ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.3824.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 3824/2017-340
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně PROTECO AGRO s.r.o , se sídlem v Ohařích 160, PSČ 281 30, IČO 25728148, zastoupené JUDr. Petrem Wünschem, advokátem se sídlem v Praze 2, Italská 753/27, PSČ 120 00, proti žalovaným 1. OTE, a.s., se sídlem v Praze 8 - Karlíně, Sokolovská 192/79, PSČ 186 00, IČO 26463318, zastoupené Mgr. Janem Labským, advokátem se sídlem v Praze 3, Milešovská 2137/12, PSČ 130 00, a 2. ČEZ Prodej, a.s. , se sídlem v Praze 4, Duhová 1/425, PSČ 140 53, IČO 27232433, zastoupené Mgr. Janem Kořánem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 55, PSČ 110 00, o žalobě dle části páté o. s. ř. o výši podpory z obnovitelných zdrojů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 29 C 63/2015, o dovolání druhé žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2017, č. j. 24 Co 187/2016-285, ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. května 2017, č. j. 24 Co 187/2016-290, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 22. března 2016, č. j. 29 C 63/2015-198, zamítl žalobu, aby první žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 1 855 420 Kč a druhá žalovaná aby byla povinna hradit žalobkyni za elektřinu vyrobenou ve výrobně žalobkyně – ve fotovoltaické elektrárně provozované žalobkyní na základě licence Energetického regulačního úřadu na výrobu elektřiny č. 111017123 v obci O. v roce 2013 výkupní cenu ve výši 10 412,32 Kč za MWh a v dalších letech výkupní cenu odpovídající této částce zvyšované každoročně o 2 %, a to v každém roce, ve kterém bude žalobkyni vyplácení podpory podle příslušných právních předpisů náležet, nejméně však do roku 2030 (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II a III).
Proti rozsudku soudu prvního stupně do výroku o věci samé podala žalobkyně odvolání, v průběhu odvolacího řízení vzala žalobu v celém rozsahu zpět, Městský soud v Praze proto ve výroku uvedeným usnesením rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení o žalobě zastavil (výrok pod bodem I), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a oběma žalovanými [výroky pod body II a) a b)] a rozhodl o vrácení části soudního poplatku za odvolání ve výši 1 000 Kč žalobkyni (výrok pod bodem III).
Proti usnesení odvolacího soudu podala druhá žalovaná dovolání, kterým napadla výrok pod bodem II b), kterým byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit druhé žalované na náhradě nákladů řízení před soudy prvního i druhého stupně částku 43 378,50 Kč. Druhá žalovaná je toho názoru, že odvolací soud jí měl přiznat vedle těchto nákladů též náhradu nákladů za soudní poplatky zaplacené při vyhotovení kopií některých listin ze soudního spisu, a to ve výši nákladů na pořízení těchto kopií skutečně vynaložených v celkové výši 2 040 Kč (680 Kč a 1 360 Kč).
Podle obsahu spisu se žalobkyně k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Dovolatelka napadla usnesení odvolacího soudu ve výroku, kterým jí byla přiznána náhrada nákladů řízení před soudem prvního i druhého stupně ve výši 43 378,50 Kč, podle jejího názoru jí měla být přiznána částka o 2 040 Kč vyšší. Podle obsahu spisu nečinila výše nákladů skutečně vynaložených na pořízení kopií více než 4 380 Kč.
Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněného pod č. 4/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, je určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu soudy dovolateli odepřely. Rozdíl mezi částkou, která byla jako náhrada nákladů řízení dovolatelce přiznána, a částkou, kterou dovolatelka požaduje (2 040 Kč), ani rozdíl mezi výší přiznaných nákladů a skutečně vynaloženými náklady, které odvolací soud dovolatelce nepřiznal (4 380 Kč), nedosahuje 50 000 Kč. V dané věci se nejedná ani o vztah ze spotřebitelské smlouvy, ani o pracovněprávní vztah, přípustnost dovolání podle již citovaného ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je proto vyloučena.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl .
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. října 2017
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu