ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.4712.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 4712/2017-107
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobce V. B. , zastoupeného JUDr. Petrem Svatošem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Sadová 1585/7, PSČ 702 00, proti žalovaným 1. KOMTERM Morava, s.r.o. se sídlem v Brně – Bohunicích, Traťová 653/3, PSČ 619 00, IČO 27562778, 2. KOMTERM, a.s., se sídlem v Praze 4, Bělehradská 55/15, PSČ 14000, IČO 26760738, 3. KOMTERM Čechy, s.r.o., se sídlem v Praze 4, Bělehradská 55/15, PSČ 14000, IČO 28510011, zastoupené Mgr. Lukášem Nývltem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 832/19, PSČ 110 00, o zaplacení částky 293 330,80 USD s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Cm 160/2013, o dovolání žalovaných proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. května 2017, č. j. 4 Cmo 58/2017-78, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. února 2017, č. j. 35 Cm 160/2013 – 60 rozhodl, že podle §111 odst. 2 o. s. ř. bude pokračovat v přerušeném řízení, protože řízení vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 Cm 9/2013 bylo skončeno rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci jako soudu odvolacího ze dne 4. srpna 2016, č. j. 5 Cmo 437/2014 – 966, který nabyl právní moci dne 4. října 2016.
K odvolání žalovaných odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podaly žalované dovolání s tím, že je považují za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíce nesprávné právní posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalobce se podle obsahu spisu k podanému dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2, článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelky jsou přesvědčeny, že důvod pro přerušení řízení i nadále trvá, protože řízení před Krajským soudem v Ostravě skončilo pouze zčásti pravomocným rozsudkem týkajícím se jistiny, nebylo však dosud pravomocně rozhodnuto o jejím příslušenství (úrocích z prodlení). V tomto sporu je uplatněn nárok na smluvní pokutu, jejíž výši by soud měl podle jejich názoru moderovat. Dovolatelky jsou přesvědčeny, že pravomocné rozhodnutí o výši úroku přirostlého k jistině pohledávky je významné i pro toto řízení, podle jejich názoru je proto rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s jimi citovanou judikaturou Nejvyššího soudu řešící podmínky moderace smluvní pokuty i s přihlédnutím ke sjednané výši úroku z prodlení.
Judikatura dovolatelkami zmiňovaná se vztahuje jen k hmotnému právu, zatímco rozhodnutí, které svým dovoláním napadají, je rozhodnutím procesním a jimi předestřená (byť nikoli výslovně formulovaná) otázka podmínek pro rozhodnutí o pokračování v přerušeném řízení je otázkou práva procesního. Dovolatelky však neuvádějí žádnou judikaturu vztahující se k podmínkám pro přerušení řízení, resp. pokračování v přerušeném řízení, s nímž by mělo být napadené rozhodnutí v rozporu. Ani dovolací soud rozpor s takovou judikaturou neshledal. Z obsahu spisu se podává, že řízení bylo přerušeno rozhodnutím soudu podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. proto, že v jiném řízení již byla řešena nikoli jedna, ale hned několik otázek, které mohly mít význam pro rozhodnutí soudu i v této věci, které by si však mohl jinak vyřešit i procesní soud sám. Ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. dává soudu možnost (neukládá mu povinnost) v této situaci řízení přerušit, je-li to vzhledem k okolnostem účelné. Je projevem zásady hospodárnosti řízení stejně tak, jako ustanovení §111 odst. 2 věta druhá o. s. ř., které však již soudu ukládá povinnost pokračovat v přerušeném řízení, jakmile odpadne překážka, pro kterou bylo řízení přerušeno. Odvolací soud tuto zásadu ctil, dospěl-li k závěru, že stěžejní otázka, tj. existence jistiny již byla v jiném řízení vyřešena a otázku vzniku nároku na smluvní pokutu za prodlení s úhradou této jistiny si již může posoudit soud prvního stupně sám.
Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, která se této procesní problematiky týká (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, ale též např. ze dne 7. října 2015, sp. zn. 23 Cdo 4119/2014), dovolání tudíž není přípustné, dovolací soud je proto podle §243c odst. 1, věta první, o. s. ř. odmítl.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 6. prosince 2017
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu