ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.3739.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 3739/2017-411
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně "CEDROB" SPÓŁKA AKCYJNA , se sídlem v Polské republice, 06-400 Ciechanów, Płocka 5, zapsaná v soudním rejstříku podnikatelů ve Varšavě pod číslem spisu KRS 0000140562, identifikační číslo osoby 130280786, zastoupené JUDr. Petrem Chárou, advokátem se sídlem v Praze 7, Ortenovo náměstí 443/6, proti žalované CZECH FROST s. r. o., se sídlem v Dýšině, č. p. 408, identifikační číslo osoby 27969118, zastoupené Mgr. Radkem Chaloupkou, advokátem se sídlem v Plzni, Bedřicha Smetany 167/2, o zaplacení částky 152.300 PLN s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 42 Cm 200/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2017, č. j. 8 Cmo 108/2016-371, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14.955,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 21. 12. 2015, č. j. 42 Cm 200/2012-329, zamítl žalobu o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 152.300 PLN s příslušenstvím zde blíže určeným (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. a III. výroku).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny“. Dovolacímu soudu dovolatelka předkládá k právnímu posouzení pět otázek, a to:
1) Zda lze existenci shodného projevu vůle prodávajícího a kupujícího vedoucího ke vzniku kupní smlouvy prokázat vnitřní korespondencí ve společnosti žalobkyně, tj. prodávajícího, který uvedenou korespondencí reagoval na ústně sdělenou nabídku kupujícího na uzavření kupní smlouvy, když tato korespondence zachycuje jednoznačnou specifikaci zboží, které chtěl kupující dodat.
2) Zda může prodávající prokázat existenci shodného projevu vůle prodávajícího a kupujícího vedoucího ke vzniku kupní smlouvy dokumentací vážící se k požadované dodávce zboží, která byla v souladu s ústně sdělenou nabídkou kupujícího na uzavření kupní smlouvy vystavena na jméno, resp. firmu kupujícího a která byla v návaznosti na odeslání objednaného zboží kupujícímu odeslána e-mailem jednateli kupujícího.
3) Zda je osoba označená v dokumentaci vztahující se k dodávce zboží jako kupující povinna v případě, že se kupujícím necítí být (s odvoláním na údajnou neexistenci shodného projevu vůle k uzavření kupní smlouvy), vyrozumět odesílatele zboží o této skutečnosti a dále, zda lze následnou korespondenci jednatele osoby označené v předmětné dokumentaci jako kupující, který výslovně nenamítl, že by si dodané zboží uvedená osoba neobjednala, chápat jako přijetí nové nabídky k uzavření kupní smlouvy projevené žalobkyní odesláním příslušného zboží, jež bylo předmětem původní nabídky „kupujícího“.
4) Zda lze při prokazování existence shodného projevu vůle prodávajícího a kupujícího vedoucího ke vzniku kupní smlouvy vyjít z praxe, kterou strany mezi sebou v minulosti zavedly, a konsensus mezi stranami prokázat odvoláním se na způsob, kterým strany uzavíraly obchody v minulosti.
5) Zda lze potvrzení o převzetí zboží určeného kupujícímu, kteréžto potvrzení bylo opakovaně učiněno třetím subjektem a kupující takový úkon opakovaně akceptoval jako potvrzení přijetí zboží jím samým, chápat jako praxi zavedenou mezi stranami ve smyslu čl. 18 odst. 3 Úmluvy (OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží) s tím, že takové potvrzení učiněné třetím subjektem je nutno v důsledku zavedené praxe chápat jako potvrzení přijetí zboží i v případech, kdy to kupující zpochybňuje.
Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), kterým (v souhrnu) napadá závěr odvolacího soudu o tom, že žalobkyni se nepodařilo prokázat existenci závazkového vztahu mezi ní a žalovanou, jehož obsahem by byla předmětná dodávka kuřat. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že zjištění a právní závěry odvolacího soudu považuje za správná, proto navrhuje dovolání odmítnout, popřípadě zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Při respektování shora uvedených kritérií nemohou přípustnost dovolání založit námitky dovolatelky pod body 1 až 3, neboť směřují do hodnocení konkrétních důkazů, z nichž ve svém souhrnu měl podle dovolatelky odvolací soud učinit jiný právní závěr. Takováto argumentace žalobkyně však nepředstavuje přípustný dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Přípustnost dovolání nezakládají ani další dovolatelkou předkládané otázky pod body 4 a 5, kterými dovozuje uzavření kupní smlouvy mezi stranami s ohledem na praxi, kterou strany mezi sebou v minulosti zavedly ve smyslu §275 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník – dále jen „obch. zák.“ (v případě čtvrté otázky), či ve smyslu čl. 18 odst. 3 Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží (v případě páté otázky). Dovolatelce lze v této souvislosti přisvědčit jen v tom, že v obecné rovině je posouzení praxe zavedené mezi stranami významné pro zjištění, zda byl návrh na uzavření smlouvy přijat. Taková situace však v projednávané věci nenastala, když dovolatelka přehlíží, že pro rozhodnutí odvolacího soudu byla rozhodující opačná skutková zjištění, tedy zjištění o tom, že ani tímto způsobem k přijetí návrhu nedošlo. Dovolací soud k tomu připomíná ve své rozhodovací praxi ustálený závěr, že způsob uzavření smlouvy popsaný v ustanovení §275 odst. 4 obch. zák. předpokládá, že úkony kontrahentů vyjadřující jejich vůli uzavřít smlouvu budou dostatečně určité a srozumitelné, aby z nich bylo seznatelné, jaký návrh na uzavření smlouvy se nabízí a zda je zde vůle tento návrh akceptovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 29 Odo 740/2004). Za situace, kdy takové přijetí nebylo dovolatelkou prokázáno, je právní závěr odvolacího soudu v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Z rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že žalobkyně byla v průběhu řízení o této své povinnosti tvrzení a důkazní řádně poučena dle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování, včetně výslechu svědků a čtení listin, které bylo opakováno a doplněno odvolacím soudem. Oba soudy následně hodnotily provedené důkazy a dospěly k závěru, že vůle smluvních stran uzavřít tvrzenou kupní smlouvu nebyla v řízení prokázána, a to ani vnitřní korespondencí ve společnosti žalobkyně, ani tím, že nějaké doklady k dodávce kuřat byly žalobkyní doručeny žalované, či tím, že žalovaná na jejich zaslání nereagovala. Stejně tak soudy dospěly k takovému skutkovému zjištění, že kuřata se do dispozice žalované nedostala. Opětovně lze proto pouze uvést, že samotné zpochybnění hodnocení důkazů se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v §132 o. s. ř. není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu (§241a odst. 1 o. s. ř.), a proto nemůže zakládat přípustnost dovolání.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. září 2017
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu