ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.5651.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 5651/2016-92
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně AUREA MANAGEMENT CONSULTING, s. r. o. , se sídlem v Praze 2, Sokolská 1605/66, IČO 25763997, zastoupené JUDr. Janem Zrckem, advokátem se sídlem v Praze 4, Doudlebská 1699/5, proti žalované Agrobanka Praha, a. s., v likvidaci, se sídlem v Praze 1, Opletalova 958/27, IČO 00411850, zastoupené Mgr. Filipem Wagnerem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Staré Město, Rybná 682/14, o zaplacení částky 92 993 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 57/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2016, č. j. 21 Co 174/2016-62, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. prosince 2015, č. j. 14 C 57/2015-37, zamítl žalobu na zaplacení v záhlaví uvedené částky s příslušenstvím, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení odměny z mandátní smlouvy, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel z následujícího skutkového stavu.
Žalobkyně a žalovaná spolu uzavřely dne 17. února 2003 mandátní smlouvu, kterou se mandatář (žalobkyně) zavázal zastupovat mandanta (žalovanou), jako konkurzního věřitele, v konkurzním řízení vedeném před Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. 27 K 41/2002-150, za účelem maximálního možného uspokojení pohledávky mandanta. Žalovaná poté na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 17. prosince 2003 postoupila společnosti Frenn Trading B. V. veškeré své pohledávky za společností Veset Press, s. r. o., vzniklé na základě smlouvy o úvěru ze dne 4. července 1996, reg. číslo 163/96, a smlouvy o úvěru ze dne 4. července 1996, reg. číslo 164/96. Na nového věřitele přešla i veškerá práva a povinnosti, které vyplývaly z mandátní smlouvy uzavřené dne 17. února 2003. Žalovaná postoupení pohledávky oznámila žalobkyni oznámením ze dne 19. ledna 2004.
Z rozvrhového usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. ledna 2012, č. j. 27 K 41/2002-150, soud prvního stupně mimo jiné zjistil, že správci konkursní podstaty bylo uloženo vyplatit společnosti Frenn Trading B. V. částku 929 927,70 Kč. Z usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. října 2014, č. j. 27 K 41/2002-191, soud dále zjistil, že konkurs na úpadce Veset Press, s. r. o., se zrušuje po splnění rozvrhového usnesení.
Soud prvního stupně věc právně posoudil nikoli jako nárok žalobkyně na plnění z titulu mandátní smlouvy, ale jako nárok na náhradu škody způsobené zánikem mandátní smlouvy z důvodu dodatečné nemožnosti plnění podle §353 obch. zák., kterou způsobilo postoupení pohledávek, a na základě námitky promlčení vznesené žalovanou žalobu zamítl. Soud prvního stupně aplikoval §388 obch. zák. a §398 obch. zák., podle kterého u práva na náhradu škody běží promlčecí doba ode dne, kdy se poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě; končí však nejpozději uplynutím deseti let ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti.
Soud prvního stupně vycházel z toho, že nemožnost plnění pohledávky žalobkyně za žalovanou z titulu odměny z mandátní smlouvy byla žalovanou způsobena v důsledku postoupení pohledávek na Frenn Trading B.V. na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 17. prosince 2003, přičemž toto postoupení bylo žalobkyni oznámeno dne 19. ledna 2004. K počátku běhu objektivní promlčecí doby tak dle soudu prvního stupně došlo 17. prosince 2003, eventuálně 19. ledna 2004, a desetiletá promlčecí doba tak uplynula 17. prosince 2013, eventuálně 19. ledna 2014. Vzhledem k tomu, že žaloba byla podána dne 9. března 2015, dospěl soud prvního stupně k závěru, že byla podána po uplynutí promlčecí doby.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. května 2016, č. j. 21 Co 174/2016-62, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Odvolací soud napadený rozsudek včetně řízení, které mu předcházelo, přezkoumal a uzavřel, že řízení netrpí vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a zaměřil se na vytýkané nesprávné právní posouzení věci.
Odvolací soud vycházel z toho, že zákaz postoupení pohledávky nebyl v mandátní smlouvě sjednán, v článku 6 bylo pouze stanoveno, že se mandant zavazuje po dobu platnosti a účinnosti této smlouvy nepověřit vyřizováním předmětné záležitosti jakoukoliv třetí osobu. Ačkoliv postoupení pohledávek nepředstavovalo dle odvolacího soudu porušení povinnosti plynoucí z mandátní smlouvy, jednalo se o jinou skutečnost, jež znemožnila plnění závazku z této smlouvy. Postoupením pohledávek totiž podle závěru odvolacího soudu nastala objektivní nemožnost plnění, neboť mandatář již nemohl vykonávat činnost podle této smlouvy. Od okamžiku postoupení pohledávek tedy podle odvolacího soudu počala běžet promlčecí doba podle §398 obch. zák. a právní závěr soudu prvního stupně tak shledal správným. Odvolací soud dále uzavřel, že skutečnost, že žalovaná přesto po postoupení pohledávek plnila zčásti svůj závazek ve vztahu k žalobkyni, nezakládá odůvodněnost nároku uplatněného žalobkyní, neboť částečné plnění a příslib žalované, že po zpěněžení konkursní podstaty bude možné vyčíslit přesnou částku, která žalobkyni podle mandátní smlouvy náleží, není možné považovat za uznání dluhu. Odvolací soud dále uvedl, že se nezabýval novým odůvodněním nároku žalobkyně v její replice k vyjádření žalované k odvolání, tedy dopisem ze dne 27. dubna 2007, který měl představovat údajnou akceptaci nároku žalobkyně, protože se jedná o nová skutková tvrzení uplatněná v rozporu s §205a o. s. ř.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí dle názoru dovolatelky závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo které dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly vyřešeny.
První z otázek, na kterých dle dovolatelky závisí napadené rozhodnutí, se týká toho, zda může nárok na náhradu škody způsobené dodatečnou nemožností plnění vzniknout dříve, než nastala splatnost závazku, o jehož nemožnost plnění se jedná. Dovolatelka namítala nesprávné právní posouzení této otázky, neboť soudy se vůbec nezabývaly okamžikem, kdy nárok na náhradu škody vznikl, dále nedaly přednost smluvnímu závazku stran, v němž bylo sjednáno, že právo na odměnu žalobkyni vznikne poté, co žalovaný obdrží výtěžek z konkursu, a nárok posoudily jako nárok na náhradu škody, čímž nerespektovaly vůli smluvních stran. Podle názoru dovolatelky se tak soudy měly otázkou vzniku nároku na náhradu škody zabývat a měly dospět k závěru, že tento nárok nevznikne dříve, než nastane splatnost závazku dotčeného nemožností plnění.
Další otázka se pak vztahuje k tomu, od jakého okamžiku počíná běžet objektivní promlčecí doba u nároku na náhradu škody způsobené dodatečnou nemožností plnění, a zda lze v takovém případě vůbec aplikovat §398 obch. zák. Podle dovolatelky tato otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena. Nesprávnost právního posouzení této otázky pak dovolatelka spatřovala v tom, že soudy §398 obch. zák., který váže počátek objektivní promlčecí lhůty na okamžik porušení právní povinnosti, aplikovaly i na případ náhrady škody vzniklé objektivní nemožností plnění, nikoli porušením povinnosti. Podle dovolatelky nelze ztotožňovat právo na náhradu škody vzniklé porušením právní povinnosti a právo na náhradu škody vzniklé objektivní nemožností plnění, jak to učinily soudy obou stupňů.
Dovolatelka dále formulovala otázku procesního práva, kterou dle jejího mínění odvolací soud posoudil nesprávně a odchýlil se tím od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Tato otázka se týká toho, zda je v rozporu se zásadou koncentrace řízení, jestliže účastník v odvolacím řízení uvede alternativní právní hodnocení skutečností, které byly předmětem dokazování v řízení před soudem prvního stupně. Dovolatelka v tomto směru odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. ledna 2004, sp. zn. 32 Odo 653/2003, podle jehož závěru mohou účastníci v režimu neúplné apelace měnit právní hodnocení svých nároků také v odvolacím řízení, pokud to není spojeno s uplatňováním nových skutečností a důkazů.
Poslední otázka formulovaná dovolatelkou se týká toho, jaký vliv na běh promlčecí doby má skutečnost, že dlužník napíše věřiteli, že uspokojí jeho pohledávku po určitém dni. Dovolatelka v tomto směru poukázala na to, že odvolací soud odmítl, že by příslib žalované mohl představovat uznání závazku, přičemž vůbec neuvedl, jaký příslib žalované takto právně posuzoval, když se odmítl zabývat argumentací dovolatelky, že dopis žalované ze dne 27. dubna 2007 představuje uznání závazku, s poukazem na to, že se jedná o nepřípustné nové tvrzení ve smyslu §205a o. s. ř. Odvolací soud se podle názoru dovolatelky nesprávným právním posouzením otázky, zda došlo k uznání závazku ze strany žalované, dopustil formalistického výkladu zákona, který je dlouhodobě odmítán v rozhodovací praxi Ústavního soudu, na jehož konkrétní nálezy dovolatelka odkázala.
Na základě výše uvedeného dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že její žalobě v plném rozsahu vyhoví a rozhodne o náhradě nákladů řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
Nejvyšší soud poté, co zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), se zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §353 obch. zák. dlužník, jehož závazek zanikl pro nemožnost plnění, je povinen uhradit škodu tím způsobenou věřiteli, ledaže nemožnost plnění byla způsobena okolnostmi vylučujícími odpovědnost (§374). Pro náhradu škody se použije obdobně ustanovení §373 a násl.
Podle §398 obch. zák. u práva na náhradu škody běží promlčecí doba ode dne, kdy se poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě; končí však nejpozději uplynutím 10 let ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné ohledně otázky, zda se §398 obch. zák. upravující promlčecí dobu u práva na náhradu škody aplikuje i na náhradu škody způsobenou dodatečnou nemožností plnění, která je upravena v §353 obch. zák., neboť tato otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena.
Co se týče nároku na náhradu škody způsobenou dodatečnou nemožností plnění, zákon výslovně přímo v §353 obch. zák. odkazuje na použití obecné úpravy náhrady škody, tedy na aplikaci §373 obch. zák. a násl. Za takové právní úpravy, v rámci které se nárok na náhradu škody způsobené dodatečnou nemožností plnění posuzuje podle obecných ustanovení obchodního zákoníku o náhradě škody, nelze dospět k jinému závěru, že i na promlčení takového nároku na náhradu škody (způsobené dodatečnou nemožností plnění) se použije ustanovení upravující promlčení práva na náhradu škody jako takového, tedy §398 obch. zák.
Tomuto závěru je třeba přihlédnout při výkladu samotného §398 obch. zák., neboť ten počátek běhu objektivní promlčecí doby váže na okamžik porušení právní povinnosti. Je zřejmé, jak ostatně namítá i dovolatelka, že v případě náhrady škody způsobené zánikem závazku z důvodu dodatečné nemožnosti plnění nedochází k porušení žádné právní povinnosti. V daném případě se totiž jedná o tzv. deliktní odpovědnost za škodu, u níž zákon pro vznik práva z odpovědnosti za škodu nepožaduje porušení povinnosti, tento předpoklad v takovém případě nahrazuje právní skutečnost dodatečné nemožnosti plnění.
Pro běh objektivní promlčecí doby tak není podstatný okamžik porušení právní povinnosti, nýbrž je klíčový okamžik zániku smluvního závazku z důvodu jeho dodatečné nemožnosti plnění. Při aplikaci §398 obch. zák. na nárok na náhradu škody podle §353 obch. zák. je proto třeba vyložit §398 obch. zák. tak, že objektivní promlčecí doba počíná běžet okamžikem zániku smluvního závazku pro nemožnost plnění.
Dovolatelce tedy sice lze přisvědčit v tom, že jí formulovaná otázka týkající se aplikace §398 obch. zák. na nárok na náhradu škody vzniklé z důvodu zániku smluvního závazku pro dodatečnou nemožnost plnění, je otázkou v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, ovšem právní posouzení této otázky tak, jak jej provedly soudy obou stupňů, je správné a dovolací soud se s ním z výše uvedených důvodů ztotožňuje.
Jestliže dovolatelka dále namítala, že nárok na náhradu škody vzniklé dodatečnou nemožností plnění nemohl vzniknout dříve, než nastala splatnost smluvního závazku, nelze jí ani v této námitce přisvědčit.
Nejvyšší soud se k výkladu §398 obch. zák. a k počátku běhu objektivní promlčecí doby upravené v tomto ustanovení již ve své rozhodovací praxi vyjádřil a dospěl k závěru, že gramatický i logický a teleologický výklad ustanovení §398 obch. zák. vedou k jednoznačnému právnímu závěru, že běh desetileté promlčecí doby je vázán pouze na porušení povinnosti, nikoli na vznik škody či na vědomost poškozeného o škodě. K tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2009, sp. zn. 32 Cdo 24/2008.
Z výše citovaného rozhodnutí tedy plyne, že pro začátek běhu objektivní promlčecí doby podle §398 obch. zák. je rozhodný okamžik porušení právní povinnosti a žádná další skutečnost (ani splatnost smluvního závazku, který zanikl dodatečnou nemožností plnění, z důvodu které je požadována náhrada škody) zde nehraje pro počátek běhu promlčecí doby roli.
V řešeném případě šlo o posouzení promlčení práva na náhradu škody způsobené zánikem závazku z důvodu dodatečné nemožností plnění, je tedy logické, že právo na náhradu škody v tomto případě nevzniká porušením povinnosti, nýbrž zákon jeho vznik váže na okamžik zániku závazku pro dodatečnou nemožnosti plnění (viz §353 obch. zák.). Stejně tak počátek běhu objektivní promlčecí doby podle §398 obch. zák. se v takovém případě odvíjí od okamžiku zániku závazku z důvodu dodatečné nemožnosti plnění, nikoli od porušení právní povinnosti, neboť k žádnému porušení právní povinnosti v takovém případě nedochází (viz výše uvedenou argumentaci k aplikaci §398 obch. zák.). Jak již bylo v tomto rozsudku uvedeno, aplikace §398 obch. zák. i na právo na náhradu škody podle §353 obch. zák. je předvídána přímo zákonem, který v §353 obch. zák. výslovně odkazuje na aplikaci ustanovení obchodního zákoníku o náhradě škody, tedy i na ustanovení o promlčení práva na náhradu škody.
Výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu tak lze na řešený případ vztáhnout s tou odchylkou, že začátek běhu promlčecí doby se v tomto případě odvíjí od okamžiku zániku závazku pro dodatečnou nemožnost plnění, nikoli od porušení právní povinnosti, neboť v případě nároku na náhradu škody podle §353 obch. zák. k žádnému porušení právní povinnosti nedochází, ovšem zákon vznik odpovědnosti za škodu spojuje s právní skutečností dodatečné nemožnosti plnění (viz výše uvedenou argumentaci k otázce aplikace §398 obch. zák.). Objektivní promlčecí doba podle §398 obch. zák. tedy začala běžet od postoupení pohledávek žalovanou (od 17. prosince 2003), neboť tímto okamžikem zanikl závazek z mandátní smlouvy pro nemožnost plnění. Jestliže pak žalobkyně podala žalobu dne dne 9. března 2015, byl její nárok ke dni podání žaloby již promlčen.
Soudy obou stupňů tedy nepochybily a věc posoudily v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, když nárok žalobkyně shledaly promlčeným z důvodu podání žaloby až po uplynutí desetileté promlčecí doby podle §398 obch. zák.
Dovolací soud se nezabýval otázkou předestřenou dovolatelkou, která se týkala posouzení toho, zda je jednání žalované spočívající v částečném plnění a dopisu ze dne 27. dubna 2007 možné posoudit jako uznání závazku, neboť odlišné právní posouzení této otázky by nikterak nezměnilo výsledek sporu. I kdyby bylo jednání žalované posouzeno jako uznání závazku podle §407 obch. zák., začínala by od okamžiku takového uznání běžet nová čtyřletá promlčecí doba, ovšem nárok žalobkyně by ke dni podání žaloby (9. března 2015) byl i za takových okolností promlčen.
Je-li dovolání přípustné, přihlíží dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. také k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelka namítala, že odvolací soud se odmítl zabývat jejím vyjádřením k vyjádření žalované s tím, že jde o nepřípustnou novotu ve smyslu §205a o. s. ř. V tomto vyjádření žalobkyně odkazovala na dopis žalované ze dne 27. dubna 2017, kterým se zabýval jak soud prvního stupně, tak z něj vycházel i soud odvolací při posouzení, zda nedošlo ze strany žalované k uznání závazku. Přestože tedy odvolací soud v odůvodnění uvedl, že se tímto podáním žalobkyně nezabýval, materiálně se jím ve svém právním posouzení zabýval, vzal jej v úvahu a nezatížil tak odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Argumentace žalobkyně, že předmětný dopis žalované ze dne 27. dubna 2017 představoval nabídku k uzavření inominátní smlouvy na plnění žalované částky, kterou žalobkyně konkludentně po vydání rozvrhového usnesení přijala, je pak čistě účelovou snahou vyhnout se nepříznivým právním následkům spojených s tím, že její nárok je již promlčen.
Nejvyšší soud na základě výše uvedeného dovolání jakožto nedůvodné podle §243d písm. a) o. s. ř. zamítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Nejvyšší soud nepřiznal náhradu nákladů dovolacího řízení žádnému z účastníků, neboť žalované jakožto účastníku, který měl ve věci úspěch ve smyslu §142 o. s. ř. žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 4. října 2017
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu