ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.4382.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 4382/2017-304
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně ENTRYLINE TECHNOLOGY CZ, s.r.o., se sídlem v Jesenici – Zdiměřicích, V Podlesí 131, PSČ 252 42, IČO 27099750, zastoupené JUDr. Janou Bednářovou, advokátkou, se sídlem v Praze 3, Šrobárova 2391/23, PSČ 130 00, proti žalované JATKY TISMICE, s.r.o., se sídlem v Českém Brodu, Tismice 14, okres Kolín, PSČ 282 01, IČO 25068571, zastoupené JUDr. Dušanem Kuskem, advokátem, se sídlem v Šestajovicích, Komenského 28, PSČ 250 92, o zaplacení částky 4 472 981,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 59 Cm 152/2011, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. dubna 2017, č. j. 2 Cmo 269/2012-258, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. ledna 2012, č. j. 59 Cm 152/2011-46, ve znění usnesení ze dne 15. února 2012, č. j. 59 Cm 152/2011-55, uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 4 472 981,30 Kč se 7,75% úrokem z prodlení od 21. května 2011 do zaplacení (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. září 2013, č. j. 2 Cmo 269/2012-168, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. listopadu 2015, č. j. 23 Cdo 88/2014-202, zrušil usnesení odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud odvolacímu soudu vytkl, že se nezabýval účinností smlouvy o postoupení pohledávky z hlediska zjištění, zda je žalobkyně v řízení aktivně legitimována, ač k tomu byl povinen.
Odvolací soud poté usnesením ze dne 5. dubna 2017, č. j. 2 Cmo 269/2012-258, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2012, č. j. 59 Cm 152/2011-46, ve znění usnesení ze dne 15. února 2012, č. j. 59 Cm 152/2011-55, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, když má zato, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, přičemž odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 801/2005, v němž se Nejvyšší soud zabýval vhodností/nutností předložení originálů listin v rámci dokazování.
K dovolání žalované se vyjádřila žalobkyně, která navrhla, aby Nejvyšší soud předmětné dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalované rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu lze dovolání podat jen z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolatel musí konkrétně uvést, které právní posouzení provedené odvolacím soudem pokládá za nesprávné, a musí též vyložit, v čem dle jejího názoru tato nesprávnost spočívá. Nesprávnost právního posouzení věci se může týkat jak výkladu práva hmotného, tak i výkladu práva procesního, který odvolací soud v napadeném rozhodnutí zaujal a na němž je toto rozhodnutí založeno.
Jak již Nejvyšší soud opakovaně judikoval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2014, sp. zn. 29 NSČR 46/2014, a další), spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak než jak vyplývá z dosavadní judikatury“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. Tomuto požadavku však dovolatelka nedostála, neboť neuvádí, od kterého svého dřívějšího řešení právní otázky se má dovolací soud v nyní posuzovaném případě odchýlit, nýbrž akcentuje, jakým způsobem měl odvolací soud postupovat, resp. interpretovat závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2006, sp. zn. 29 Odo 801/2005. To však významově neodpovídá výše uvedenému předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Ačkoliv dovolatelka v dovolání uvedla, že její dovolání je přípustné, neboť dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, z obsahu dovolání se podává, že ve skutečnosti namítala, že se odvolací soud odchýlil od závěrů obsažených v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2006, sp. zn. 29 Odo 801/2005, když se dle jejího přesvědčení slovo „neměl“ obsažené v dovolacím soudem přijatém závěru, že „pokud pro to nejsou závažné důvody, neměl se soud při dokazování spokojit pouze s fotokopií listiny“, stává imperativem „nesmí“, a tudíž bylo povinností odvolacího soudu požadovat originál listiny prokazující reálné uhrazení ceny za postoupenou pohledávku. Dovolatelkou nabízená interpretace výše citovaného závěru obsaženého v předmětném rozhodnutí není správná, neboť z rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 29 Odo 801/2005 se podává, že originály listin jsou obecně jako důkazní prostředek vhodnější, než jejich neověřené kopie, přesto nelze postup, při němž se soud spokojí s fotokopií listiny, označit za odporující zákonu; soud musí vždy s přihlédnutím ke skutkovým okolnostem případu zvážit průkaznost provedeného důkazu. Jinými slovy, to zda se soud prvního stupně, resp. odvolací soud spokojí s kopií listiny nebo zda vyžaduje originál listiny, závisí na konkrétních skutkových okolnostech každého jednotlivého případu. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že provedl důkaz kopií výpisu z účtu žalobkyně a potvrzením společnosti Raiffeisen Leasing, s.r.o., z nichž zjistil, že z účtu žalobkyně byla evidována odchozí platba ve výši 3 000 000 Kč s datem 23. května 2011 ve prospěch účtu s uvedením „pohledávka z banky“, přičemž uvedená specifikace platby odpovídá ujednání účastníků ve Smlouvě o postoupení pohledávek č. 11/07/286 (dále jen „Smlouva o postoupení pohledávek“), a současně, že společnost Raiffeisen Leasing, s.r.o., potvrdila, že částku ve výši 3 000 000 Kč přijala dne 24. května 2011 podle Smlouvy o postoupení pohledávek na výše uvedený účet. Z napadeného usnesení se dále podává, že odvolací soud hodnotil provedené důkazy podle §132 o. s. ř. v jejich vzájemné souvislosti a dospěl k závěru, že jimi bylo prokázáno, že žalobkyně jako postupník splnila ve stanovené lhůtě odkládací podmínku pro nabytí účinnosti Smlouvy o postoupení pohledávek zaplacením sjednané úplaty za postoupení pohledávky postupiteli. Odvolací soud se neodchýlil od závěrů obsažených v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2006, sp. zn. 29 Odo 801/2005, naopak rozhodoval v souladu s nimi. Dovolatelkou formulovaná otázka tak nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud podotýká, že nemá důvod odchýlit se od svého právního závěru o tom, že občanský soudní řád neukládá soudu povinnost provádět důkaz pouze originály listin, který vyjádřil v rozsudku ze dne 30. srpna 2006, sp. zn. 29 Odo 801/2005, a před ním též např. v rozhodnutích ze dne 3. března 1998, sp. zn. 1 Odon 53/97, a ze dne 22. června 2004, sp. zn. 32 Odo 964/2003.
Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že směřovala-li by dovolatelka své výtky do skutkových zjištění nalézacích soudů či hodnocení důkazů (které s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnou žádným dovolacím důvodem), nebyly by tyto způsobilé založit přípustnost dovolání, neboť by se jednalo pouze o vytýkanou vadu řízení, k níž by však mohl dovolací soud za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Odlišný názor dovolatelky na skutkové a právní závěry odvolacího soudu, případně její nesouhlas s procesními postupy odvolacího soudu, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ani v režimu §238a o. s. ř., ani v režimu §237 o. s. ř.
Žalovaná v dovolání již dále neformulovala žádnou jinou právní otázku, na níž odvolací soud založil své rozhodnutí a která by splňovala některý z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v konečném rozhodnutí ve věci.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. října 2017
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu