ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.4080.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 4080/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně České dráhy, a.s., se sídlem v Praze 1, Nábřeží L. Svobody 1222, IČO 70994226, proti žalované Správa železniční dopravní cesty, státní organizace, se sídlem v Praze 1 – Nové Město, Dlážděná 1003/7, IČO 70994234, o zaplacení částky 142 556 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 33 Cm 46/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. dubna 2016, č. j. 12 Cmo 357/2015-220, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. července 2015, č.j. 33 Cm 46/2014-194, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala v záhlaví uvedené částky a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vycházel z následujících skutkových zjištění. Mezi žalobkyní jako dopravcem a žalovanou jako provozovatelem dráhy byla dne 30. června 2009 uzavřena smlouva č. 1/09 o provozování drážní dopravy na železniční a dopravní cestě celostátní dráhy a regionálních drah ve vlastnictví České republiky.
Dne 22. června 2011 ve 21:30 hodin došlo mezi železničními stanicemi Ostroměř a Lázně Bělohrad k mimořádné události, při níž vlak Sp 1875 najel na překážku na dopravní cestě dráhy, kterou vytvořily koruny dvou stromů, čímž žalobkyni vznikla škoda ve výši 142 556 Kč. Ze zápisu o ohledání mimořádné události ze dne 23. června 2011 soud prvního stupně zjistil, že se jednalo se o koruny dvou zdravých buků, olistěné, bez napadení houbou nebo hnilobou. Rovněž dřevo v místě přelomení stromů bylo zdravé. Soud prvního stupně dále vycházel ze dvou vyhodnocení příčin a okolností mimořádné události, přičemž jeden dokument byl předložen žalobkyní a druhý byl předložen žalovanou.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaná prováděla pravidelné kontroly porostů, které se nacházely v blízkosti průjezdného průřezu železniční dráhy, což doložila dopisem ředitele Správy železniční dopravní cesty, státní organizace, ze dne 8. srpna 2011 týkajícího se kontrolní činnosti k předmětné mimořádné události.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná porušila svoji povinnost vyplývající ze závazkového vztahu s žalobkyní, avšak jsou zde dány podmínky pro její liberaci dle §374 odst. 1 obch. zák., neboť v daném případě žalovaná nemohla předpokládat nutnost provedení přiměřených opatření (skácení stromů) před vznikem mimořádné události, neboť jak bylo zjištěno při dokazování, stromy byly zdravé a k jejich poškození došlo v důsledku mimořádné a nepředvídatelné okolnosti (způsobené bouřkovou činností, vichřicí a přívalovým deštěm, které byly v dané lokalitě zaznamenány dne 22. června 2011 po 20:00 hod., což soud zjistil ze zprávy Českého hydrometeorologického ústavu ze dne 21. března 2013), přičemž takovým okolnostem nemohla žalovaná nijak zabránit ani je předvídat.
Soud prvního stupně dále uvedl, že považuje za prokázané, že příčinou dopravní nehody na železnici nebyly okolnosti mající původ v provozní činnosti žalované, neboť pád stromů byl nepředvídatelný a nebýt mimořádných klimatických jevů, nedošlo by k němu. Soud prvního stupně na základě výše uvedeného uzavřel, že žalovaná za škodu neodpovídá.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. dubna 2016, č.j. 12 Cmo 357/2015-220, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně a uvedl, že žalovaná se ve smyslu §374 odst. 1 obch. zák. zprostila své odpovědnosti za škodu, neboť v řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že žalovaný prováděl pravidelnou kontrolu trati, naposled dva dny před jízdou vlaku Sp 1875, a k pádu stromů došlo vlivem povětrnostních podmínek. Tyto okolnosti dle odvolacího soudu představují překážku, jež nastala nezávisle na vůli povinné strany a bránila jí ve splnění její povinnosti, přičemž nelze rozumně předpokládat, že by povinná strana tuto překážku nebo její následky odvrátila nebo překonala.
Dle názoru odvolacího soudu by žalovaná byla rovněž zproštěna i své odpovědnosti za škodu způsobenou provozní činností, neboť výše popsané okolnosti vzniku poškození vlaku nárazem do stromů spadlých na koleje vlivem vichřice je možné rovněž hodnotit jako škodu způsobenou neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu ve smyslu §420a odst. 3 obč. zák.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí dle jejího názoru spočívá na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud řešena. Dle dovolatelky je touto otázkou rozsah odpovědnosti provozovatele dráhy za škody způsobené provozovateli drážní dopravy předměty tvořícími součást provozované dráhy, respektive s touto dráhou pevně spojenými.
Dle dovolatelky spočívá nesprávné právní posouzení odvolacího soudu v tom, že uplatněný nárok posuzoval jako porušení smluvní povinnosti a nevzal v potaz skutečnost, že žalovaná jako provozovatel dráhy vykonává činnost, jež svou povahou naplňuje znaky provozní činnosti ve smyslu §420a obč. zák., přičemž dle dovolatelky podmínky pro liberaci dle §420a odst. 3 obč. zák. nebyly naplněny. Žalobkyni totiž vznikla škoda v důsledku povahy, resp. stavu dráhy jako zařízení užívaného k provozní činnosti žalované. Vzniklá škoda tedy měla dle dovolatelky původ v provozní činnosti žalované a podmínky pro aplikaci §420a odst. 3 obč. zák. zde nejsou.
Dovolatelka dále poukázala na to, že uvedená smlouva mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena za účelem stanovení podmínek přístupu žalobkyně na dráhu, nikoli za účelem zmírnění zákonného rozsahu odpovědnosti žalované za škodu.
Pro případ, že dovolání bude shledáno přípustným, poukázala dovolatelka i na vadu řízení spočívající v tom, že se odvolací soud odmítl zabývat jí předloženou zprávou drážní inspekce s tím, že jde o důkaz v odvolacím řízení nepřípustný, který mohl být předložen již v řízení před soudem prvního stupně. Dle dovolatelky je takový postup odvolacího soudu nesprávný, neboť předmětná zpráva drážní inspekce byla vydána až po skončení řízení před soudem prvního stupně.
Na základě výše uvedeného dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že žalované uloží povinnost nahradit žalobkyni škodu v požadované výši a uloží jí rovněž náhradu nákladů řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání je dle jejího mínění nepřípustné, neboť namítaná problematika je otázkou jednoduchého práva, která v aplikační praxi nižších soudů nečiní obtíže a kterou nelze považovat za otázku v judikatuře Nejvyššího neřešenou, neboť tato otázka již byla předmětem rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Žalovaná tedy navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl. Pro případ, že by dovolání nebylo odmítnuto, uvedla dále žalovaná, v čem konkrétně s argumentací dovolatelky nesouhlasí.
Dovolatelka se k vyjádření žalované taktéž vyjádřila a uvedla, že žalovaná ve vyjádření odkazuje na blíže nespecifikovanou judikaturu Nejvyššího soudu, avšak dovolatelka trvá na svém názoru, že jí nastolená otázka je otázkou neřešenou, neboť drážní provoz je specifický a dosavadní judikatura Nejvyššího soudu plně nevystihuje rozvržení odpovědnosti mezi subjekty zajišťujícími drážní provoz a subjekty účastnícími se drážního provozu.
Nejvyšší soud poté, co zjistil, že dovolání je podáno včas a osobou oprávněnou, kterou zastupuje pověřený zaměstnanec s právnickým vzděláním, posuzoval, zda jsou splněny náležitosti dovolání a zda je dovolání přípustné.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není přípustné, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §374 odst. 1 obch. zák. se za okolnosti vylučující odpovědnost považuje překážka, jež nastala nezávisle na vůli povinné strany a brání jí ve splnění její povinnosti, jestliže nelze rozumně předpokládat, že by povinná strana tuto překážku nebo její následky odvrátila nebo překonala, a dále, že by v době vzniku závazku tuto překážku předvídala.
Podle ustanovení §420a odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobí jinému provozní činností.
Podle ustanovení §420a odst. 3 obč. zák. odpovědnosti za škodu se ten, kdo ji způsobil, zprostí, jen prokáže-li, že škoda byla způsobena neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu anebo vlastním jednáním poškozeného.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy obou stupňů nepochybily a věc po právní stránce správně posoudily v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Soudy obou stupňů se ve svém právním posouzení zabývaly jak v úvahu přicházející odpovědností žalované za porušení smluvní povinnosti a podmínkami liberace dle obchodního zákoníku, tak i další v úvahu přicházející kvalifikací, a to odpovědností žalované za škodu způsobenou provozní činností a podmínkami liberace dle §420a odst. 3 obč. zák., přičemž v obou možnostech dospěly k témuž závěru – že jsou naplněny podmínky pro liberaci žalované. Dovolatelce tedy nelze přisvědčit v tom, že by se soudy nezabývaly i přísnější úpravou odpovědnosti za škodu způsobenou provozní činností. Závěr soudů obou stupňů ohledně toho, zda jsou dány podmínky pro liberaci žalované, je pak v souladu s s judikaturou Nejvyššího soudu, který otázkou liberace škůdce v minulosti již zabýval.
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2010, sp. zn. 25 Cdo 3268/2008, je neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu okolnost, která objektivně nemá svůj původ „uvnitř“ provozu a která nesouvisí s organizací, řízením a realizací provozu, např. událost způsobená zejména vnějšími přírodními silami (živelní událost), které nemohlo být provozovatelem zabráněno ani nemohla být objektivně odvrácena, a to ani při vynaložení takového úsilí, jež by bylo možné vynaložit. Podobně také viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. ledna 2013, sp. zn. 25 Cdo 1979/2012.
Ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, kterým je dovolací soud vázán, vyplývá, že předmětné stromy spadly na dráhu v důsledku vichřice a přívalových dešťů, jednalo se o vnější přírodní síly, tedy o neodvratitelnou událost ve smyslu citovaného rozsudku Nejvyššího soudu, kterou vzhledem ke skutkovým okolnostem nebylo možno objektivně odvrátit.
Z výše uvedeného vyplývá, že jestliže dovolatelka tvrdí, že jí předestřená otázka týkající se rozsahu odpovědnosti provozovatele dráhy za škodu nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, nelze jí přisvědčit a je třeba uzavřít, že soudy obou stupňů věc posoudily v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud shledal dovolání nepřípustným z důvodu souladu napadeného rozhodnutí s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, nezabýval se ani dovolatelkou tvrzenou vadou řízení, neboť dovolací soud přihlíží k vadám řízení pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud dovolání odmítl dle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť je nepřípustné.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízením se v souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. ledna 2017
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu