ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.5221.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 5221/2017-341
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobce L. M. , zastoupeného Mgr. Tomášem Novotným, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Havlíčkovo náměstí 91, proti žalovanému J. F. , o zaplacení 140.242,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 11 C 109/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 6. 2017, č. j. 47 Co 60/2017-297, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 15. 2. 2016, č. j. 11 C 109/2014-186, zamítl žalobu o zaplacení 140.242,50 Kč (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Ve vyjádření k dovolání žalobce se žalovaný vyslovil k námitkám žalobce ohledně absence znaleckého posudku, absence předvolání svědka, absence účastnického výslechu žalobce a závěrů soudu.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatel ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá ve všech jeho výrocích, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolatel především namítá, že pokud soud přezkoumával účetní doklady předložené stranami, které jsou přitom vzájemně rozporné, aniž by za tím účelem povolal znalce, postupoval v rozporu s ustanovením §127 o. s. ř. i s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu vyjádřenou dle dovolatele mj. ve „stanovisku Nejvyššího soudu ČR – pléna ze dne 23. 12. 1980, sp. zn. Pls 3/80“ (resp. ve zprávě o úrovni znaleckého dokazování u soudů a státních notářství, Cpj 161/79 občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR, schválené usnesením pléna Nejvyššího soudu z 23. 12. 1980, Pls 3/80, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1981, pod pořadovým č. 1). Vytýká přitom odvolacímu soudu, že nepřisvědčil jeho návrhu na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru účetnictví. Dle dovolatele „již i laickým pohledem je přitom zcela zřejmé, že faktury a dokumenty předložené žalovaným nesedí a nejsou v pořádku“, a bez znaleckého posudku „nelze věc rozhodnout“.
Odvolací soud v projednávané věci ve vztahu k otázce vypracování znaleckého posudku o řádném vedení účetnictví žalovaným uzavřel, že sdílí názor soudu prvního stupně, že za daného skutkového stavu tohoto důkazu nebylo třeba z důvodu nehospodárnosti a nadbytečnosti. Soud prvního stupně přitom důkazní návrh žalobce na vypracování znaleckého posudku zamítl s tím, že nesdílel přesvědčení žalobce, že žalovaný vystavoval faktury až dodatečně poté, co mu částečně bylo plněno ze strany odběratele, a že jsou ve fakturách nesrovnalosti, kdy dle soudu prvního stupně navíc v provedeném dokazování neměla tato žalobcova tvrzení ani oporu.
Výše uvedenou argumentací ohledně návrhu na doplnění dokazování znaleckým posudkem tak dovolatel rozporuje hodnocení provedených důkazů a zjištěný skutkový stav. Tato argumentace dovolatele přitom nepředstavuje přípustný dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. totiž není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2267/2015).
Pokud dovolatel namítá, že soud měl předvolat svědka M. P., když dovolatel „důrazně opakuje, že si je zcela jist, že pozastávky žalovanému uhrazeny byly, což mu pan P. potvrdil“, dále, že si dovolatel „přál být účastnicky vyslechnut, což mu však nebylo umožněno“, a „pokud by dostal před soudem prostor hovořit, vše by důsledně vysvětlil“, a rovněž, že „pokud soud uvěřil žalovanému jeho tvrzení, že vše, co měl žalobci uhradit, také uhradil, pak tento závěr je dle přesvědčení žalobce ve zcela extrémním rozporu s provedenými důkazy“, přičemž žalobce „rozhodně popírá, že by cokoliv od žalovaného na nárocích uplatněných žalobou obdržel“ a „žalovaný rozhodně tuto skutečnost neprokázal“, pak těmito svými námitkami rovněž pouze zpochybňuje zjištěný skutkový stav a závěry vyvozené z provedeného dokazování. Ani těmito námitkami tak dovolatel nepředložil dovolacímu soudu otázku, která by ve smyslu §237 o. s. ř. mohla založit přípustnost dovolání.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. prosince 2017
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu