ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.4805.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 4805/2017-340
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně HELIA & PARTNERS s. r. o. , se sídlem v Ústí nad Labem, V Zahrádkách 987/22, identifikační číslo osoby 25477871, zastoupené Mgr. Alešem Dostálem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 3488/1, proti žalované RESPECT, a. s. , se sídlem v Praze 4, Pod Krčským lesem 2016/22, identifikační číslo osoby 25146351, zastoupené JUDr. Jolanou Bartošovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Husinecká 808/5, o zaplacení částky 1.360.000 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 Cm 62/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 3. 2017, č. j. 3 Cmo 49/2016-310, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 11. 2015, č. j. 36 Cm 62/2010-262, zamítl žalobu o zaplacení částky 1.360.000 Kč (bod I. výroku), uložil žalobkyni povinnost k náhradě nákladů řízení (bod II. výroku) a rozhodl, že se žalobkyni vrací z pokladny Městského soudu v Praze 3.038,50 Kč (bod III. výroku).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích pod body I. a II. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť rozsudek odvolacího soudu závisel na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a jedná se též částečně o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalovaná se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka v dovolání uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá do výroku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I. a II. a uložil žalobkyni povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, tedy co do potvrzení rozhodnutí o zamítnutí žaloby. Náklady řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka spatřuje nesprávné právní posouzení věci v závěru odvolacího soudu o tom, že jednáním žalované nedošlo k porušení ustanovení §21 zákona č. 38/2004 Sb., o pojišťovacích zprostředkovatelích a samostatných likvidátorech pojistných událostí a o změně živnostenského zákona (dále jen „zákon č. 38/2004 Sb.“). V této souvislosti poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2721/2012, konkrétně odkazuje na závěr, dle něhož „je dána odpovědnost za škodu pojišťovacího zprostředkovatele, jestliže výkon jeho činnosti nelze hodnotit jako výkon poskytnutý s odbornou péčí a chránící zájmy spotřebitele ve smyslu ustanovení §21 odst. 1 zákona č. 38/2004 Sb., spočívající v neposkytnutí úplné informace před uzavřením pojistné smlouvy o tom, na co se vztahuje limit plnění pojišťovny“, kdy dle názoru dovolatelky uvedené dopadá i na nyní posuzovaný případ, když žalovaná neposkytla zájemci úplné a pravdivé informace.
V dovolatelkou zmiňovaném rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval porušením ustanovení §21 odst. 1 zákona č. 38/2004 Sb. za situace, kdy bylo v řízení prokázáno poskytnutí nesprávných, resp. nepravdivých informací ohledně limitu pojistného plnění ve vztahu ke zboží umístěnému ve výloze prodejny žalobkyně, které bylo dne 11. 4. 2006 kolem 13. hodiny odcizeno, kdy ze zjištění odvolacího soudu vyplynulo, že žalobkyně byla žalovanou výslovně ujištěna, že částka 250.000 Kč představuje limit plnění pro zboží, které zůstane ve výloze přes noc, ač ve skutečnosti se tento limit pojistného plnění vztahoval na zboží ve výloze bez ohledu na denní či noční dobu. Nejvyšší soud za této situace aproboval závěr odvolacího soudu, shledal-li, že žalovaná porušila svoji povinnost pojišťovacího zprostředkovatele, kterou jí ukládá shora citované ustanovení §21 odst. 1 věty první zákona č. 38/2004 Sb. a výkon činnosti pojišťovacího makléře ze strany žalované nelze hodnotit jako výkon poskytnutý s odbornou péčí a chránící zájmy spotřebitele, takže je podle §21 odst. 3 zákona č. 38/2004 Sb. dána odpovědnost žalované za vzniklou škodu, když tomuto závěru vzhledem k učiněným skutkovým zjištěním nelze ničeho vytknout.
V nyní projednávané věci měl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně za to, že v řízení nebylo prokázáno porušení §21 zákona č. 38/2004 Sb. žalovanou a rovněž nebyla prokázána existence zákonných předpokladů pro náhradu škody. Ztotožnil se se skutkovými závěry soudu prvního stupně, na které odkázal, i s jeho právním posouzením. Odvolací soud uvedl, že to byla skupina H., kdo kontaktoval žalovanou a požádal o vypracování návrhu pojistného programu. Ten byl posléze, na základě znaleckého posudku VŠE, zhodnocen pouze jako informace o možnostech trhu pojištění k určitému datu pro majetek klienta bez podrobnější specifikace, přičemž takový postup nebyl zákonem č. 38/2004 Sb. zakázán. Co se návrhu pojistného programu z prosince 2009, který žalovaná realizovala a který byl znalcem označen jako informace o možnostech na trhu pojištění, týče, bylo možno jej považovat za reálný. Znalecký ústav uvedl, že totožné částky pojistného pro jednotlivá rizika uvedené v tomto dokumentu se nacházejí i v nabídkách pojišťovacích ústavů. Tento posudek byl v rozporu s posudkem, který zadala žalobkyně a který vypracoval Ing. Miroslav Červenka. K danému posudku soud prvního stupně nepřihlédl, jelikož jeho závěr lze považovat za nejistý. Soud prvního stupně dle názoru odvolacího soudu nepochybil v tom, že sám ustanovil znalcem VŠE a z tohoto posudku vycházel, zatímco k posudku, který nechala vypracovat žalobkyně, nepřihlížel.
Dovolatelka při formulaci svých námitek směřujících k řešení otázky, zda žalovaná porušila ustanovení §21 odst. 1 zákona č. 38/2004 Sb., či nikoliv, pomíjí, že na řešení pouze této otázky napadené rozhodnutí nespočívá (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Dle dikce ustanovení §237 o. s. ř. je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující. Odvolací soud totiž rovněž dovodil, že ačkoliv žalobkyně dávala do souvislosti jednání žalované (poskytnutí neúplných, nepřesných a nepravdivých informací) se vznikem škody na straně žalobkyně, která za rok 2010 získala odměnu v celkové výši 240.000 Kč namísto očekávaných 1.600.000 Kč, pak klient – skupina H. – nadále zůstal klientem žalobkyně, žalobkyně o své vůli s klientem uzavřela smlouvu o obstarání pojistného zájmu za cenu 20.000 Kč a vzdala se ve prospěch klienta (skupina H.) provize za rok 2010 ve výši 1.360.000 Kč od ČSOB. Přitom dle odvolacího soudu ani sjednanou odměnu ve výši 20.000 Kč, ani částku 1.360.000 Kč nelze přičítat k tíži žalované. Z obdobného důvodu, tedy že na řešení této otázky napadené rozhodnutí odvolacího soudu nebylo založeno, pak nemůže přípustnost dovolání založit ani námitka dovolatelky ohledně nesprávného právního posouzení „návrhu pojistného programu“ jako pouhé informace o možnostech trhu pojištění k určitému datu pro majetek klienta bez podrobnější specifikace.
Nejvyšší soud rovněž podotýká, že pokud dovolatelka ve svém dovolání tvrdí, že žalovaná neposkytla zájemci úplné a pravdivé informace, či považuje za nesprávný závěr, že žalovaná mohla kombinovat jednotlivá pojištění od různých pojistitelů, a to s odkazem na znalecký posudek Vysoké školy ekonomické, a brojí též proti tomu, že soud nepřihlédl ke znaleckému posudku Ing. Miroslava Červenky, když nesouhlasí s tím, že závěry tohoto znaleckého posudku jsou nejisté, těmito svými námitkami ve skutečnosti směřuje do zjištěného skutkového stavu a do hodnocení důkazů. Tato v dovolání uvedená argumentace proto nepředstavuje přípustný dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Proto ani odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2721/2012, v němž Nejvyšší soud řešil situaci skutkově zcela odlišnou, není případný.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. listopadu 2017
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu