ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.3217.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 3217/2017-714
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyň a) GURLEX GROUP CZ s.r.o., se sídlem v Brně - Horních Heršpicích, Bohunická 517/55, PSČ 619 00, IČO 27725511, a b) GAS Familia, s.r.o., se sídlem Stará Ĺubovňa, Prešovská 8, Slovenská republika, IČO 31691552, obou zastoupených Mgr. Tomášem Zachou, advokátem se sídlem v Praze 1, Lazarská 1718/3, PSČ 110 00, proti žalovaným 1. Czechoslovak Spirit s.r.o. se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Těšnov 1059/1, PSČ 110 00, IČO 27670252, 2. FLERET FRUIT s.r.o. se sídlem v Novém Jičíně, U Grasmanky 664/2, PSČ 741 01, IČO 27696341, o ochranu před nekalou soutěží a neoprávněným zásahem do práv k ochranné známce, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm 18/2011, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. prosince 2016, č. j. 3 Cmo 149/2015-672, ve znění opravného usnesení ze dne 9. března 2017, č. j. 3 Cmo 149/2015-689, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalované č. 2 na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2 710,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jaroslava Tajbra, advokáta.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. ledna 2015, č. j. 19 Cm 18/2011-562, zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaná č. 1 byla uznána povinnou zdržet se výroby, distribuce, skladování, reklamy a jakékoli formy prodeje lihovin balených v lahvích ve tvaru v rozsudku vyobrazeném, pokud se nebude jednat o distribuci, skladování, reklamu či prodej lihovin vyrobených žalobkyní č. 2 (I. výrok), aby žalovaná č. 2 byla uznána povinnou zdržet se výroby, distribuce, skladování, reklamy a jakékoliv formy prodeje lihovin balených v lahvích téhož tvaru (II. výrok), a zamítl žalobu, aby obě žalované byly uznány povinnými zveřejnit na své náklady na svých internetových stránkách rozsudek (III. a IV. výrok rozsudku), ve výrocích V až VII rozhodl o vzájemném návrhu žalované č. 1 a výrokem VIII o nákladech řízení mezi účastnicemi.
Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným, ve znění opravného usnesení, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho výrocích I až IV a ve výroku VIII (o nákladech řízení) v té jeho části, která se týkala žalované č. 2, ve výrocích V až VII a v části VIII. výroku, která se týkala žalované č. 1, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uložil též žalobkyním nahradit žalované č. 2 náklady odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu, ale jen té části jeho výroku, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a proti výroku o nákladech odvolacího řízení, podaly žalobkyně dovolání s tím, že je považují za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíce nesprávné právní posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalované navrhly dovolání jako nepřípustné odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné.
Otázka, kterou žalobkyně dovolacímu soudu předkládají s tím, že ji dovolací soud dosud neřešil, a která se týká „zneužití postavení distributora soutěžitelů ve prospěch následovatele, s využitím obchodních kontaktů, propagačních materiálů, marketingových strategií a cenové politiky soutěžitelů, a zejména vyřazením výrobků soutěžitele ze seznamu produktů (změny zalistování) u stálých odběratelů soutěžitelů a jejich nahrazení konkurenčními výrobky“, nemůže založit přípustnost dovolání. Na jejím posouzení odvolací soud totiž tu část svého rozhodnutí, které žalobkyně svým dovoláním napadají, nezaložil. Dovolatelky odvolacímu soudu neprávem vytýkají, že se touto otázkou měl zabývat. Přehlížejí totiž, že žaloba směřovala k zákazu výroby, distribuce, skladování, atd. výrobků v lahvích určitého tvaru, že tudíž z tohoto důvodu bylo na soudech obou stupňů, aby posoudily zaměnitelnost lahví tohoto tvaru buď s ochrannou známkou žalobkyně b), nebo s tvarem lahví, v nichž žalobkyně distribuují své výrobky. Požadavek, který by postihoval jiné jednání žalovaných, které žalobkyně považují za nekalé, předmětem řízení nebyl (nebyl takto formulován v žalobním petitu), soudy o něm proto nemohly rozhodnout (srov. §153 odst. 2 o. s. ř.), tudíž bylo zbytečné, aby se jím v odůvodnění svých rozsudků zabývaly.
Žalobkyně dále odvolacímu soudu vytýkají, že otázku, zda v daném případě došlo k vyvolání nebezpečí záměny neoprávněným užitím zvláštních označení, anebo napodobením cizích výrobků či jejich obalů, posoudil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Též zde však argumentují tím, že se odvolací soud nezabýval jiným hlediskem, než tvarem lahve a že nebezpečí záměny neposuzoval rovněž (v rozporu s judikaturou, kterou citují) z jiných hledisek. Jejich dovolání se však míjí s předmětem řízení, jak ho samy svou žalobou (formulací žalobního petitu) vymezily, navíc je v rozporu se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud vycházel. Žalobkyně, jak uvedeno, učinily předmětem řízení jen tvar lahve, proto se odvolací soud právě tvarem lahve zabýval. Odvolací soud se ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně, na něž v podrobnostech odkázal, že totiž samotný tvar lahve je zcela běžný, na trhu snadno dostupný, že proto sám o sobě (bez dominantního prvku trojrozměrné ochranné známky Společenství, totiž ve skle vyznačeného písmene „G“) do práv žalobkyně b) k její ochranné známce nezasahuje. Ze skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vychází, tedy plyne, že žalobkyně samotný tvar lahve (bez zmíněného dominantního prvku) nemají formálně chráněn a ten tvar lahve, který učinily předmětem řízení, je zcela běžně na trhu dostupný (jinak řečeno není pro žalobkyně příznačný). Závěr, který učinil odvolací soud, je logickým důsledkem tohoto skutkového zjištění.
V řízení však bylo zjištěno navíc, že etikety, které žalované na svých výrobcích užívají, jsou zcela jiné než etikety žalobkyň (mají jinou barvu, tvar i zobrazení příslušné ingredience) a tudíž se zřetelně odlišují od etiket, které na svých výrobcích užívají žalobkyně. Odvolací soud zjevně zkoumal i jiné prvky než tvar lahve, výhrady žalobkyň tudíž vycházejí z jiného skutkového stavu, než který zjistil odvolací soud. Zpochybnění právního hodnocení věci, vychází-li z odlišného skutkového stavu, než který byl základem rozhodnutí odvolacího soudu, není způsobilým dovolacím důvodem. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nemohl být zpochybněn (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.) a Nejvyšší soud z něj vychází (srov. §241a odst. 6 o. s. ř.). Výtka, že odvolací soud v rozporu s judikaturou neposuzoval zaměnitelnost výrobků z pohledu průměrného spotřebitele, nemá v souvislostech daného rozhodnutí logiku. Pohled průměrného spotřebitele má své místo tam, kde ze skutkových zjištění soudů plyne, že určité výrobky mají shodné či podobné prvky. Pak je nutné pohledem průměrného spotřebitele posoudit jejich zaměnitelnost (jako právní kategorii). Plyne-li však ze skutkových zjištění, že označení výrobků je zcela odlišné (označení, jímž jsou výrobky opatřeny, vůbec žádné shodné prvky nemá), pak je požadavek, aby odůvodnění rozsudku odvolacího soudu obsahovalo formální úvahu o tom, proč tyto zcela odlišné výrobky průměrný spotřebitel nezamění, neopodstatněný.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalobkyň podle §243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení vzniklých žalované č. 2 se v souladu s §243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř. neodůvodňuje O nákladech dovolacího řízení vzniklých žalované č. 1, pro kterou řízení tímto rozhodnutím nekončí, rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§151 odst. 1, §243b o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jim ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná č. 2 podat návrh na soudní výkon rozhodnutí, případě exekuci.
V Brně dne 18. října 2017
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu