ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.4789.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 4789/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně SYNER, s. r. o., se sídlem v Liberci IV, Perštýn, Dr. Milady Horákové 580/7, PSČ 460 01 Liberec, IČO 48292516, zastoupené JUDr. Vladimírem Zmeškalem, advokátem se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 206/7, PSČ 186 00, proti žalované Heršpická - správa nemovitostí, spol. s r. o., se sídlem v Brně, Strážní 7, PSČ 639 00, IČO 27698785, zastoupené JUDr. Ivanou Dreslerovou, advokátkou se sídlem v Brně, Ponávka 185/2, PSČ 602 00, o zaplacení 5 949 136 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 Cm 91/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. května 2016, č. j. 8 Cmo 18/2016-684, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 30 830,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Vladimíra Zmeškala, advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. října 2015, č. j. 43 Cm 91/2010 – 646, zamítl žalobu o zaplacení částky 1 737 598 Kč s příslušenstvím (I. výrok), uložil žalované zaplatit žalobkyni 4 211 538 Kč s příslušenstvím (II. výrok) a uložil jí též nahradit žalobkyni náklady řízení (III. výrok).
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozhodnutím v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích II. a III. (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). První výrok rozsudku soudu prvního stupně zůstal odvoláním nedotčen.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc nesprávné právní posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalobkyně navrhla dovolání zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné.
Předmětem sporu byl žalobkyní uplatněný nárok na doplatek ceny díla ve výši 5 949 136 Kč, který žalovaná nezpochybnila, bránila se však tím, že tato pohledávka zanikla v důsledku zápočtu, jímž žalovaná uplatnila proti pohledávce žalobkyně svou pohledávku vzniklou z titulu zákonného postihu podle §440 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Škoda podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů vznikla při provádění díla žalobkyní (jejím subdodavatelem) na věcech nájemce žalované a při odstraňování následků škodní události (havárii vodovodního potrubí). Nájemce škodu vyúčtoval žalované, žalovaná ji „přeúčtovala“ žalobkyni, přeúčtovanou částku započetla proti pohledávce žalobkyně a poté uhradila škodu nájemci. Existence žalované pohledávky (doplatku ceny díla), ani její výše nebyla v řízení sporná, odvolací soud se proto zabýval především posouzením obrany žalované. Své rozhodnutí založil jednak na závěru, že žalovaná platně nezapočetla své pohledávky vůči pohledávce žalobkyně ani před zahájením řízení, ani později v průběhu řízení, ale též na závěru o prokázané výši škody, kterou při provádění díla způsobila žalobkyně (resp. její subdodavatel). Výše této škody odpovídá částce uvedené v I. výroku rozsudku soudu prvního stupně, ohledně níž byla žaloba již pravomocně zamítnuta.
Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, uvedl, že i podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. Objasnil zároveň (s odkazem na §242 odst. 3 větu první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), že je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže. Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Od uvedených rozhodnutí není důvod se odchýlit ani v tomto případě.
Žalovaná ve svém dovolání zpochybnila pouze první část závěrů odvolacího soudu o tom, že její obrana proti žalobou uplatněnému nároku nemohla být úspěšná proto, že v důsledku zápočtů, které učinila, pohledávka žalobkyně zaniknout nemohla. Svými otázkami, které dovolacímu soudu předložila (k jakému okamžiku vzniká právo postihu podle §440 obč. zák., jaké náležitosti jsou nutné pro splnění požadavku určitosti právního úkonu jednostranného započtení, a zda je pro určení počtu pohledávek vzniklých v důsledku škodní události rozhodující počet škodních událostí nebo kategorizace jednotlivých nákladů spojených se škodní událostí, resp. zda z jedné škodní události vzniká jedna pohledávka z titulu náhrady škody, nebo zda se jedná o mnoho pohledávek podle toho kterého konkrétního nákladu, který v důsledku škodní události bylo třeba vynaložit), však nezpochybnila závěr odvolacího soudu o výši škody, kterou žalobkyně způsobila. I kdyby tedy obstál její názor, že svoji pohledávku proti pohledávce žalobkyně platně započetla, nemohla by její argumentace mít vliv na výsledek sporu; ve své procesní obraně uplatněné z titulu zákonného postihu vůči žalobkyni podle §440 obč. zák. by nemohla mít úspěch v rozsahu vyšším, než je škoda žalobkyní způsobená, ta přitom podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů odpovídá té částce, ohledně níž již byla žaloba pravomocně zamítnuta.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání jako nepřípustné podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. června 2017
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu