ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.3492.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 3492/2017-176
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Ekoinvest a.s. „v likvidaci“, se sídlem v Ostravě, Mariánské Hory, Tovární 985/18, PSČ 709 00, IČO 63079518, zastoupené JUDr. Danielem Teleckým, PhD., advokátem, se sídlem v Chomutově, Klostermannova 138/17, PSČ 430 01, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, PSČ 118 10, o zaplacení částky 17 477 107 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cm 220/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. března 2017, č. j. 5 Cmo 396/2016-161, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění :
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. května 2016, č. j. 53 Cm 220/2015-85, zamítl žalobu na zaplacení částky 17 477 107 Kč s úrokem z prodlení od 24. listopadu 2009 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. března 2017, č. j. 5 Cmo 396/2016-161, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a zopakovala důvody uplatnění svého nároku. K důvodům dovolání uvedla, že zejména nesouhlasí s právním názorem prvoinstančního soudu i odvolacího soudu, že se v daném případě jednalo o postoupení tzv. neexistentní pohledávky. Žalovaná uvedla, že Česká konsolidační agentura přijala od avalisty směnky peněžité plnění v žalované výši, tím se o tuto částku bezdůvodně obohatila a proto ji, respektive jejího právního nástupce, stíhá povinnost toto bezdůvodné obohacení vydat. Podle dovolatelky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) oprávněnou osobou zastoupenou advokátem, nejprve posuzoval, zda dovolatelka v dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. vymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. platí, že dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. i ustálené judikatury dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2014, sen. zn. 29 NSČR 46/2014) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Jak již v Nejvyšší soud v minulosti judikoval (např. v usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013) „má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky procesního práva odvolacím soudem odchyluje.“ Totéž samozřejmě platí u otázky hmotného práva.
Tomuto požadavku dovolatelka v dovolání nedostála a nevymezila takovou právní otázku. Dovolání nevymezuje žádnou otázku, kterou měl odvolací soud řešit v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
To, že má dovolatelka jiný názor na právní závěry odvolacího soudu, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ani v režimu §238a o. s. ř. (o žádné z tam označených rozhodnutí ostatně ve věci nejde), ani v režimu §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2017
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu