ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.3489.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 3489/2017-420
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobce Statutární město Karlovy Vary , se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 2035/21, identifikační číslo osoby 00254657, zastoupeného JUDr. Ing. Janem Zrzaveckým, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1003/3, proti žalované Metrostav a. s. , se sídlem v Praze 8, Koželužská 2450/4, identifikační číslo osoby 00014915, zastoupené Mgr. Janem Dáňou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 837/11, o zaplacení 15.457.497 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 25 Cm 61/2014, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 1. 2017, č. j. 4 Cmo 34/2016-328, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 9. 2015, č. j. 25 Cm 61/2014-199, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 546.194 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku), dále pak žalobu co do uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 14.911.303 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže konkretizovaným zamítl (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (bod III. a IV. výroku).
K odvolání žalobce i žalované Vrchní soud v Praze usnesením v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně v té části bodu II. výroku, kterým byla zamítnuta žaloba ve výši 7.815.049,88 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným, zrušil a řízení zastavil (první výrok). Ve zbývajícím rozsahu, tj. v bodě I. výroku, ve zbývající části bodu II. výroku, kterým byla zamítnuta žaloba ve výši 7.642.447,12 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným, a v bodech III. a IV. výroku rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
K dovolání žalované se žalobce vyjádřil tak, že navrhuje, aby je dovolací soud odmítl pro nepřípustnost, případně zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Při respektování shora uvedených kritérií nemůže přípustnost dovolání založit dovolatelkou předkládaná otázka „aplikace ustanovení §428 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník“ (dále jen „obch. zák.“). Je tomu tak proto, že ve skutečnosti – jak se podává z obsahu dovolání – dovolatelka svými námitkami zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu svědčící o vědomosti žalované o tom, že dílo neprovádí podle obecně závazných právních předpisů či předpisů, které se na provedení díla vztahují, a že dílo provádí v rozporu s účelem, k němuž se dílo hodí, a že důsledkem tohoto jejího postupu jsou vady díla. Tím však ve skutečnosti nezpochybňuje právní posouzení věci, nýbrž správnost skutkových zjištění. Dovolatelka přehlíží, že s účinností od 1. 1. 2013 nejsou nesprávná skutková zjištění způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání přípustným nečiní ani námitka žalované, že se odvolací soud odchýlil od dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, když dle jejího názoru nebyla skutečnost, zda žalovaná věděla či musela vědět, že dodá vadné dílo, nijak dokazována. Dovolatelka tímto uplatňuje námitku, která však není způsobilá vyvolat přípustnost dovolání a dovolací soud se jí nemohl zabývat, neboť jde o vadu řízení, k níž by dovolací soud mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Samotná tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání dle ustanovení §237 o. s. ř. vyvolat nemůže. Obdobné platí i pro tvrzení dovolatelky, dle kterého má žalovaná za to, že v dané věci odvolací soud řešil otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to otázku aplikace ustanovení §428 odst. 3 obch. zák. za situace, kdy rozhodoval o vědomosti dodání vadného díla bez řádného prokázání takové skutečnosti.
Dovolatelka tak ve svém dovolání nepředkládá dovolacímu soudu žádnou otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a nejedná se ani o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Nadto Nejvyšší soud poznamenává, že závěr odvolacího soudu, že byť objednatel neoznámil v plném rozsahu vady díla v průběhu záruční doby a zhotovitel namítl v soudním řízení, že objednatel nesplnil včas tuto svou povinnost, nestalo se právo objednatele nevymáhatelným, neboť vady díla byly důsledkem skutečností, o kterých zhotovitel věděl nebo vědět musel v době provedení díla, je v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 32 Odo 1387/2005 (na nějž dovolatelka odkazuje ve svém dovolání), či s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 32 Odo 1604/2006.
K dalším tvrzením dovolatelky dovolací soud pouze připomíná, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, jsou-li námitky dovolatele založeny na hodnocení důkazů odvolacím soudem. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3206/2013). Nová skutková tvrzení nebo důkazy již v dovolacím řízení uplatnit nelze (srov. §241a odst. 6 o. s. ř.).
Dovolatelka výše uvedeným požadavkům na vymezení přípustnosti ve svém dovolání nedostála ani ve zbývající části svého dovolání, neboť dovolacímu soudu nepředesílá žádnou právní otázku, jež by mohla založit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud pouze pro úplnost dodává, že to, že má dovolatelka jiný názor na skutkové a právní závěry odvolacího soudu, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání.
K vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva nesměřují ani namítané procesní vady (nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu). Vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nejsou samy o sobě přípustným dovolacím důvodem (§241a odst. 1 a §242 odst. 3 o. s. ř.).
Namítá-li konečně dovolatelka, že se odvolací soud nezabýval náhradou nákladů řízení a žalované je nepřiznal, přehlíží, že rozhodnutím odvolacího soudu se řízení ve věci nekončí (srov. §224 odst. 1 a 3, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Protože tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. září 2017
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu