ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.4093.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 4093/2017-180
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně KARAT Software a.s. , se sídlem v Přerově I - Město, Dvořákova 2881/77, PSČ 750 02, IČO 25352687, proti žalované INET INterEkoTechnik spol. s r.o. , se sídlem v Bosyni 11, pošta Vysoká u Mělníka, PSČ 277 24, IČO 45148660, zastoupené JUDr. Pavlem Srbem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Žitná 562/10, PSČ 120 00, o zaplacení částky 55 844 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 19 C 80/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. března 2017, č. j. 21 Cmo 576/2016–151, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 20. června 2016, č. j. 19 C 80/2015–98, uložil žalované povinnost uhradit žalobkyni částku 55 844 Kč (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. března 2017, č. j. 21 Co 576/2016–151, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud považoval za správné skutkové i právní závěry soudu prvního stupně, a jako takové je sdílel a v podrobnostech na ně odkázal. Smlouva uzavřená dne 30. listopadu 2006 (dále jen „smlouva“) byla odvolacím soudem označena jako smlouva nepojmenovaná dle §269 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obchodní zákoník“). Právní vztah mezi účastníky byl dle odvolacího soudu bezproblémový až do počátku roku 2015, kdy po osmi letech nastaly problémy, které vyplývaly výlučně ze strany žalované, a to vzhledem k její restrukturalizaci a změnám v jejím obchodním vedení. Za dobu trvání obchodního vztahu žalovaná nikdy nenamítala neurčitost smlouvy či nepoctivost jednání ze strany žalobkyně. Žalovaná při sjednávání smlouvy vystupovala jako podnikatel, byla tak v rovném postavení k žalobkyni a nemohlo tak jít o spotřebitelskou smlouvu. Odvolací soud dále poukázal na čl. IX odst. 6 větu třetí smlouvy uzavřené mezi stranami sporu, v němž je uvedeno, že žalobkyně je oprávněna přerušit poskytování prací podle smlouvy, tedy poskytování podpory žalované, pokud tato ve sjednané lhůtě nezaplatí peněžité plnění podle smlouvy. Z předmětného ustanovení lze dle odvolacího soudu dovodit, že plnění je žalobkyní poskytováno až poté, co žalovaná zaplatí cenu za poskytování podpory na budoucí sjednané období. K námitce žalované o tom, že žalobkyně jednostranně porušila smlouvu tím, že jí jednostranně odepřela přístup ke službám, a v důsledku toho jí právo na zaplacení předem splatného paušálu na období od 21. ledna 2015 do 20. ledna 2016 nevzniklo, odvolací soud sdělil, že takovýto závěr nemá oporu ve smlouvě. Odvolací soud tak uzavřel, že žalobkyně tím, že žalované vyfakturovala žalovanou částku jako tzv. paušál na dobu od 21. ledna 2015 do 20. ledna 2016, nepřekročila žádné meze, které by vyplývaly ze zásad poctivého obchodního styku při prosazování svých zájmů. Žalobkyně dle odvolacího soudu naopak postupovala zcela v intencích jejich smluvního ujednání, upraveného v čl. VII odst. 1 a čl. IX odst. 1 a 2 smlouvy. Pokud si účastníci smluvně dohodli, že tzv. paušál bude placen na období dopředu, není takovéto ujednání v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v naplnění předpokladů uvedených v §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a sice že se při řešení právní otázky hmotného práva odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dle dovolatelky má být korektiv „zásadami poctivého obchodního styku“ poslední možností (ultima ratio), jak ve výjimečných případech zmírnit či odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, ve které by se přiznání uplatněného nároku jevilo krajně nespravedlivým. Ustanovení §265 obchodního zákoníku je tak třeba vnímat jako příkaz soudci, aby rozhodoval v souladu s ekvitou, přičemž zásady poctivého obchodního styku dovolují vzít v úvahu zvláštnosti profesionálních vztahu podnikatelského prostředí a jeho specifické etiky. Dle žalované zablokovala žalobkyně dne 19. února 2015 žalované přístup do systému a následně odmítala jakékoliv jiné řešení než zaplacení předem splatného paušálu na další jeden rok. To považuje žalovaná za výkon práva, který dle §265 obchodního zákoníku nepožívá právní ochrany, protože je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Žalovaná dále odvolacímu soudu vytýkala nesprávnost skutkových zjištění, vymezovala se proti hodnocení důkazů a předestírala Nejvyššímu soudu svůj názor na právní hodnocení odvolacím soudem řešených otázek.
Žalovaná Nejvyššímu soudu navrhla, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 55 884 Kč, se zamítá. V případě, že by dovolací soud neshledal podmínky pro změnu, navrhla žalovaná, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila (vyjádřila se k odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně).
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou zastoupenou advokátem, posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Úvodem svého právního posouzení Nejvyšší soud připomíná, že dovolací přezkum je otevřen pouze otázkám právním, nikoliv otázkám skutkovým – dovolací soud je vázán skutkovým stavem, jaký byl zjištěn v předcházejícím řízení. Argumentují-li účastníci nezjištěnými skutečnostmi a pokouší-li se je třeba i důkazně doložit, nemůže dovolací soud k takovým skutečnostem a důkazům přihlédnout (§241a odst. 6 o. s. ř.).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu lze dovolání podat jen z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolatelka musí konkrétně uvést, které právní posouzení provedené odvolacím soudem pokládá za nesprávné, a musí též vyložit, v čem dle jejího názoru tato nesprávnost spočívá. Nesprávnost právního posouzení věci se může týkat jak výkladu práva hmotného, tak i výkladu práva procesního, který odvolací soud v napadeném rozhodnutí zaujal a na němž je toto rozhodnutí založeno.
Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, které je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti k dispozici na jeho internetových stránkách, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Z dovolání žalované se podává, že má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení otázky, zda jednání žalobkyně, při němž dne 19. února 2015 zablokovala žalované přístup do systému a následně odmítala jakékoliv jiné řešení situace než zaplacení předem splatného paušálu na další jeden rok, lze považovat za výkon práva, který nepožívá právní ochrany dle §265 obchodního zákoníku, protože se jedná o jednání, které je ve zjevném rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku.
Namítala-li žalovaná, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení výše formulované otázky, předestřela Nejvyššímu soudu k řešení otázku, kterou se odvolací soud v napadeném rozsudku nezabýval. Odvolací soud naopak poukázal na skutečnost, že z fotografie snímku obrazovky, na níž bylo hlášení, že je omezen přístup k technické podpoře IS KARAT po jejím vypršení dne 20. ledna 2015 a že přístup k technické podpoře byl zachován do 19. února 2015, bylo soudem prvního stupně správně zjištěno, že tento snímek byl pořízen v dubnu 2016, tedy mimo rozhodné období. Z uvedeného však dle odvolacího soudu rozhodně nevyplývá, že by bylo žalované zabraňováno informační systém užívat. Odvolací soud tedy nejen že neřešil dovolatelkou předestřenou právní otázku, neučinil ani skutkové zjištění o tom, že by žalobkyně žalované odepřela přístup k systému. Dovolatelkou formulovaná otázka tak nemůže založit přípustnost dovolání.
Dovolatelka v rozsáhlém dovolání neformulovala žádnou další otázku hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a ani jinak způsobile nevymezila přípustnost svého dovolání, nýbrž pouze polemizovala se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu, což jak shora uvedeno nelze považovat za způsobilé vymezení přípustnosti dovolání.
Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené dovolání žalované jako nepřípustné podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. září 2017
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu