ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.5726.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 5726/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně Earth Power ME, s. r. o., se sídlem v Kolíně V, Příčná 1043, PSČ 280 02, identifikační číslo osoby 24785431, zastoupené Mgr. Vlastislavem Kusákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 32, PSČ 110 00, proti žalované Phyto CZ, s. r. o., se sídlem v Prostějově, Dukelská brána 4361/5, PSČ 79601, identifikační číslo osoby 26229021, zastoupené JUDr. Jiřím Navrátilem, advokátem se sídlem v Brně, Zatloukalova 35, o zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 45 Cm 129/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. července 2016, č. j. 3 Cmo 230/2015 – 270, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví uvedeným potvrdil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2015, č. j. 45 Cm 129/2012-230, jímž tento soud zamítl žalobu o zaplacení náhrady škody ve výši 200 000 Kč, která měla žalobkyni vzniknout v souvislosti s vydaným a později zrušeným předběžným opatřením.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), uplatňujíc nesprávné právní posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalovaná se podle obsahu spisu k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné zásadně pro řešení právních otázek, proto jediným způsobilým dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení, ale teprve tehdy, jestliže k takovému závěru dospěje dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.).
Dovolatelka žádné otázky, které by mohly ve smyslu citovaného ustanovení §237 o. s. ř. založit přípustnost dovolání, dovolacímu soudu nepředkládá. Zpochybňuje-li dovolatelka rozsah soudy provedeného dokazování a polemizuje-li v té souvislosti s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy, je třeba uvést, že samo hodnocení důkazů nelze dovoláním úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2005, pod číslem 145, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 4804/2009). Uvedené závěry platí i v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Předkládá-li dovolatelka otázku týkající se „nutné obrany proti excesivnímu chování oprávněného, které zjevně přesahuje účel a smysl předběžného opatření“, přehlíží, že na řešení této otázky odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Podle odvolacího soudu bylo v rozporu s dobrými mravy jednání žalobkyně, která nerespektovala nařízené předběžné opatření (prodávala a nabízela svůj výrobek přesto, že jí to v té době účinné předběžné opatření zakazovalo). Pro závěr odvolacího soudu bylo tedy podstatné chování dovolatelky, nikoli chování žalované (oprávněné).
Rozhodnutí odvolacího soudu nebylo založeno ani na tom, zda se žalobkyně předběžnému opatření bránila a na otázkách rozsahu zákazu nabídky a prodeje na internetových stránkách. Odvolací soud porušení předběžného opatření (a tedy rozpor s dobrými mravy) shledal v jednání žalobkyně, která své výrobky nabízela, nikoli v tom, že současně s nabídkou zboží (na internetu) zároveň zákazníkům oznamovala, že předběžné opatření bude zrušeno.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání podané žalobkyní podle §243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. září 2017
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu