ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.4386.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 4386/2017-400
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně E SIDE PROPERTY LIMITED , reg. č. 05816786, se sídlem WITAN GATE HOUSE, 500-600 WITAN GATE WEST, MILTON KEYNES, MK9 1SH, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, zastoupené Mgr. Václavem Slavíčkem, advokátem se sídlem Kladno, Ctiborova 3091, proti žalovanému A. R. , s místem podnikání Nové Město na Moravě, zastoupenému Mgr. Vítem Kučerou, advokátem se sídlem Praha 4, Nusle, Na květnici 850/20, o zaplacení 780 328,75 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 9 C 110/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 3. 2017, č. j. 70 Co 7/2017-380, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14 230 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce Mgr. Víta Kučery, advokáta se sídlem Praha 4, Nusle, Na květnici 850/20.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací, dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně podané proti rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „odvolací soud“) ze dne 8. 3. 2017, č. j. 70 Co 7/2017-380, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 29. 8. 2016, č. j. 9 C 110/2012-345, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 780 328,75 Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť trpí vadou, pro niž nelze v řízení pokračovat.
Důvodem tohoto závěru je skutečnost, že dovolatelka v dovolání pouze uvedla, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nevymezila však žádnou konkrétní otázku, kterou by odvolací soud řešil v rozporu s dovolatelkou uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2550/2008. Pokud dovolatelka spatřuje předpoklady přípustnosti dovolání v nesprávném právním posouzení věci založeném na chybné aplikaci příslušných ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), týkající se jednání za společnost, resp. za organizační složku zahraniční právnické osoby v České republice, je nutno konstatovat, že ve vztahu „k jednání za společnost“ dovolatelka žádnou konkrétní právní otázku nevymezila. Z obsahu rozhodnutí odvolacího soudu ani nevyplývá, že by odvolací soud řešil nějakou otázku ohledně aplikace příslušných ustanovení obchodního zákoníku týkajících se jednání za společnost. Odvolací soud právní závěr o potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby založil na tom, že žalobkyně nesplnila svoji povinnost tvrzení a důkazní ohledně tvrzeného nároku. Dovolatelka však s tímto závěrem nesouhlasí, polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu, které podrobuje kritice a předestírá své vlastní skutkové závěry o tom, co bylo prokázáno, z nichž činí své vlastní právní závěry, odlišné od právních závěrů odvolacího soudu o tom, že se žalovaný na její úkor obohatil, když současně namítá chybný postup soudu při hodnocení důkazů.
Nejvyšší soud však již v rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 4/2014, judikoval, že pokud má být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Nejvyšší soud mimo jiné již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014).
Nebylo-li tedy možno pro nedostatek vymezení předpokladu přípustnosti dovolání v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud rozhodl o nákladech řízení, jak ve výroku II. tohoto usnesení uvedeno, s ohledem na skutečnost, že žalovaný podal k dovolání žalobkyně vyjádření. Výrok o náhradě nákladů řízení se dále neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 5. prosince 2017
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu