ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.3893.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 3893/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně MEDISTYL-PHARMA a. s. , se sídlem v Praze 4 – Nusle, Táborská 325/57, identifikační číslo osoby 61855782, zastoupené JUDr. Janem Hrnčářem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1003/3, proti žalovanému městu Kutná Hora , se sídlem v Kutné Hoře, Havlíčkovo náměstí 552/1, identifikační číslo osoby 00236195, zastoupenému Mgr. Ing. Pavlem Bezouškou, advokátem se sídlem v Čáslavi, nám. Jana Žižky z Trocnova 2/2, o zaplacení 2.480.919,75 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 23 C 310/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2017, č. j. 24 Co 566/2016-452, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.680 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Kutné Hoře v pořadí třetím rozsudkem ze dne 30. 6. 2016, č. j. 23 C 310/2011-406, rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 826.973,25 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku), žalobu, aby soud dále rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1.653.946,50 Kč s příslušenstvím, zamítl (bod II. výroku). Dále rozhodl tak, že uložil žalobkyni povinnost zaplatit ČR – do pokladny Okresního soudu Kutná Hora – náklady řízení státu ve výši 203 Kč (bod III. výroku) a povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 164.206 Kč (bod IV. výroku).
K odvolání žalobkyně proti zamítavému výroku pod bodem II. a závislým výrokům pod body III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem III. změnil tak, že náklady řízení státu jsou povinni zaplatit České republice – Okresnímu soudu Kutná Hora – žalobkyně ve výši 135 Kč a žalovaný ve výši 68 Kč (první výrok), jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body II. a IV. potvrdil (druhý výrok). Dále pak rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 19.166 Kč (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, konkrétně proti části druhého výroku potvrzujícího výrok pod bodem IV. rozsudku soudu prvního stupně, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
K dovolání žalobkyně se žalovaný vyjádřil tak, že navrhuje, aby je dovolací soud odmítl pro nepřípustnost, případně, shledá-li dovolání přípustným, aby je jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Spatřuje-li dovolatelka nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem v „potvrzení správnosti aplikace ust. §142 odst. 1 o. s. ř. [správně §142 odst. 2 o. s. ř.] soudem prvního stupně za situace, kdy soud prvního stupně nejprve v předchozích dvou rozhodnutích rozhodl o aplikaci ust. §150 o. s. ř. v dané věci a ve svém v pořadí třetím rozhodnutí rozhodl za nezměněných podmínek pro rozhodnutí o nákladech řízení o nečekané aplikaci ust. §142 odst. 2 o. s. ř. dle zásady procesního úspěchu, aniž by změnu právního názoru odůvodnil“, pak touto námitkou přípustnost dovolání nezakládá.
Otázkou procesního práva (předpoklady postupu podle ust. §150 o. s. ř.), jejíž řešení odvolacím soudem dovolatelka zpochybnila, se Nejvyšší soud opakovaně zabýval v mnoha rozhodnutích (za vše srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2389/2013, ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1270/2015, ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4520/2014, ze dne 21. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 3617/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 24/2015).
V posuzované věci Nejvyšší soud neshledal pochybení odvolacího soudu, potvrdil-li správnost postupu soudu prvního stupně, který nevyužil moderačního oprávnění soudu (§150 o. s. ř.) při rozhodování o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky; napadené rozhodnutí odvolacího soudu nevybočuje z předpokladů stanovených judikaturou pro důvodnou aplikaci ust. §150 o. s. ř. Ostatně odvolací soud ve svém rozhodnutí uvedl, že žalobkyně v tomto směru ani žádné takové konkrétní skutečnosti v řízení netvrdila, a to ani v souvislosti s jí podaným odvoláním proti výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky navzájem.
Nejvyšší soud pouze pro úplnost poznamenává, že dovolatelkou namítaný nesprávný postup odvolacího soudu – pokud ten jako správnou potvrdí neodůvodněnou a překvapivou změnu dřívějšího právního posouzení, aniž je to podloženo změnou ve zjištěném skutkovém stavu a aniž by byla žalobkyně seznámena s konkrétními důvody na straně soudu prvního stupně, jakož i odvolacího soudu, proč došlo k názorové změně – nemůže být způsobilým dovolacím důvodem a dovolací soud se takovou námitkou nemohl zabývat, neboť jde o vadu řízení, k níž by dovolací soud mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Samotná tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání dle ustanovení §237 o. s. ř. vyvolat nemůže.
Přípustnost dovolání nemůžou založit ani námitky dovolatelky o tom, že odvolací soud „vystavil“ účastníky překvapivému rozhodnutí v oblasti nákladů řízení – že, žalobkyně neměla možnost nesprávný postup odvolacího soudu jakkoliv napadat, neboť na něj nebyla ani odvolacím soudem předem upozorněna – čímž dle jejího názoru došlo k porušení principu předvídatelnosti. Žalobkyně v této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4345/2016, a nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2070/07.
V usnesení ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4345/2016, se Nejvyšší soud zabýval otázkou překvapivosti rozhodnutí, kdy odkázal na ustálenou judikaturu, dle které je překvapivým takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil ani nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. Předvídatelnost rozhodnutí odvolacího soudu lze docílit i tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim možnost se k tomu názoru vyjádřit. Účastník tak ví, že odvolací soud na věc nahlíží jinak, a může tomu přizpůsobit své právní a skutkové námitky. Jde tedy o rozhodnutí, jež, z pohledu předcházejícího řízení, originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc. V tam projednávané věci Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ze strany odvolacího soudu k pochybení nedošlo, neboť ten rozhodl na základě stejných skutkových tvrzení a věc posoudil stejným způsobem jako soud prvního stupně a odchýlil se pouze co do úvah o výši přiznaného zadostiučinění.
V nálezu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2070/07, se Ústavní soud zabýval především argumentací stěžovatelek, že odvolací soud rozhodl v prakticky naprosto totožné věci (shodný byl skutkový stav, odlišné byly pouze osoby žalobkyň) ohledně nákladů řízení naprosto odlišně. Ústavní soud konstatoval, že odvolací soud musí dostát požadavku předvídatelnosti práva a právní jistoty a pokud se bude chtít odchýlit od své rozhodovací praxe, musí tento odchylný postup náležitě zdůvodnit, což se v dané věci nestalo. Je třeba, aby odvolací soud, v případě, že setrvá na svém názoru na aplikaci §150 o. s. ř. a nepřizná stěžovatelkám náhradu nákladů řízení, náležitě vysvětlil, proč v případě stěžovatelek považoval chování žalovaného za chování odůvodňující aplikaci §150 o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu s namítanými rozhodnutími není v rozporu. Odvolací soud zcela správně uzavřel, že pro oba účastníky řízení byl v této věci postupem soudu vytvořen takový procesní prostor, aby mohli přijít s konkrétními tvrzeními pro možné využití moderačního práva soudu, čehož nevyužili – žalobkyně nepřinesla konkrétní argumenty pro možnost využití §150 o. s. ř. (obdobně srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 814/08). Nejvyšší soud tak neshledává, že by se jednalo ze strany odvolacího soudu o překvapivé rozhodnutí, neboť jak vyplývá z obsahu spisu, soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky podle ustanovení §142 o. s. ř. a žalobkyně měla možnost tvrdit v souvislosti s jí podaným odvoláním takové konkrétní skutečnosti, které by odůvodňovaly aplikaci §150 o. s. ř.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. listopadu 2017
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu