ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.3715.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 3715/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové, ve věci žalobkyně Jihomoravské pivovary, a. s. , se sídlem ve Vyškově, náměstí Čsl. armády 116/4, identifikační číslo osoby 49973720, zastoupené JUDr. Markem Bilejem, advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, proti žalované El NIŇO, a. s. , se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 572/11, identifikační číslo osoby 26428504, o vydání movitých věcí, zaplacení náhrady škody a vzájemném návrhu žalované, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 124/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2016, č. j. 3 Cmo 116/2015-304, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 36.445,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 2. 2014, č. j. 41 Cm 124/2009-223, žalobu s návrhem na vydání movitých věcí, blíže ve výroku konkretizovaných, tvořících soubor majetku provozu T. zamítl (bod I. výroku) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši 5.371.736 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod II. výroku). Současně žalobu do částky 927.078,53 Kč s požadovaným příslušenstvím z této částky, do požadovaného zákonného úroku z prodlení z částky 5.371.736 Kč od 2. 7. 2006 do 4. 2. 2014 a do eventuálního petitu v částce 4.955.435 Kč s příslušenstvím zamítl (bod III. výroku). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod IV. výroku) a vůči státu (bod V. a VI. výroku).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II., IV., V. a VI. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalované se žalobkyně vyjádřila v tom smyslu, že navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, případně zamítl jako nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; náklady řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatelka předně namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při posouzení otázky, zda je zařízení, jehož vydání se žalobkyně domáhala, součástí věci jiného vlastníka ve smyslu ustanovení §120 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“). Pokud se však odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně námitky interpretace ustanovení §120 odst. 1 obč. zák., když uvedl, že „soud prvního stupně správně tuto námitku neshledal jako důvodnou a zdůraznil, že ani skutečnost, že některé části zařízení nelze snadno (či dokonce vůbec bez poškození nemovitosti) přemístit, nečiní z nich součásti nemovitostí, v nichž jsou umístěny“, je dovolací soud nucen konstatovat, že rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s dovolatelkou namítanými rozhodnutími, konkrétně s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98, s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 200/2010, ani s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2504/2009. Úvaze odvolacího soudu pak nelze vytknout ani zjevnou nepřiměřenost posouzení součásti věci dle ustanovení §120 odst. 1 obč. zák. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3201/2014, kde Nejvyšší soud vyslovil, že „úvahu soudů, učiněnou v nalézacím řízení, zda jde o samostatnou věc či součást věci jiné, může přezkoumat jen z toho hlediska, zda zohlednila zákonná kritéria a zda nejde o úvahu zjevně nepřiměřenou“). Odvolací soud tedy nevybočil ze zásad vymezených judikaturou dovolacího soudu při výkladu předmětného ustanovení.
Přípustnost dovolání nezakládá ani argumentace dovolatelky, dle které odvolací soud nesprávně právně posoudil námitku promlčení v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 813/2001, kdy dovolací soud neshledal nesoulad závěrů odvolacího soudu s uvedeným rozhodnutím.
Vytýká-li dále dovolatelka odvolacímu soudu, že nepostupoval správně, pokud ohledně způsobu určení výše náhrady přisouzené žalobkyni neshledal pochybení soudu prvního stupně, „neboť z odborného stanoviska předloženého v řízení žalovanou a dále ze svědecké výpovědi znalce Ing. J. P. jednoznačně vyplynulo, že ocenění provedené znaleckým ústavem TOP AUDITING, s. r. o. ve znaleckém posudku č. 035/2013 vykazuje zásadní nedostatky, a to zejména ohledně zvolené metody ocenění“, a že „závěr odvolacího soudu, že znalec Ing. P. neoznačil metodiku ocenění použitou znalcem ve znaleckém posudku č. 035/2013 za a priori nesprávnou, nemá podklad v provedeném dokazování“, uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Konečně ani dovolatelkou namítaná nepřezkoumatelnost odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu není způsobilá založit přípustnost dovolání a dovolací soud se jí nemohl zabývat, neboť jde o vadu řízení, k níž by dovolací soud mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Samotná vada řízení však přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. dubna 2017
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu