledem k tomu, že druhá dovolatelova otázka se týkala právě zkoumání příčinné souvislosti, nemůže na jejím řešení vzhledem k výše uvedenému napadené rozhodnutí záviset. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je nezbytné, aby dovolatel v dovolání formuloval právní otázku, na které napadené rozhodnutí spočívá a která naplňuje některé z kritérií vyjmenovaných v §237 o. s. ř. (k tomu viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013). Ani druhá otázka formulovaná dovolatelem tedy nezaloží přípustnost dovolání, neboť napadené rozhodnutí na jejím řešení nespočívá.
Další dovolatelova námitka mířila k tomu, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku vzniku a rozsahu škody. Dovolatel nesouhlasil konkrétně s tím, že by žalobci měla škoda vzniknout až zaplacením penále a úroků z prodlení za včasné nezaplacení daní. U těchto námitek ovšem dovolatel neuvedl, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání, namítal pouze nesprávné právní posouzení, aniž by argumentoval naplněním některého z kritérií §237 o. s. ř. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je nezbytné, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání tak, že formuluje právní otázku, na které napadené rozhodnutí spočívá, a uvede, které z kritérií upravených v §237 o. s. ř. tato otázka dle jeho názoru splňuje (k tomu viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud podotýká, že odvolací soud posoudil otázku vzniku škody správně a v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, konkrétně viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. 25 Cdo 986/2001, uveřejněný pod číslem 14/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V citovaném rozsudku dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dokud dlužník nezaplatil dlužnou částku svému věřiteli, nemůže úspěšně uplatnit nárok na její náhradu z titulu odpovědnosti třetí osoby za škodu, neboť škoda mu zatím nevznikla. Samotná existence pohledávky věřitele vůči dlužníku ani soudní rozhodnutí o povinnosti dlužníka zaplatit dluh není skutečnou škodou ani ušlým ziskem. Ohledně závěru, že samotné vydání rozhodnutí státního orgánu či právní moc takového rozhodnutí, které ukládá účastníkovi zaplatit určitou částku, nelze považovat za vznik škody, neboť ke zmenšení majetku poškozeného a tedy ke vzniku škody dojde až v okamžiku, kdy poškozený splní povinnost jemu uloženou předmětným rozhodnutím, viz také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2003, sp. zn. 25 Cdo 1836/2001. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v souladu s citovanou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Jestliže dovolatel ve zbytku dovolání uvedl, v čem spočívalo pochybení žalovaného při vedení účetnictví v letech 2006 a 2007, nelze k těmto tvrzením v dovolacím řízení přihlédnout. Jedná se totiž o skutková tvrzení, které v dovolacím řízení nelze uplatnit vzhledem k tomu, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem tak, jak jej zjistily soudy obou stupňů. Dovolacímu soudu náleží přezkum rozhodnutí pouze po stránce právní, nikoli skutkové, což vyplývá přímo z §241a odst. 1 o. s. ř., podle kterého je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Ze stejného důvodu dovolací soud nepřihlížel ani k námitce dovolatele, že se soudy neměly řídit sdělením správce daně, neboť se jedná o námitku vztahující se k dokazování a zjišťování skutkového stavu věci, kterým je dovolací soud dle výše uvedeného vázán.
Vzhledem k tomu, že dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud jej podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Co se týče nákladů dovolacího řízení, Nejvyšší soud nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků, neboť vyjádření žalovaného k dovolání nelze vzhledem k jeho obsahu považovat za účelně vynaložený náklad. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu totiž účelně vynaloženým nákladem není sepis vyjádření k dovolání advokátem, jestliže takové vyjádření neobsahuje polemiku s předpoklady přípustnosti dovolání tvrzenými dovolatelem (k tomu viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2014, sp. zn. 33 Cdo 4032/2014). V podaném vyjádření žalovaný pouze v několika stručných odrážkách uvedl, proč považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné, avšak nikterak se nevyjádřil k přípustnosti podaného dovolání. Takové vyjádření nelze považovat za účelně vynaložený náklad. Vzhledem k tomu, že procesně neúspěšný účastník je povinen druhé v řízení úspěšné straně hradit podle §142 odst. 1 o. s. ř. pouze náklady účelně vynaložené k uplatňování či k bránění práva, nepřiznal Nejvyšší soud náhradu nákladů dovolacího řízení žádnému z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 5. prosince 2017
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu