ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.4995.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 4995/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně BOHEMIA ENERGY entity s.r.o., se sídlem v Praze 1 - Nové Město, Na Poříčí 1046,1047/24-26, PSČ 11000, IČO 27386732, zastoupené Mgr. Petrem Kuhnem, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 767/12, proti žalované EMTC – Czech a.s.. , se sídlem v Praze 3, Žižkov, Pod Krejcárkem 975/2, PSČ 130 00, IČO 27096661, zastoupené Mgr. Robertem Vladykou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1, o zaplacení 48 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 246/2014, o žalobcově dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. března 2016, č. j. 90 Co 318/2015 - 361, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 1. července 2015, č. j. 17 C 246/2014 – 300, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 48 000 000 Kč s příslušenstvím a jímž uložil žalobkyni nahradit žalované náklady řízení. Povinnost nahradit náklady odvolacího řízení žalované uložil žalobkyni svým rozhodnutím též odvolací soud.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že je považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), uplatňujíc nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalovaná se podle obsahu spisu k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a že bylo podáno osobou oprávněnou, zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), se zabýval nejprve přípustností dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), sám dospěje k závěru, že uvedená kritéria skutečně splněna jsou.
Žalobkyně v podaném dovolání formuluje řadu otázek, které, jak uvádí, řadí do tří skupin. „První skupinou otázek“ napadá nesprávný právní závěr „soudů nižšího stupně“, že se žalobkyně a žalovaná neformálně odchýlily od své obligatorně písemné smlouvy o zprostředkování. Má zato, že „soudy“ dospěly k závěru, že se strany mohly odchýlit od smluvního ujednání, že žalovaný nesmí sjednávat obchody s osobami staršími 70 let, i jinak než písemně a odvolací soud „na základě tohoto názoru a nesprávnou aplikací §6 odst. 1 o. z.“ připustil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, že smlouvu, pro kterou zákon vyžaduje písemnou formu, lze změnit i jinak než písemně. Žalobkyně však přehlíží, že dovolání je opravným prostředkem, jímž lze napadnout pouze rozhodnutí odvolacího soudu (nikoli soudu prvního stupně), a to jen v těch jeho závěrech, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Odvolací soud však na uvedených závěrech své rozhodnutí nezaložil. V souvislosti s ujednáním obsaženým ve smlouvě účastníky uzavřené, týkajícím se možnosti uzavírat smlouvy s osobami staršími 70 let, uvedl pouze, že toto smluvní ujednání „žalovaný porušoval k pokynu žalobce a žalobce takové porušení akceptoval“, a dovodil proto, s přihlédnutím k §6 odst. 2 o. z., že se žalobce porušení tohoto ujednání nemůže dovolávat ve svůj prospěch. Z napadeného rozhodnutí tedy vůbec nevyplývá, že by odvolací soud zaujal názor, že by zmíněné ujednání bylo změněno. Dovolatelka svými otázkami, které staví na tom, že se odvolací soud odchýlil od judikatury týkající se možnosti změn obligatorně písemné smlouvy, podsouvá odvolacímu soudu závěry, které z jeho rozhodnutí nevyplývají. Z rozhodnutí odvolacího soudu z téhož důvodu nelze dovodit, že by prostřednictvím §6 odst. 2 o. z. vyloučil aplikaci §652 odst. 4 obch. zák., a že by tudíž §6 odst. 2 o. z., jak žalobkyně namítá, aplikoval retroaktivně v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Otázkou, zda lze vykládat §6 odst. 2 o. z. ve prospěch jedné ze stran, i když protiprávní stav založily obě smluvní strany „v přibližně totožné míře“, podsouvá dovolatelka dovolacímu soudu svůj vlastní závěr o skutkovém stavu, který však z rozhodnutí odvolacího soudu neplyne. Ani podíl smluvních stran „na vzniku protiprávního stavu“ základem rozhodnutí odvolacího soudu není.
Rozhodnutí odvolacího soudu není založeno ani na výkladu §660 odst. 2 obch. zák., protože odvolací soud se vzhledem ke skutkovému stavu, z něhož vyšel, nezabýval vznikem práva na provizi podmíněným až splněním závazku třetí strany (v tomto případě tzv. aktivací odběrného místa, tj. zahájením odběru elektřiny a plynu). Dovolání proto není přípustné ani pro řešení „druhé skupin otázek“, které v souvislosti s výkladem tohoto ustanovení žalobkyně klade. Odvolací soud totiž vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, že se žalovaná zavázala „zprostředkovat uzavření 124 000 smluv, resp. odběrných míst, nikoli však aktivních odběrných míst“, že svůj závazek splnila, a proto jí vznikl nárok na sjednanou provizi. Lze jen dodat, že zpochybnit právní posouzení věci odvolacím soudem nelze předložením vlastní skutkové verze, odlišné od té, z níž vyšel při svém rozhodnutí odvolací soud. Ze skutkového stavu, který byl soudy nižších stupňů zjištěn, Nejvyšší soud vychází (srov. §241a odst. 6 o. s. ř.).
„Třetí skupina otázek“ v dovolání formulovaných se týká procesních vad, které dovolatelka v postupu dovolacího soudu shledala. K procesním vadám však dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání (z jiného důvodu) přípustné.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání podané žalovanými podle §243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. června 2017
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu