ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.3927.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 3927/2017-180
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně CHATEAU LEDNICE GROUP, a.s. , se sídlem v Lednici, Nejdecká 714, PSČ 691 44, IČO 29272491, zastoupené Mgr. Martinem Pintou, advokátem se sídlem v Liberci, Mozartova 679/21, PSČ 460 01, proti žalované Soare sekt a.s. , se sídlem v Brně, Dolních Heršpicích, Vídeňská 101/119, PSČ 619 00, IČO 63144964, zastoupené Mgr. Davidem Řehákem, advokátem se sídlem v Praze 5, Holečkova 100/9, PSČ 150 00, o ochranu práv majitele ochranné známky vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 4/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. února 2017, č. j. 3 Cmo 124/2016-144, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Davida Řeháka, advokáta.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem odvolací soud změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. února 2016, č. j. 41 Cm 4/2015-111, ve výrocích I, II a III tak, že zamítl žalobu, kterou mělo být žalované uloženo zdržet se dovozu, distribuce, prodeje a propagace na trh v České republice výrobku (šumivého vína) s označením Rossijskoe Igristoje (psáno azbukou) označeného etiketou v provedení uvedeném v rozsudku soudu prvního stupně, stáhnout z trhu v České republice všechny výrobky Rossijskoe Igristoje (psáno azbukou) distributora Soare sekt a.s. označené toutéž etiketou, poskytnout žalobkyni informace o jménech a příjmeních nebo obchodních firmách či názvech a místech trvalého pobytu nebo sídla výrobců, zpracovatelů, skladovatelů, distributorů, dodavatelů výrobků Rossijskoe Igristoje (psáno azbukou) označeného toutéž etiketou a dále údaje o vyrobeném, zpracovaném, dodaném, skladovaném, přijatém nebo objednaném množství a o ceně obdržené za daný výrobek. Odvolací soud dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho IV. výroku, jímž byl zamítnut návrh žalované na navýšení jistoty za předběžné opatření a uložil žalobkyni nahradit žalované náklady řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že je považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), uplatňujíc nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. Podle svého obsahu směřuje dovolání pouze do té části rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.
Žalovaná navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout, nebude-li odmítnuto, tak jako nedůvodné zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a že bylo podáno osobou oprávněnou, zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), se zabýval nejprve přípustností dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), sám dospěje k závěru, že uvedená kritéria skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka ve svém dovolání podrobně popisuje skutkové okolnosti celého sporu a dovozuje, že odvolací soud jí popsané skutečnosti nesprávně hodnotil. Cituje ustanovení o přípustnosti dovolání, sama však k předpokladům přípustnosti dovolání (tj. k tomu, které z hledisek vymezených v §237 o. s. ř. považuje za naplněné) nic neuvádí. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je však podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo například usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2015, sen. zn. 31 NSCR 9/2015, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo ze dne 21. července 2015, sp. zn. II. ÚS 1346/15). Dovolatelka neformuluje žádnou otázku, pro jejíž řešení by ve smyslu §237 o. s. ř. bylo dovolání přípustné, a ani z obsahu jejího dovolání nelze dovodit, kterou konkrétní právní otázku odpovídající kritériím uvedeného ustanovení dovolacímu soudu k řešení předkládá.
Není-li z dovolání zřejmé, která konkrétní právní otázka má být řešena, trpí dovolání vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat. Vzhledem k tomu, že dovolací lhůta již uplynula a vady proto nelze odstranit (§241b odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolací soud dovolání pro tyto vady odmítl (§243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).
Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani výtka, že odvolací soud porušil princip legitimního očekávání a předvídatelnosti rozhodnutí, jestliže potvrdil v řízení vydané předběžné opatření, aby poté ve věci samé (podle dovolatelky na základě týchž listin) změnil rozhodnutí soudu prvního stupně a žalobu zamítl. V této souvislosti lze odkázat na závěry obsažené ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2007, sp. zn. Cpjn 19/2006, které bylo publikováno pod č. 63/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Nejvyšší soud v něm uvedl mimo jiné, že „rozhodování o předběžném opatření není nalézacím řízením (a ani zvláštním druhem nalézacího řízení); jde o řízení "o prozatímním opatření", jehož smyslem (účelem) je provést rychle (zpravidla "bezodkladně") a účinně (zejména bez poskytnutí možnosti druhému účastníku zamýšlené opatření zmařit) prozatímní úpravu poměrů účastníků, aniž by tím byly (mohly být) sporné otázky konečným způsobem vyřešeny“. Objasnil rovněž, že rozhodnutí o předběžném opatření (na rozdíl od rozhodnutí o věci samé) nespočívá na výsledcích dokazování. K tomu lze jen doplnit, že dovolatelka zjevně přehlédla, že podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu o věci samé (na rozdíl od rozhodnutí o předběžném opatření) byla též tvrzení žalované strany a jí předložené důkazy.
Námitkami, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné a že je vadné, protože nebyly provedeny všechny důkazy nezbytné pro správné posouzení sporu, uplatňuje dovolatelka procesní vady, které však, jak plyne z §242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř., samy o sobě přípustnost dovolání nezakládají.
Výrok o nákladech řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na jeho soudní výkon, případně exekuci.
V Brně dne 11. října 2017
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu