ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.5050.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 5050/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně Lékárna ALMA s.r.o. se sídlem v Benešově, Na Bezděkově 2154, PSČ 256 01, IČO 27618439, zastoupené Mgr. Petrem Žídkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Černá Pole, třída Kpt. Jaroše 1932/13, proti žalované Nemocnici Rudolfa a Stefanie Benešov, a.s., nemocnici Středočeského kraje, se sídlem v Benešově, Máchova 400, PSČ 256 46, IČO 27253236, zastoupené JUDr. Zdeňkem Musilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 727/39, o zaplacení částky 176 140 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 222/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. dubna 2016, č. j. 3 Cmo 235/2015–258, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 10 260,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petra Žídka, Ph.D., advokáta.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. dubna 2015, č. j. 46 Cm 222/2009–203, jímž soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 176 149 Kč s příslušenstvím a nahradit jí náklady řízení (I. výrok). Odvolací soud uložil žalované rovněž, aby žalobkyni nahradila náklady odvolacího řízení (II. výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalobkyně navrhla dovolání odmítnout, případně zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné.
Nedostatečně zjištěný skutkový stav, který dovolatelka odvolacímu soudu vytýká a který považuje za důvod nesprávného rozhodnutí odvolacího soudu, nemůže obstát jako přípustný dovolací důvod. Dovolatelka totiž přehlédla, že dovolání je přípustné zásadně pro řešení otázek právních, nikoli skutkových.
Přípustný dovolací důvod nezakládá ani domnělý rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolatelka je přesvědčena, že odvolací soud měl tuto věc posoudit „právně shodně“ jako v jiném případě, který vycházel „z totožného skutkového stavu“, totiž jako zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, neboť takové právní hodnocení Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. dubna 2016, sp. zn. 23 Cdo 4422/2015, akceptoval. Pokud tak odvolací soud neučinil, rozhodl podle dovolatelky v rozporu se zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu.
Dovolatelka však sama v dovolání uvádí, že v jí zmíněném případě se žalobkyně (po změně žaloby) domáhala náhrady nemajetkové újmy (i když v penězích), v tomto řízení však uplatňuje nárok na náhradu škody, tedy na náhradu újmy majetkové. Jak se podává z rozsudku Nejvyššího soudu dovolatelkou zmíněného, byl uplatněný nárok založen na tvrzení o tom, že jednání žalované zasáhlo dobrou pověst žalobkyně, přičemž tento zásah měl určitou kvalitu, intenzitu a délku, od čehož se odvíjel požadavek na přiměřené zadostiučinění v určité výši. V tomto řízení žalobkyně tvrdila a prokazovala existenci ušlého zisku. Rozpor se zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu tudíž nepřichází v úvahu. Soud ostatně ani nemůže účastníkovi přiznat něco jiného, než účastník požaduje (srov. §153 odst. 2 o. s. ř.). Lze jen dodat, že není vyloučeno, aby žalobkyni z totožného jednání žalované vzniklo několik samostatných nároků a je zcela na jejím uvážení, který z nich uplatní.
Obstát nemohou ani ty námitky, které směřují vůči závěrům odvolacího soudu o existenci příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a vznikem škody. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou, neboť v řízení se zjišťuje, zda škodná událost a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána; právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2004, sp. zn. 25 Cdo 2360/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2010, sp. zn. 25 Cdo 2008/2008, uveřejněný pod číslem 49/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2016, sp. zn. 25 Cdo 5453/2015). Vyjadřuje-li dovolatelka přesvědčení, že příčinnou souvislost žalobkyně neprokázala, kritizuje skutková zjištění soudů nižších stupňů, nikoliv právní posouzení příčinné souvislosti.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani dovolatelčiny námitky, jimiž zpochybňuje přiznanou výši ušlého zisku. Dovolatelka sice cituje z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 25. února 20109, sp. zn. 23 Cdo 1069/2008, a ze dne 31. října 2007, sp. zn. 25 Cdo 2857/2005, nevymezuje však žádnou právní otázku, při jejímž řešení se měl podle jejího názoru odvolací soud od uvedených rozhodnutí odchýlit, a i zde se vymezuje vůči skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli vůči jeho právním závěrům. Lze jen dodat, že odvolací soud měl z listinných důkazů, které byly v řízení provedeny, prokázán vznik škody v určité výši, tj. pokles průměrných denních výnosů ve sporném období oproti jinému srovnatelnému období. Podle odvolacího soudu žalobkyně v řízení prokázala též, že k této škodě došlo v souvislosti s jednáním žalované, která nevybírala regulační poplatky od pacientů, což žalobkyni způsobilo odliv zákazníků a následný pokles tržeb. Dovolací soud z takto zjištěného skutkového stavu vychází, neboť nové skutečnosti nebo důkazy v dovolání uplatnit nelze (srov. §241a odst. 6 o. s. ř.).
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání jako nepřípustné podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na jeho výkon (exekuci).
V Brně dne 26. června 2017
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu