ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.4527.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 4527/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně UNITED PARCEL SERVICE CZECH REPUBLIC, s. r. o., se sídlem v Praze 6, K letišti 1049/57, identifikační číslo osoby 25684094, zastoupené JUDr. Květoslavou Štorkánovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Pohořelec 110/26, proti žalované GRAPE SC, a. s., se sídlem v Praze 1 – Nové Město, Štěpánská 621/34, identifikační číslo osoby 25708783, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, o zaplacení částky 71.249 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 113 EC 91/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2016, č.j. 15 Co 69/2016-76, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 4.280 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Květoslavy Štorkánové, advokátky.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 71.249 Kč s úrokem z prodlení a nahradit žalobkyni náklady řízení. Odvolací soud sám též uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalobkyně navrhla dovolání odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení, ale teprve tehdy, jestliže k takovému závěru dospěje dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.).
Žalovaná předkládá dovolacímu soudu k řešení otázku, kterou podle ní dosud Nejvyšší soud neřešil, totiž zda pro závěr o aktivní věcné legitimaci zasílatele k vymáhání nákladů vynaložených v souvislosti s obstaráním přepravy postačí, aby takové náklady ve skutečnosti vynaložil třetí subjekt na základě právního vztahu existujícího mezi ním a zasílatelem. Dovolatelka je přesvědčena, že vznik nároku na náhradu nákladů je podmíněn tím, že zasílatel (nikoli třetí osoba) takové náklady skutečně vynaloží, z dokazování však podle ní taková skutečnost nevyplynula. Náklady měly vzniknout zaplacením cla za zboží, jehož přepravu z České republiky do Norska na základě smlouvy účastníky uzavřené obstarala žalobkyně. Žalovaná však přehlíží, že odvolací soud jednak založil své rozhodnutí na obsahu smlouvy uzavřené mezi účastnicemi, kterou se žalovaná zavázala uhradit žalobkyni na její výzvu veškeré poplatky související s činností, která byla předmětem smlouvy, zejména clo předepsané příslušným celním úřadem k úhradě, a že dále vyšel ze zjištění, že žalobkyně toto clo zaplatila (při celním odbavení zboží je uhradila společnost UPS Norway, která je žalobkyni přeúčtovala a žalobkyně je uhradila).
Žalovaná tudíž dovolacímu soudu předkládá jinou skutkovou verzi, než ze které vyšel odvolací soud, založenou na jiném hodnocení důkazů, které byly v řízení provedeny. Výhrady vůči způsobu, jímž odvolací soud hodnotil provedené důkazy, a vůči skutkovým zjištěním, která z nich učinil, však přípustnost dovolání nezakládají. Zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel ve svém rozhodnutí odvolací soud, není způsobilým dovolacím důvodem (shodně srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. ledna 2017
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu