ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.5017.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 5017/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně Expobank CZ a.s. , se sídlem v Praze 5, Malá Strana, Vítězná 126/1, PSČ 150 00, IČO 14893649, zastoupené Mgr. Tomášem Matějovským, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1079/3a, Palladium, PSČ 110 00, proti žalované Credendo - Short-Term EU Risks úvěrová pojišťovna, a.s. (dříve KUPEG úvěrová pojišťovna, a.s.), se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, PSČ 140 00, IČO 27245322, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 1745/24, PSČ 110 00, o 105 169 901,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 39 Cm 213/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. března 2016, č. j. 6 Cmo 221/2015-390, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady řízení ve výši 104 882,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Dejla, Ph.D., LL.M., advokáta.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví uvedeným potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2015, č. j. 39 Cm 213/2013-232, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení 105 169 901,60 Kč s příslušenstvím a jímž uložil žalobkyni, aby žalované nahradila náklady řízení (I. výrok). Odvolací soud rozhodl též o nákladech odvolacího řízení (II. výrok).
Spor se vedl o výplatu pojistného plnění. Nárok, který byl žalobou uplatněn, byl založen na tvrzení, že společnost Balli Stell Czech s.r.o. vystavila celkem sedm směnek vlastních na řad společnosti Slovcast Steel s.r.o. s doložkou „bez protestu“, které byly avalovány společností Balli Group Plc. Směnky měly sloužit jako platební instrument v obchodech s ocelovými ingoty a s tzv. redukovaným železem mezi těmito společnostmi. Slovcast Steel s.r.o. později směnky převedla indosamentem na společnost Swiss Forfait s.r.o., která jako pojistník a pojištěný uzavřela dne 7. 3. 2008 pojistnou smlouvu s žalovaným. Pojistnou smlouvou byla kryta rizika nezaplacení pohledávek vyplývajících z financování pohledávek nebo závazků, pojištění se vztahovalo také na směnky, které pojištěný koupil před datem jejich splatnosti. Dodatkem k pojistné smlouvě č. 86 ze dne 27. 7. 2012 dala pojišťovna písemný souhlas s převodem pojištěných pohledávek na žalobce, práva a povinnosti z pojistného vztahu přešla s pojištěnými pohledávkami na jejich nabyvatele a žalobce se stal, jak tvrdil, pojištěným proti riziku neproplacení v dodatku specifikovaných směnek. Směnečný dlužník ani aval směnky neproplatili. Žalobce byl na rozdíl od žalovaného toho názoru, že pokud byly pojištěny pohledávky plynoucí ze směnek, pak s ohledem na jejich abstraktní povahu nelze odmítnout pojistné plnění s poukazem na neexistenci podkladové transakce.
Odvolací soud vyšel z obsahu pojistné smlouvy a Všeobecných pojistných podmínek jako její nedílné součásti. Shodl se soudem prvního stupně v tom, že smluvní ujednání týkající se pojištění pohledávek plynoucích ze směnek musí být vykládáno ve smyslu definic zavedených pro pojmy obsažené ve smlouvě ve Všeobecných pojistných podmínkách. Zjistil, že podle definice uvedené v čl. 11 Všeobecných pojistných podmínek se financováním pohledávek rozumí poskytnutí finančních prostředků pojištěným zákazníkovi za účelem financování pohledávek zákazníka za dlužníkem vyplývajících ze smluv o dodání zboží za předpokladu, že na pojištěného jsou platně postupovány pohledávky, kterých se financování týká. Pohledávkou se rozumí peněžitý nárok pojištěného na úhradu zboží nebo služeb vyplývající ze smlouvy o dodání zboží, pokud byl tento nárok postoupen na pojištěného. Smlouvou o dodání zboží se rozumí smlouva uzavřená mezi zákazníkem a dlužníkem, jejímž předmětem je dodání zboží nebo služeb s výjimkou koupě na zkoušku a závazků na základě komisionářských smluv. Na základě tohoto zjištění dospěl k závěru, že předmětem pojištění podle pojistné smlouvy nemohly být pouze abstraktní směnky samy o sobě, tj. bez jejich souvislosti s reálnou dodávkou zboží. Odvolací soud nepovažoval za podstatné, že společnost Swiss Forfait s.r.o. převedla směnku na žalobce jako směnku platební, nezávislou na smlouvě o dodávce zboží; za podstatné totiž považoval obsah ujednání obsaženého v pojistné smlouvě. Uzavřel, že měla-li žalobkyně v úmyslu dosáhnout pojištění závazků plynoucích ze směnky, existence jejíž kauzy by nebyla pro výplatu pojistného plnění podstatná, měla takové podmínky v pojistné smlouvě sjednat a nevstupoval na místo původně pojištěného do práv a povinností předmětnou pojistnou smlouvou již daných. Odvolací soud se dalšími důvody, které mohly vést k závěru, že žaloba není důvodná, nezabýval. Uzavřel, že nebyla-li prokázána dodávka železa na základě kupní smlouvy mezi Balli Steel Czech s.r.o. a Slovcast Steel s.r.o., neexistovaly ani pohledávky, které měly být pojistnou smlouvou pojištěny.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíce nesprávné právní posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalovaná z důvodů, které ve svém vyjádření podrobně rozvádí, považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje je odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka ve svém podání nejprve poukazuje na „zcela nesprávnou interpretaci definice pohledávky“ odvolacím soudem a nabízí interpretaci vlastní. V této části svého dovolání tedy pouze polemizuje s názorem odvolacího soudu, aniž by vymezila otázky, které by mohly založit přípustnost dovolání z pohledu citovaného §137 o. s. ř.
Vytýká dále odvolacímu soudu podle svého názoru nesprávný závěr, že byla překročena maximální doba splatnosti pojištěných pohledávek, která činila 180 dní. V té souvislosti cituje z judikatury Nejvyššího soudu, která se týká data skutečného vystavení směnky a data vystavení na směnce vyznačeného, na níž demonstruje, že rozhodnutí odvolacího soudu je s touto judikaturou v rozporu. Dovolatelka však přehlíží, že na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Pro rozhodnutí odvolacího soudu byl podstatný závěr o neexistenci hospodářské kauzy, z níž měly vycházet pojištěné pohledávky. Dalšími důvody, které vedly soud prvního stupně k zamítnutí žaloby, tedy ani splatností pojištěných pohledávek, se odvolací soud již nezabýval. Dovolání je přitom podle citovaného ustanovení §137 o. s. ř. přípustné jen pro řešení těch otázek, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Rovněž změny v obsahu závazků, které podle dovolatelky Vrchní soud v Praze řešil v rozporu s judikaturou, nebyly předmětem jeho právních úvah, ani na řešení těchto otázek své rozhodnutí nezaložil. Dospěl-li totiž (shodně se soudem prvního stupně) k závěru, že neexistoval závazek, z něhož by plynula pohledávka, která by mohla být pojištěna, nebyl důvod k tomu, aby se zabýval změnami v obsahu takového (neexistujícího) závazku.
Námitky vůči závěru, z něhož oba soudy vyšly, totiž že nebyla prokázána existence pohledávek, které měly být pojištěny, přípustnost dovolání založit rovněž nemohou. Směřují totiž proti skutkovému zjištění soudů obou nižších stupňů, dovolání však je otevřeno pouze pro řešení otázek právních. Skutkový stav věci, jak byl soudy nižších stupňů zjištěn, dovoláním zpochybněn být nemůže a Nejvyšší soud z něj vychází (srov. §241a odst. 1 a 6 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné ani pro poslední skupinu problémů, které dovolatelka uvozuje úvahami o abstraktní povaze směnek a přehledem judikatury, s níž je podle jejího názoru rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu. Podle žalobkyně je rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné zejména proto, že je postaveno na údajné nedůležitosti směnek a směnečného práva a je v něm naopak kladen výhradní důraz na ustanovení pojistné smlouvy. Takový postup odvolacího soudu by byl podle jejího názoru správný jen tehdy, pokud by sama pojistná smlouva výslovně nepředpokládala pojištění pohledávek vyplývajících ze směnek. Odvolací soud podle ní za těchto okolností chybně posoudil okolnosti vzniku pohledávek, jak jsou definovány v pojistné smlouvě. Připomíná, že směnky nabyla indosací jako několikátá v pořadí, čímž zároveň nabyla pohledávky, které na základě indosace ztratily svou původní závislost na podkladovém obchodu s redukovaným železem, a formuluje s opakovanou indosací pojištěné směnky související otázku, kterou podle jejího názoru dovolací soud dosud neřešil.
Žalobkyně ovšem přehlíží, že neuplatňuje nárok plynoucí ze směnky, ale nárok na výplatu pojistného plnění, který se tudíž musí opírat o konkrétní ujednání obsažená v pojistné smlouvě, neboť tato smlouva (nikoli směnka) je titulem pro výplatu pojistného plnění. S dovolatelkou citovanou judikaturou vztahující se k povaze směnky (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000 a ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 29 Odo 1141/2006)) se tudíž odvolací soud do rozporu dostat nemohl již jen z toho důvodu, že ve vztahu založeném pojistnou smlouvou není žalobce směnečným věřitelem a žalovaný není směnečným dlužníkem. Řešit v daných souvislostech nelze ani obecný problém opakované indosace pojištěné směnky ve vazbě na podmínky výplaty pojistného plnění. Bylo již zmíněno, že podle skutkových zjištění, na nichž bylo rozhodnutí obou soudů založeno, bylo pojištěno riziko nezaplacení pohledávek plynoucí z financování pohledávek či závazků, jímž podle zjištěného obsahu smlouvy (podle definice obsažené ve Všeobecných pojistných podmínkách) bylo míněno financování pohledávek vzniklých z reálného obchodu, tedy pohledávek vzniklých bez ohledu na způsob platby za ně (tj. též bez ohledu na to, zda pohledávky byly či nebyly placeny směnkou). Pro rozhodnutí tudíž nebyl podstatný osud směnky, ale zjištění, zda se realizoval obchod, riziko nezaplacení pohledávky z něhož plynoucí bylo pojištěno. Žádný takový obchod se však podle skutkových zjištění, z nichž dovolací soud vychází, neuskutečnil. Žalobkyně tudíž podsouvá odvolacímu soudu k řešení otázku založenou na jiných skutkových zjištěních, než která byla základem pro rozhodnutí odvolacího soudu, proto ani pro řešení této otázky nemůže být dovolání přípustné. Zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel ve svém rozhodnutí odvolací soud, není způsobilým dovolacím důvodem (shodně srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání jako nepřípustné podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. srpna 2017
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu