ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.320.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 320/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Lidl Česká republika v.o.s., se sídlem v Praze 5, Nárožní 1359/11, PSČ 158 00, IČO 26178541, zastoupené JUDr. Davidem Štrosem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Národní 32, PSČ 110 00, proti žalované JSG med a.s. , se sídlem v Plzni, Severním Předměstí, Na Roudné 443/18, PSČ 301 00, IČO 27248330, zastoupené Mgr. Davidem Padyšákem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 837/11, PSČ 110 00, o zaplacení částky 533 562 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 Cm 39/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. září 2016, č. j. 6 Cmo 15/2016-356, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 13 020 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Davida Štrose, advokáta, se sídlem v Praze 1, Národní 32, PSČ 110 00.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“)
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. září 2015, č. j. 36 Cm 39/2011-307, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 533 562 Kč s úroky z prodlení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. září 2016, č. j. 6 Cmo 15/2016-356, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost shledává v naplnění ustanovení §237 o. s. ř., když se domnívá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení tří právních otázek, z nichž první dvě byly dovolacím soudem dosud neřešené, a při řešení třetí nastolené právní otázky se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dle dovolatelky se Nejvyšší soud dosud nezabýval posouzením nezákonnosti správních rozhodnutí v důsledku nezákonností provázejících proces zkoušení výrobků, ani posouzením nezákonnosti správních rozhodnutí v důsledku vad protokolů o zkouškách, které neodpovídají požadavkům vyhlášky č. 211/2004 Sb., o metodách zkoušení a způsobu odběru a přípravy kontrolních vzorků. Dle dovolatelky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudku sp. zn. 25 Cdo 1369/2000, z něhož vyplývá, že jednání či opomenutí, které představuje porušení závazku, neopravňuje druhého účastníka právního vztahu, aby požadoval náhradu způsobené škody, jestliže je pro shodné porušení závazku sjednána smluvní pokuta a strany se zároveň nedohodly jinak. Žalovaná má za to, že právní posouzení námitky ujednání o smluvní pokutě bylo odvolacím soudem provedeno v rozporu s ustanovením §545 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“).
K dovolání žalované podala žalobkyně vyjádření, v němž vyjádřila nesouhlas s tvrzeními a argumenty žalované uvedenými v dovolání, ztotožnila se se závěry odvolacího soudu a navrhla odmítnutí dovolání jako nepřípustného.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se dovolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
První dvě dovolatelkou vymezené otázky, jež mají zakládat přípustnost dovolání, tedy otázky posouzení nezákonnosti správních rozhodnutí v důsledku nezákonností provázejících proces zkoušení výrobků a v důsledku vad při vyhotovování protokolů o tomto zkoušení, nezakládají přípustnost dovolání z níže uvedených důvodů.
Podle ustanovení §135 o. s. ř. soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení (odstavec 1). Jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází (odstavec 2). K přezkumu rozhodnutí správních orgánů (inspektorátu SZPI) o souladu kontrolovaných výrobků s právními předpisy jsou pověřeny soudy ve správním soudnictví. Nejvyššímu soudu nepřísluší v tomto řízení předmětná rozhodnutí přezkoumávat.
Dovolatelka dále namítla, že odvolací soud posoudil její námitku o smluvní pokutě nesprávně v rozporu s ustanovení §545 odst. 2 občanského zákoníku. Dle dovolatelky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, z níž vyplývá, že jednání či opomenutí, které představuje porušení závazku, neopravňuje druhého účastníka právního vztahu, aby požadoval náhradu způsobené škody, jestliže je pro shodné porušení závazku sjednána smluvní pokuta a strany se zároveň nedohodly jinak. Dovolatelka poukázala na ujednání o smluvní pokutě obsažené ve smlouvě uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou, dle kterého v případě odchylky od smluvně dojednané kvality zboží zjištěné nezávislým znalcem má žalobkyně právo na zaplacení smluvní pokuty. Dovolatelka je přesvědčena o tom, že pokud by výrobky žalované skutečně vykazovaly žalobkyní tvrzené vady, pak zjištění zkušebních laboratoří představují právě ony odchylky od smluvně dojednané kvality zboží zjištěné nezávislým znalcem.
Předmětná otázka je založena na tvrzení dovolatelky, že v posuzovaném případě nelze požadovat náhradu škody, jelikož pro shodné porušení závazku byla sjednána smluvní pokuta. Nutno konstatovat, že předmětnému tvrzení dovolatelky neodpovídají skutková zjištění nalézacích soudů, neboť nebyla splněna podmínka, aby odchylky od smluvně dojednané kvality zboží byly zjištěny znalcem. Za takové zjištění nelze považovat zjištění zkušebních laboratoří odboru zkušební laboratoře inspektorátu Státní zemědělské a potravinářské inspekce v Brně a zkušební laboratoře APPLICA GmbH, jež podle skutkového zjištění soudu prvního stupně zkoušky vzorků medu prováděly. Ani třetí dovolatelkou vymezená otázka tedy nezakládá přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání dle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. května 2017
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu