ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.3747.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 3747/2017-343
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně FUSION TEC s.r.o., se sídlem v Českých Budějovicích 2, Dlouhá 1051/27, PSČ 370 11, IČO 63911736, zastoupené Michalem Šimků, advokátem se sídlem v Praze 1, Šítkova 233/1, PSČ 110 00, proti žalované Bonetalet plus s.r.o., se sídlem v Hořovicích, Masarykova 549, PSČ 268 01, IČO 28546725, zastoupené JUDr. Jiřím Matznerem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, PSČ 120 00, o zaplacení částky 3 885 584,15 Kč s příslušenstvím vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 45 Cm 142/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. ledna 2017, č. j. 4 Cmo 213/2015-313, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 29 233,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Matznera, Ph.D., advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. února 2015, č. j. 45 Cm 142/2011-248, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 3 885 584,15 Kč s příslušenstvím (I. výrok), uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 362 415 Kč (II. výrok) a uložil jí též nahradit náklady řízení státu (III. výrok).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobkyni nahradit žalované náklady odvolacího řízení.
Žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání, které považuje za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc nesprávné právní posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalovaná navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2, článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné.
Žalobou byly uplatněny dva dílčí nároky, totiž nárok na doplacení ceny díla ve výši 2 033 984,10 Kč a nárok na zaplacení ceny tzv. víceprací ve výši 1 851 600 Kč. Soud prvního stupně první z nich (nárok na doplacení ceny díla) zamítl proto, že žalovaná dílo převzala nedokončené, dílo mělo vady a nedodělky, nebylo zhotoveno v souladu se smlouvou a projektem, podle ujednání podmiňujících vznik nároku na cenu (ve vazbě na vymezení předmětu díla) předáním kompletního, řádně dokončeného předmětu díla, tudíž žalobkyni nárok na doplacení uvedené částky nevznikl. Nárok na zaplacení ceny tzv. víceprací posoudil jako nedůvodný proto, že strany neuzavřely písemný dodatek o zvýšení ceny díla, který smlouva předpokládala, požadovanou částku proto nelze posuzovat jako součást ceny díla, ale jen jako případné bezdůvodné obohacení, jehož vznik žalobkyně prokázala pouze v rozsahu částky 15 200 Kč. Pohledávka v této výši však zanikla započtením proti žalovanou vyúčtované smluvní pokutě „za prodlení s dokončením díla“. Zjistil rovněž, že smluvní pokuta byla sjednána „za prodlení s předáním díla“ ve výši 15 000 Kč za každý započatý den prodlení a že žalovaná požadovala za prodlení s dokončením díla za dobu od 21. 10. 2010 do 12. 4. 2011 celkem částku 2 145 000 Kč, že dílo mělo být podle smlouvy dokončeno do 15. 10. 2010, dokončeno však nebylo, ještě v březnu a dubnu 2011 probíhal zkušební provoz. Žalovaná převzala dne 13. 4. 2011 dílo nedokončené, ve stavu, který neodpovídal ani smlouvě o dílo, ani projektu.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dalších zjištění o obsahu smlouvy, která sám učinil, se všemi právními závěry soudu prvního stupně se ztotožnil. Ve svém rozhodnutí se sám výslovně zabýval pouze vznikem nároku na cenu díla. Konstatoval, že základem pro rozhodnutí soudu prvního stupně byla smlouva, kterou účastníci uzavřeli, že v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že dílo žalobkyní zhotovené mělo zásadní vady a nedodělky, žalovaná ho ani nebyla povinna převzít, dílo nebylo předáno dohodnutým způsobem (protokolárně), nárok na doplacení ceny díla nevznikl. Uvedl rovněž, že dílo nebylo dokončeno, závazek žalobkyně nezanikl splněním dohodnutého díla, žalovaná proto neměla povinnost reklamovat vady a nedodělky, existenci vad a nedodělků zjišťovala již v průběhu realizace díla, vady a nedodělky nebyly odstraněny, námitka pozdního uplatnění odpovědnosti za vady není proto podstatná.
Z uvedeného je zřejmé, že přípustnost dovolání nemůže založit námitka, že se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu týkající se předpokladů, za nichž lze objednateli přiznat práva z odpovědnosti za vady, ani výhrada, že odvolací soud „závěr o výši slevy nedostatečně podložil“. Odvolací soud totiž své rozhodnutí na úvahách o odpovědnosti za vady, ani o výši slevy vůbec nezaložil (nebyly pro jeho rozhodnutí podstatné, jak uvedl). Jeho rozhodnutí, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně týkající se ceny díla, byl založen výlučně na závěru, že žalobkyni nárok na cenu díla podle ujednání obsažených ve smlouvě nevznikl.
Obstát nemohou ani námitky dovolatelky týkající se sjednané smluvní pokuty. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že platnost smluvní pokuty posoudil v rozporu s jí uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu, protože se nezabýval tím, že smluvní pokuta je vázána na prodlení zhotovitele s předáním díla, aniž byl tento termín ve smlouvě sjednán, a zcela zaměnil pojmy dokončení/zprovoznění a předání díla a s tím, „kdy mělo dojít k předání díla“, se nevypořádal.
Odvolací soud totiž oproti mínění dovolatelky zjistil z obsahu smlouvy o dílo, že zhotovitel měl splnit svoji povinnosti provést dílo jeho „řádným ukončením a předáním“. Předání díla mělo tedy podle smlouvy předcházet jeho řádné ukončení. Smluvní pokuta byla sice (podle zjištění soudu prvního stupně) vázána pouze na „prodlení s předáním“, mělo-li však podle smlouvy předání předcházet řádné dokončení díla, pak je zřejmé, že dokud dílo nebylo řádně dokončeno, nebyl objednatel povinen dílo převzít. Objednatel dílo převzal, byť nikoli řádně dokončené, dne 13. 4. 2011, smluvní pokuta účtovaná do tohoto data byla proto účtována v souladu se smlouvou. Dovolatelka tedy staví své výhrady vůči rozhodnutí odvolacího soudu na jiných skutkových zjištěních o obsahu smlouvy o dílo než těch, z kterých vyšel odvolací soud a z nichž musí vycházet též soud dovolací (§241a odst. 6 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání nemůže založit ani nesouhlas dovolatelky se závěrem odvolacího soudu, na němž bylo jeho rozhodnutí založeno (a který je podle dovolatelky v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu), totiž se závěrem o tom, že jí nevznikl nárok na doplatek ceny díla. Také v tomto případě je totiž polemika žalobkyně založena na výhradách vůči skutkovým zjištěním odvolacího soudu. Dovolatelka ve snaze podepřít svá tvrzení o vzniku nároku na doplatek ceny díla podsouvá dovolacímu soudu zjištění o obsahu smlouvy, o předmětu díla, sjednaných podmínkách splnění závazku provést dílo vymezených smlouvou a též o výši sjednané ceny odlišná od těch, která byla základem rozhodnutí odvolacího soudu. Zpochybnění právního hodnocení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než který zjistil odvolací soud, není způsobilým dovolacím důvodem. Dovolatelka totiž nezpochybňuje právní posouzení věci, jestliže předkládá vlastní skutkovou verzi, která se liší od té, jež byla podkladem rozhodnutí odvolacího soudu. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nemohl být zpochybněn (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.) a Nejvyšší soud z něj vychází (srov. §241a odst. 6 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka žalobkyně, že „úsudky soudů obou stupňů postrádají vnitřní logiku a soudržnost (a tedy rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné), když nejprve je žaloba zamítnuta proto, že nárok na doplatek ceny díla zanikl zápočtem vůči zcela neurčitě konstruované smluvní pokutě, zatímco dle odvolacího soudu dílo nebylo nikdy dokončeno“. Tato námitka totiž směřuje proti vadě řízení, která však sama o sobě (a contrario §242 odst. 3, věta druhá o. s. ř.) dovolání přípustným nečiní. Je navíc založena na nepochopení závěrů soudů obou stupňů, které, jak bylo vysvětleno, posuzovaly dva relativně samostatné nároky.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na jeho výkon (exekuci).
V Brně 6. prosince 2017
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu