ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.3583.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 3583/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně BNV Consulting, s.r.o. , se sídlem Praha 1, Melantrichova 970/17, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27170241, zastoupené Mgr. Markem Dolečkem, advokátem, se sídlem Praha 1, Ostrovní 30, proti žalované Dopravní podnik hl. m. Prahy, akciová společnost , se sídlem Praha 9, Sokolovská 217/42, PSČ 190 22, identifikační číslo osoby 00005886, zastoupené JUDr. Jaromírem Císařem, advokátem se sídlem Praha 4, Hvězdova 1716/2b, o zaplacení 3 872 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 222/2015, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2016, č. j. 11 Co 33/2016-101, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen o. s. ř.):
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 5. 2. 2016, č. j. 11 Co 33/2016-101, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 17. 12. 2015, č. j. 14 C 222/2015-94, ve znění, že se zastavuje řízení o návrhu žalobkyně na přiznání osvobození od soudních poplatků ze dne 30. 11. 2015.
Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně řízení o v pořadí druhé žádosti žalobkyně o osvobození od soudních poplatků zastavil, jestliže po pravomocném rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků nedošlo ke změněně v okolnostech rozhodných pro přiznání poplatkového osvobození, poměřováno stavem v době prvního rozhodnutí a stavem v době vydání napadeného rozhodnutí. Odvolací soud při rozhodování vyšel ze zjištění, že na straně žalobkyně nedošlo ke změně poměrů, která by odůvodnila nové, pro žalobkyni příznivější, rozhodnutí o žádosti o osvobození od soudních poplatků, jestliže žalobkyně změnu poměrů jen obecně tvrdila, ale nijak neprokázala. Pokud žalobkyně až v průběhu odvolacího řízení předložila výkaz zisku a ztráty a rozvahu ve zjednodušeném rozsahu k 31. 12. 2014, nevyplynulo z těchto listin, že by na straně žalobkyně od doby, kdy bylo rozhodováno o její první žádosti o osvobození od soudních poplatků, došlo do rozhodování o její druhé žádosti k jakékoliv změně poměrů, která by odůvodnila nové - pro žalobkyni příznivější rozhodnutí o žádosti o osvobození od soudních poplatků. Namítala-li žalobkyně, že soud prvního stupně nevyhověl její žádosti o zaslání formuláře k doložení majetkových poměrů, formulované v žádosti ze dne 30. 11. 2015, odvolací soud k této námitce uvedl, že žalobkyně přehlíží skutečnost, že formulář k doložení majetkových poměrů měla žalobkyně již od 1. 7. 2015. Pro rozhodnutí za zcela bezvýznamné považoval odvolací soud tvrzení žalobkyně, že zaplacení soudního poplatku by mohlo vážně ohrozit její podnikání. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že pravomocné rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků vytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu §159a odst. 4 o. s. ř., přičemž tato překážka je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, jejímž procesním důsledkem je zastavení řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř., proto rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení o návrhu žalobkyně na přiznání osvobození od soudních poplatků ze dne 30. 11. 2015 potvrdil.
Žalobkyně proti rozhodnutí odvolacího soudu podala dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť má za to, že odvolací soud se při svém rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž odkázala na usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, s tím, že v uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud dovodil následující: „Osvobození od soudních poplatků podle ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. lze přiznat i právnické osobě - podnikateli. Při splnění ostatních předpokladů pro přiznání plného nebo částečného osvobození od soudního poplatku pak nelze právnické osobě - podnikateli takové osvobození odepřít jen proto, že její objektivní neschopnost k úhradě soudního poplatku je důsledkem její podnikatelské činnosti (že potud nese „podnikatelské“ nebo „hospodářské“ riziko)“. Dovolatelka má za to, že odvolací soud neposoudil věc správně, když potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení a odkázala na řadu nálezů Ústavního soudu s tím, že účastníku nesmí být jen pro nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu, přičemž zdůraznila, že její další finanční zatížení zaplacením soudního poplatku by pro ni mělo zcela fatální důsledky. Dovolatelka je přesvědčena, že s ohledem na výši soudního poplatku, výši základního kapitálu a s přihlédnutím k tomu, že je věřitelem domáhajícím se zaplacení částky za dílo, má oprávněný nárok osvobození od soudních poplatků, jinak by bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Dovolatelka proto navrhla zrušení napadeného usnesení odvolacího soudu.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. bod 2 článku II., zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Na vymezení přípustnosti dovolání v posuzované věci dopadá ustanovení §237 o. s. ř., podle něhož, není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, přičemž se jedná o právní otázku, na níž své rozhodnutí odvolací soud založil.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně podané proti napadenému usnesení odvolacího soudu není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se při svém rozhodnutí neodchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 99/2013, na něž dovolatelka s námitkou odchýlení se odvolacího soudu od tohoto rozhodnutí odkázala (byť s odkazem na jinou řešenou právní otázku), jestliže Nejvyšší v uvedeném rozhodnutí přijal závěr, že pokud po pravomocném zamítnutí návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků nedojde ke změně poměrů, soud zastaví řízení o dalším návrhu téhož účastníka na přiznání osvobození od soudních poplatků pro překážku věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae). Judikatura Nejvyššího soudu je při řešení této otázky ustálená [srov. např. i usnesení ze dne 16. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1924/2014, veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz , v němž Nejvyšší soud rovněž dovodil, že pravomocným usnesením, jímž je zamítnuta žádost účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků, je soud vázán (§170 odst. 1 o. s. ř.) a později podané (nové) žádosti téhož účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků může soud vyhovět jen tehdy, změní-li se u účastníka (žadatele) poměry, z nichž soud vycházel v původním (zamítavém) rozhodnutí pro účely právního posouzení původní žádosti. Proto v situaci, kdy účastník řízení poté, kdy jeho návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků nebylo vyhověno, „nový“ návrh na přiznání osvobození od soudních poplatků nepodá a ani netvrdí, že by v jeho poměrech nastala změna, která by měla (mohla mít) vliv na jeho schopnost soudní poplatek uhradit, nelze odvolacímu soudu, který potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně zastavil řízení, v tomto směru nic vytknout.]
Odvolací soud se tedy neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně řízení o v pořadí druhé žádosti žalobkyně o osvobození od soudních poplatků zastavil, jestliže po pravomocném rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků nedošlo ke změněně v okolnostech rozhodných pro přiznání poplatkového osvobození, poměřováno stavem v době prvního rozhodnutí a stavem v době vydání napadeného rozhodnutí.
Namítá-li dovolatelka s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a nálezy Ústavního soudu nesprávné právní posouzení její žádosti o osvobození od soudního poplatku ze dne 30. 11. 2015 s ohledem na její majetkové poměry, které podle názoru dovolatelky odůvodňují osvobození od soudního poplatku, nutno konstatovat, že na řešení této právní otázky není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Odvolací soud přezkoumal řešení otázky zastavení řízení na základě posuzování nové (další) žádosti účastníka o osvobození od soudního poplatku po pravomocném rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků. Dovolatelka navíc zakládá své dovolací námitky na zpochybňování skutkových zjištění soudů, že žalobkyně neprokázala, že by na její straně došlo ke změně poměrů odůvodňujících nové rozhodování o osvobození od soudních poplatků po té, co bylo pravomocně rozhodnuto o nepřiznání osvobození od soudních poplatků.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není podle §237 o. s. ř. přípustné a podle §243c odst. 1 o. s. ř. jej odmítl.
O nákladech řízení nebylo rozhodováno, neboť ve smyslu §151 odst. 1 o. s. ř. nebylo přezkoumáváno konečné rozhodnutí ve věci samé.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. ledna 2017
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu