ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.3557.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 3557/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce J. N. , podnikatele se sídlem Slezský Kočov 124, PSČ 792 01, identifikační číslo osoby 13606620, zastoupeného JUDr. Ivanou Santariusovou, advokátkou se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Stodolní 1293/3, proti žalované Czasch spol. s r.o. , se sídlem Bruntál, Opavská 1174/8, PSČ 792 01, identifikační číslo osoby 47972947, zastoupené JUDr. Evou Burkertovou, advokátkou se sídlem Praha 4 – Podolí, Kaplická 1037/12, o zaplacení 822 217 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 Cm 14/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 12. 2015, č. j. 4 Cmo 272/2015-138, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobce rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
Dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 12. 2015, č. j. 4 Cmo 272/2015-138, není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť dovolatel v dovolání nevymezil, v čem spatřuje přípustnost dovolání, pouze uvedl citaci ustanovení §237 o. s. ř., v němž jsou uvedeny předpoklady přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud přitom již v rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 4/2014, judikoval, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Zároveň v uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud může být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části) – shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 29 NSCR 114/2013, či usnesení ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 29 NSCR 104/2015.
V daném případě by dovolání mohlo být přípustné podle §237 o. s. ř. za předpokladu, že by žalobce označil otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a uvedl, od které ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud při řešení určité konkrétní právní otázky odchýlil, nebo by označil otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně, případně by měla být vyřešena jinak. Dovolatel však žádnou takovou otázku neoznačil a pouze nesouhlasí s právním posouzením věci odvolacím soudem. Pouhý argument, že odvolací soud věc nesprávně posoudil, však není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, stejně jako námitky spojené s kritikou hodnocení důkazů učiněné odvolacím soudem.
Ještě pro úplnost Nejvyšší soud podotýká (jako již uvedl ve svých předešlých rozhodnutích – srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014), že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, založeného na zpochybňování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání žalobce jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. ledna 2017
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu