ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.3643.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 3643/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně AIG Europe Limited , se sídlem v Londýně, The AIG Building, 58 Fenchurch Street, EC3M 4AB, zapsané v Rejstříku společností pod číslem 01486260, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, týkající se AIG Europe Limited, organizační složky pro Českou republiku, se sídlem v Praze 1, V Celnici 1031/4, PSČ 110 00, IČO 24232777, zastoupené JUDr. Tomášem Uzlem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Dejvická 306/9, PSČ 160 00, proti žalované STECOMTRA s.r.o. , se sídlem ve Vratimově, Frýdecká 819/44, PSČ 739 32, IČO 26847469, zastoupené JUDr. Radimem Bartoněm, advokátem, se sídlem v Ostravě, Kutuzovova 547/13, PSČ 703 00, o zaplacení částky 269 109 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 21 ECm 13/2010, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. března 2013, č. j. 8 Cmo 448/2012-72, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. března 2013, č. j. 8 Cmo 448/2012-72, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1. března 2012, č. j. 21 ECm 13/2010-42, uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 269 109 Kč s úrokem z prodlení (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 14. března 2013, č. j. 8 Cmo 448/2012-72, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud měl za to, že označení žalobkyně (CHARTIS EUROPE S.A., pobočka pro Českou republiku, se sídlem v Praze 1, V Celnici 1031/4, PSČ 110 00, IČO 27655385) je úplné, určité a srozumitelné a z obsahu žaloby nevyplývá, že by v označení žalobkyně došlo k chybě v psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti, nebo že by údaj označující žalobkyni byl v logickém rozporu s vylíčením rozhodujících skutečností, popřípadě údajem o tom, čeho se žalobkyně domáhá, a tudíž nebyl namístě postup dle §43 zákona č. 99/ 1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Odvolací soud dovodil, že žalobkyně označená jako organizační složka zahraniční právnické osoby není nositelem právní subjektivity a způsobilým účastníkem řízení, a tudíž je řízení postiženo nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit. Odvolací soud tedy podle §104 odst. 1 a §212a o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil.
Proti usnesení odvolacího soudu podala AIG Europe Limited, se sídlem v Londýně, The AIG Building, 58 Fenchurch Street, EC3M 4AB, zapsaná v Rejstříku společností pod číslem 01486260, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, AIG Europe Limited, organizační složka pro Českou republiku, se sídlem v Praze 1, V Celnici 1031/4, PSČ 110 00, IČO 24232777, jakožto právní nástupkyně zaniklé společnosti CHARTIS EUROPE S.A., zapsané v evidenci Francouzské republiky pod identifikačním číslem 552128795, která podnikala v České republice prostřednictví své organizační složky CHARTIS EUROPE S.A., pobočka pro Českou republiku, se sídlem v Praze 1, V Celnici 1031/4, PSČ 110 00, IČO 27655385, dovolání.
Dovolatelka má za to, že v řízení před odvolacím soudem nebylo mezi účastníky sporu o identitě žalobkyně, tedy že se jedná o zahraniční právnickou osobu, která je na území České republiky zastoupena svojí organizační složkou. Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, např. od rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 28. listopadu 1996, sp. zn. 3 Cdon 1220/96, a to v otázce procesního postupu soudu v případě nedostatečné aktivní legitimace organizační složky zahraniční osoby za situace, že mezi účastníky sporu není o identitě žalobkyně sporu. Podle dovolatelky bylo namístě zvolit takový postup, kdy by soud vyzval žalobkyni k odstranění vady žaloby a poskytl jí patřičné poučení o následcích nesplnění takovéto výzvy. K tomu nedošlo. Řízení bylo zastaveno odvolacím soudem ve fázi, kdy žalobkyně zcela uspěla v řízení v prvním stupni, když byla prokázána povinnost žalované uhradit žalobkyni dlužnou částku. Dovolatelka považuje jednání soudu za příliš formalistické a neslučitelné se spravedlivým rozhodováním soudů. Rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné, jelikož soud chybně vyložil otázku procesního práva již dříve vyřešenou rozhodnutím dovolacího soudu, když pouze formálně nahlédl na označení žalobkyně a konstatoval, že nemá aktivní legitimaci, aniž by zkoumal, zda z obsahu spisu neplyne, že mezi účastníky není o osobě žalobkyně sporu v tom smyslu, že žalobkyně je zahraniční právnická osoba zastoupená na území České republiky svojí organizační složkou.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek (správně usnesení) odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2 článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud podle ustanovení §243b a §107 odst. 1 a 3 o. s. ř. usnesením ze dne 15. prosince 2016, č. j. 23 Cdo 3643/2014-127, rozhodl, že v řízení bude jako s žalobkyní pokračováno s nástupnickou společností AIG Europe Limited, podnikající v České republice prostřednictvím své organizační složky AIG Europe Limited, organizační složka pro Českou republiku.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a dovolatelka je řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je přípustné i důvodné. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když žalobkyni nevyzval k odstranění vady žaloby dle §43 o. s. ř., nýbrž řízení bez dalšího zastavil.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně, tak jak se ve svém podání identifikovala, je organizační složkou zahraniční právnické osoby a jako taková není nositelem právní subjektivity a tudíž ani způsobilým účastníkem řízení a zrušil tak rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastavil pro nedostatek podmínky řízení.
Takový závěr je v rozporu s rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2012, sp. zn. 31 Cdo 2847/2011, který posuzoval skutečnost, že žalovaná byla v žalobě označena nikoli jako Česká republika, nýbrž jako organizační složka státu. Zde přijaté závěry jsou plně použitelné v posuzovaném případě. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí uvedl mimo jiné: „Zvláštní kategorii, jež se od uvedených příkladů zjevně liší, představují – v obecné poloze – případy, kdy se sice při izolovaném posuzování účastníka, tak jak je označen, naznačuje, že nesplňuje podmínky způsobilosti být účastníkem řízení, nicméně se zřetelem k dalším souvislostem žaloby lze přesto dospět k takové identifikaci žalovaného, která již tuto podmínku splňuje. Právnické osoby totiž svým vnitřním členěním a především nutným určením orgánů, které jednají jejich jménem, vytvářejí typicky předpoklady pro subjektivní – objektivně ovšem nesprávné – ztotožnění určitého článku (orgánu) vnitřní struktury s právnickou osobou jako takovou. Jestliže v konkrétním případě zvolené označení žalovaného objektivně vystihuje takové ztotožnění a vznikne-li tak pochybnost, zda žalobce namísto správného a úplného označení podle §42 odst. 4 a §79 odst. 1 o. s. ř. nepoužil k určení právnické osoby – nesprávně – ji reprezentující orgán, otevírá se logická možnost takovou procesní situaci interpretovat nikoliv jako tu, jež se vyznačuje nedostatkem podmínky řízení (nemá-li uvedený orgán způsobilost být účastníkem řízení), ale naopak ji připodobnit nesprávnému označení žalovaného účastníka v žalobě, a tedy i procesní situaci vady žaloby. Vada žaloby pak může spočívat v tom, že žalobce v rozporu s požadavky ustanovení §42 odst. 4 a 79 odst. 1 o. s. ř. žalovanou právnickou osobu identifikuje zástupně, pomocí jejího určitého organizačního článku. Závěr o takovém nesprávném označení právnické osoby ovšem předpokládá, že v žalobě uvedený ji reprezentující orgán nezaměnitelně určuje právě konkrétní právnickou osobu, a to současně tu, jejíž určení přiměřeně (byť i eventuálně nepřímo) vyplývá i z ostatních částí žaloby, zejména z vylíčení rozhodujících skutkových okolností, resp. má-li v nich potřebnou oporu. O nesprávné označení v uvedeném smyslu půjde především tehdy, jestliže by pojetí orgánu právnické osoby naopak coby samotného žalovaného zakládalo v žalobě logický a věcný rozpor právě mezi takto chápaným určením žalovaného a ostatními v ní uvedenými skutečnostmi. Nesprávnost v označení žalovaného účastníka, jež tedy zahrnuje i nesprávnost takto dovozenou, implikuje postupy soudu ve smyslu §43 o. s. ř., jež sledují její odstranění.“
K obdobnému závěru dospěl také Ústavní soud, který ve svém nálezu ze dne 25. dubna 2000, sp. zn. II. ÚS 242/98, uvedl, že nepřesné označení „je odstranitelnou vadou návrhu, takže je povinnost soudu dát účastníku řízení možnost takový nedostatek napravit.“
V nálezu ze dne 6. dubna 2004, sp. zn. IV. ÚS 22/03, Ústavní soud vyjádřil, že „pokud je v podání jako účastník řízení označen někdo, kdo účastníkem řízení nemůže být, má podání vadu, k jejímuž odstranění musí být účastník vyzván. Jestliže v daném případě z obsahu žaloby bylo zřejmé, že tato směřuje proti státu, a nikoliv proti organizační složce státu, která před soudem pouze za stát jedná, ale sama nemůže být účastníkem řízení, bylo zjevné, že podání nemá náležitosti stanovené v §79 odst. 1 o. s. ř., a bylo tedy povinností soudu účastníka řízení podle §43 odst. 1 o. s. ř. vyzvat k odstranění této vady podání. Protože se jedná o vadu, jejíž neodstranění brání pokračování řízení, měl soud účastníka poučit podle §43 odst. 2 o. s. ř. o následcích nevyhovění výzvě. Pokud tak obecné soudy neučinily, porušily čl. 90 Ústavy, podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.“
V posuzovaném případě se soud prvního stupně vůbec nezabýval otázkou, zda je žalobkyně správně identifikována, tak jak to požaduje občanský soudní řád a o žalobním nároku věcně rozhodl. Odvolací soud, přestože odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, nezohlednil závěry novějšího rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu, které se vypořádávalo s do té doby nesjednocenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo formalistické a v rozporu nejen s citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu, ale také s nálezy Ústavního soudu.
Nepřesné označení účastníka řízení je odstranitelnou vadou návrhu. Z žaloby nebylo zřejmé, zda účastníkem řízení měla být zahraniční právnická osoba, uvedená jako pojistitel na návrhu dodatku č. 2 k pojistné smlouvě, označeném jako „podklad pro doúčtování pojistného“, anebo organizační složka této zahraniční právnické osoby, prostřednictvím které tato právnická osoba na území České republiky jedná. Již soud prvního stupně měl žalobkyni vyzvat dle §43 o. s. ř. k odstranění této vady podání, jelikož tak neučinil, měl uvedeným způsobem postupovat soud odvolací. Ten tak nepostupoval a rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil; přitom nesprávně právně posoudil otázku, zda označení žalobkyně v jejím podání mělo vést k zastavení řízení pro nedostatek podmínky řízení, anebo zda toto označení zakládalo povinnost soudu vyzvat žalobkyni k odstranění vady podání dle §43 o. s. ř. Není-li nade vší pochybnost účastník řízení jednoznačně a správně vymezen, je povinností soudu jej vyzvat k odstranění této vady podání.
Vzhledem k tomu, že dovolatelka v dovolání upřesnila, že účastníkem řízení měla být společnost CHARTIS EUROPE S.A., společnost zapsaná v evidenci Francouzské republiky pod identifikačním číslem 552128795, byla tím zjednána náprava původně vadné žaloby (§43 o. s. ř.), kterou právní nástupkyně společnosti CHARTIS EUROPE S.A. sama zhojila.
Jak shora uvedeno, Nejvyšší soud rozhodl o procesním nástupnictví na straně žalobkyně.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není z uvedených důvodů správné a nejsou splněny předpoklady pro to, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil, Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu podle §243e odst. 2 o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. ledna 2017
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu